Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
4 C 187/2021-74
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 16 835 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 4 940 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 4 940 Kč ve výši 8,25 % ročně od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá zaplacení částky ve výši 8 871 Kč s úrokem z prodlení z částky 13 811 Kč ve výši 8,25 % ročně od datum do datum, s úrokem z prodlení z částky 8 871 Kč ve výši 8,25 % ročně od datum do zaplacení, částky ve výši 3 024,39 Kč, úroku ve výši 72,33 % ročně z částky 11 751,98 Kč od datum do datum ve výši 542,88 Kč, úroku ve výši 10 % ročně z částky 11 751,98 Kč od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok z dobu od datum dosáhne částky 38 534 Kč, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 4 940 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 4 940 Kč ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá zaplacení částky ve výši 8 871 Kč s úrokem z prodlení z částky 13 811 Kč ve výši 8,25 % ročně od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení z částky 8 871 Kč ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, částky ve výši 3 024,39 Kč, úroku ve výši 72,33 % ročně z částky 11 751,98 Kč od [datum] do [datum] ve výši 542,88 Kč, úroku ve výši 10 % ročně z částky 11 751,98 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok z dobu od [datum] dosáhne částky 38 534 Kč, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 16 835 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru číslo na základě které žalobkyně žalované poskytla finanční prostředky ve výši 13 000 Kč. Tuto částku se žalovaná zavázala společně s úrokem ve výši 101,84 % ročně žalobkyni splatit v 36 měsíčních splátkách po 892 Kč splatných vždy k 20. dni kalendářního měsíce. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů, kdy se jednalo zejména o doklady o příjmech, prohlášení žalované apod. Dále si ověřila úvěrovou historii žalované v registrech SOLUS a NRKI, prověřila si, že žalovaná nebyla v době žádosti o úvěr evidována v insolvenčním rejstříku, neměla u žalobkyně předchozí dluh ve stádiu žalobního vymáhání a ani její zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Za pomocí zjištěných údajů byl poté proveden tzv. scoring klienta, na základě něhož bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí úvěru. Žalovaná však poskytnutý úvěr řádně nesplácela, v důsledku čehož došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni datum. Do dne zesplatnění žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila celkovou částku 8 060 Kč. Žalobkyni pak mělo vzniknout právo na zaplacení jistiny v celkové výši 13 811 Kč sestávající jednak ze zbývající dlužné původní jistiny úvěru a dále z úroků přirostlých k jistině ke dni zesplatnění, které se v souladu se smlouvou staly součástí nové jistiny úvěru, právo na smluvní pokutu ve výši 3 024,39 Kč. Dále žalobkyně po žalované požadovala zaplacení úroku ve výši 72,33 % ročně z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru, tj. z částky 11 751,98 Kč za období od datum do datum ve výši 542,88 Kč a úrok ve výši 10 % ročně z částky 11 751,98 Kč od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 38 534 Kč. S ohledem na prodlení žalované požadovala žalobkyně rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně od datum.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu bylo ověřeno, že žalobkyni bylo ze strany obec národní banky uděleno povolení k poskytování spotřebitelského úvěru.
4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastnice uzavřeli dne datum smlouvu o úvěru číslo na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 13 000 Kč a žalovaná se zavázala splatit tuto částku společně s úrokem v 36 měsíčních splátkách po 892 Kč splatných vždy nejpozději k 20. dni každého kalendářního měsíce, kdy výše úrokové sazby činila 101,84 % ročně. Celkem se tak zavázala uhradit částku 32 112 Kč. K této smlouvě žalobkyně doložila také předsmluvní formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru podepsaný žalovanou, Prohlášení žalované, v němž mimo jiné stvrdila, že žalobkyni poskytla pravdivé a úplné údaje o své osobě a splátkový kalendář, z něhož je zřejmé, jakým způsobem byly jednotlivé splátky rozpočteny na jistinu a na úrok. O schválení této smlouvy zaslala žalobkyně žalované oznámení ze dne datum. Dle doloženého dokladu o vyplacení úvěru žalobkyně žalované dne datum vyplatila částku 13 000 Kč na bankovní účet uvedený ve smlouvě (smlouva o úvěru, předsmluvní formulář, prohlášení žalované, splátkový kalendář, oznámení o schválení, doklad o vyplacení úvěru).
5. Žalobkyně dále doložila dokument s názvem„ Hodnocení klienta“ podepsaný žalovanou, kam žalovaná uvedla svůj pravidelný čistý měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 17 000 Kč. K tomuto žalobkyně doložila pracovní smlouvu žalované ze dne datum, v níž byl pracovní poměr žalované sjednán na dobu neurčitou, výplatní lístek žalované za měsíc 5-6/ 2019, dle kterého za tento měsíc činila 15 904 a 17 996 Kč, po vyúčtování zálohy bylo vyplaceno 13 404 Kč a 15 996 Kč, což bylo potvrzeno i výpisy z účtu. Výdaje žalované spojené s bydlením měly činit 14 702 Kč měsíčně, bylo počítáno s částkou životního minima pro žalovanou ve výši 3 410 Kč měsíčně, se splátkami (úvěry, zápůjčka, leasing, výživné, hypotéky, a podobně) ve výši 1 500 Kč měsíčně, splátkami vůči žalobci ve výši 6 792 Kč, bydlením ve výši 3 000 Kč a s rezervou ve výši 1 000 Kč měsíčně. Žalobkyně doložila také výpis z registru příjmení ze dne datum, dle něhož neměla mít žalovaná žádné závazky po splatnosti a výpis z nebankovního registru klientských informací ze dne datum, dle něhož CBS skóre žalované činilo 420 a žalovaná tak patřila ke klientům, u nichž je nízké riziko, nejlepší segment klientů.
6. Z doložené karty klienta je dále zřejmé, že žalovaná uhradila žalobkyni na svůj dluh celkovou částku 8 060 Kč.
7. Upomínkami ze dne datum a datum měla být žalovaná vyzvána k úhradě dlužných splátek úvěru, přičemž byla rovněž upozorněna na možnost zesplatnění celého úvěru v případě, že se ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 65 dnů. Dopisem ze dne datum pak již mělo být žalované oznámeno zesplatnění úvěru z důvodu prodlení s úhradou splátek a žalovaná měla být vyzvána k okamžité úhradě veškerých dlužných nároků z titulu smlouvy o úvěru.
8. K úhradě dlužné částky byla žalovaná prokazatelně vyzvána předžalobní upomínkou ze dne datum, jejíž odeslání žalobkyně prokázala přiloženým podacím archem z téhož dne a v níž byla žalované stanovena lhůta k úhradě do 15 dnů od data odeslání této upomínky.
9. Z žalobkyní předloženého„ Vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek“ soud s ohledem na níže uvedené skutečnosti neučinil žádné skutkové závěry ve věci.
10. Je zjevné, že mezi účastnicemi mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
12. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
13. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
14. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
15. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s. a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
16. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
17. Soud se domnívá, že žalobkyně povinnost zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované řádně nesplnila. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“. Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.
18. Pokud jde o příjmy žalované, ohledně těchto žalobkyně prokázala, že byly z její strany řádně ověřeny, neboť se nespokojila pouze s tvrzením žalované, že pobírá mzdu v uváděné výši, nýbrž si vyžádala k tomuto tvrzení doklady, a to konkrétně pracovní smlouvu, výplatní pásky, z níž je zřejmá výše čisté mzdy žalované za měsíc předcházející uzavření smlouvy, výpisy z účtu žalované prokazující vyplacení této mzdy žalované. Co se však týče výdajů žalované, tak ohledně těchto nelze mít za to, že byly ze strany žalobkyně řádně prověřeny, a to ani, pokud jde o náklady spojené s bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka. Ve vztahu k ostatním životním nákladům jako jsou například náklady na stravování, drogerii a ošacení, se v zásadě jeví jako přijatelné, aby žalobkyně vycházela z částek životního minima dle příslušných právních předpisů, neboť jde o náklady, které lze poměrně snadno přizpůsobit aktuální finanční situaci. To však nelze říct o nákladech spojených s bydlením. Lze tedy uzavřít, že ohledně výdajů žalované žalobkyně na jejich zjišťování v podstatě rezignovala a spokojila se s pouhým (ničím nepodloženým) prohlášením žalované. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované. Své povinnosti žalobkyně nedostála ani z toho úhlu pohledu, že jí muselo být před uzavřením smlouvy zřejmé, že žalovaná si peníze půjčuje opakovaně, a to nejenom u ostatních poskytovatelů úvěru, ale také i u žalobkyně má měsíčně splácet více než 8 000 Kč, včetně předmětné smlouvy je cca 9 200 Kč. Spolu s ostatními neověřenými výdaji (bez rezervy 1 000 Kč) je to částka vyšší, než byl příjem žalované v měsíci červnu 2019 a při připočtení rezervy ve výši 1 000 Kč je to částka skoro rovnající se jejímu příjmu za měsíc květen 2019.
19. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit euro konformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
20. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne datum, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
21. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
22. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 13 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
23. Žalovaná uhradila celkovou částku 8 060 Kč a zbývá jí tak uhradit na jistinu částku 4 940 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl. V řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovanou, a to i v případě, že žalovaná započtení poskytnutého protiplnění nenavrhla (k tomu obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007 ). Podle § 1970 občanského zákoníku vzniklo žalobkyni právo úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády číslo 351/2013 Sb. ke dni prodlení, tj. ve výši 8,25 % ročně. Okamžik prodlení se odvíjí od výzvy k úhradě celé dlužné částky, za kterou soud považuje předžalobní výzvu ze dne datum, v níž byla stanovena lhůta do 15 dnů od odeslání oznámení, přičemž k odeslání došlo téhož dne; to je do datum. Ode dne následujícího se žalovaná ocitla v prodlení. Ve zbývající části soud žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku II.
24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Ve věci tak byla převážně úspěšná žalovaná, když bylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit 4 940 Kč s přísl., zbytek ve výši 8 871 Kč s přísl. a částky 3 024,39 Kč byl zamítnut, tudíž by měla vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v poměrné výši. Jelikož však žalované dle obsahu spisu v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v obec, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem adresa. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.