Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
25 C 56/2021-16
Okresní soud Plzeň-jih rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Markem Poláčkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 8 032,45 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žaloba se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 8 032,45 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru číslo uzavřené dne 3. 2. 2014 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou.
Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.
Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.
Provedenými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o úvěru číslo uzavřené dne 3. 2. 2014 soud zjistil, že původní věřitel, poskytl žalované úvěr ve výši 25 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit, a to včetně sjednaného kapitalizovaného úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku ve výši 15 586 Kč. Žalovaná se tak zavázala uhradit celkem částku 40 586 Kč. Úvěr včetně poplatků měl být původnímu věřiteli splacen ve 13 měsíčních splátkách ve výši 3 122 Kč, přičemž splatnost první splátky nastala do měsíce od podpisu smlouvy a splatnost následujících splátek byla sjednána vždy v 1. odstavci 1. strany smlouvy pod rekapitulací závazku. Splatnost poslední splátky a zároveň celková splatnost závazku pak připadala na den 3. 3. 2015. Výše roční procentní sazby činila 145,35 % za celý úvěr. Žalovaná dle vyjádření žalobkyně uhradila celkově částku 35 717,79 Kč.
Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2020 postoupil původní věřitel pohledávku na žalobkyni s účinností k témuž dni, přičemž změna v osobě věřitele byla žalované sdělena dopisem ze dne 18. 1. 2021.
Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Soud došel k závěru, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení.
Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o úvěru číslo zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o. z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně (v daném případě desetinásobně) přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. 2. 2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o. z., když smlouva o zápůjčce, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o. z. ve spojení s § 588 o. z. absolutně neplatným právním jednáním a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy.
Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b. úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v únoru 2014, tedy v době uzavření smlouvy o úvěru, činily v průměru 14,18 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru, ve které byla sjednána roční procentní sazba 145,35 %, tvoří takto sjednaná RPSN mnohonásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se ostatního než-li jistiny je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z. absolutně neplatné.
Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o poplatku způsobuje neplatnost celé smlouvy o úvěru či nikoli. Dle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování zápůjček (spotřebitelských úvěrů) bylo předmětem podnikání právního předchůdce žalobce. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalované bezúročný úvěr. Podmínkou uzavření smlouvy o úvěru ze strany právního předchůdce žalobkyně byla naopak skutečnost, že žalovaná přistoupí na výši úroku včetně poplatku za inkaso. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o úvěru nebyl sjednán poplatek (kapitalizovaný úrok) za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o úvěru s žalovanou by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o úvěru číslo uzavřená dne 3. 2. 2014 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou je neplatná jako celek.
Protože soud smlouvu shledává absolutně neplatnou a žalovaná přeplatila jistinu o 10 717,79 Kč, nejedená se ze strany žalované o bezdůvodné obohacení podle § § 2991 a následující o. z. Rovněž ve zbývající části byla žaloba zamítnuta. Pokud totiž soud shledal absolutně neplatnou smlouvu o úvěru, musel shledat neplatným i ujednání o povinnosti hradit úroky z prodlení, které jsou vázané na uzavření samotné smlouvy o úvěru.
Dle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř, tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť s ohledem na neúspěch žalobkyně ve věci má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů soudního řízení. S ohledem na skutečnost, že žalované ve věci žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.)
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím dobrovolně splněna, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí nebo návrhem na nařízení exekuce a pověření zvoleného soudního exekutora jejím výkonem.