Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
5 C 249/2021-36
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudkyní Mgr. Janou Smýkalovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 10 400 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8, 25 % ročně z částky 8 000 Kč od 27. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se co do částky 2 400 Kč, co do zákonného úroku z prodlení z částky 10 400 Kč od 21. 10. 2020 do 26. 2. 2021 a co do zákonného úroku z prodlení z částky 2 400 Kč od 27. 2. 2021 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 000 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8, 25 % ročně z částky 8 000 Kč od 27. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se co do částky 2 400 Kč, co do zákonného úroku z prodlení z částky 10 400 Kč od 21. 10. 2020 do 26. 2. 2021 a co do zákonného úroku z prodlení z částky 2 400 Kč od 27. 2. 2021 do zaplacení, zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 000 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 18. 5. 2021 domáhala na žalovaném zaplacení 10 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 400 Kč od 21. 10. 2020 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost právnická osoba uzavřela se žalovaným dne 30. 9. 2020 smlouvu o zápůjčce číslo na jejímž základě poskytla žalovanému částku 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit částku 8 000 Kč a poplatek za zpracování žádosti a poskytnutí zápůjčky ve výši 2 400 Kč, a to do 20. 10. 2020. Před uzavřením smlouvy posoudila právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2020 a postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) za doručovací adresu místo jeho trvalého bydliště, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba i předvolání byly zaslány žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu. Protože nebyl adresát zastižen, byla mu zanechána výzva, aby si písemnost vyzvedl na poště. Žalovaný si zásilku v desetidenní úložní lhůtě nevyzvedl. Soud považuje žalobu i předvolání za doručené uplynutím úložní doby v souladu s ustanovením § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř., a to ke dni 16. 9. 2021, tedy více než deset dní před prvním jednáním, které se konalo dne 4. 10. 2021. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, žalobkyně se z jednání omluvila, a proto soud věc rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 o. s. ř.
3. Žalobkyně neprokázala, že by společnost právnická osoba (dále jen původní věřitelka) zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet, když k tomuto tvrzení neoznačila žádný důkaz. Žalobkyně se k jednání nedostavila, nemohla být tudíž poučena dle § 118a odst. 3 o. s. ř.
4. Žalobkyně prokázala, že původní věřitelka poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč (viz potvrzení o provedené platbě č.l. 12 spisu).
5. Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni a postoupení pohledávky oznámila žalovanému dopisem ze dne 18. 2. 2021, který byl téhož dne odeslán doporučeně na poslední známou adresu žalovaného (viz oznámení o postoupení pohledávky č.l. 11 spisu včetně podacího lístku č.l. 13 spisu, smlouva o postoupení pohledávek a seznam postupovaných pohledávek).
6. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.
7. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav:
8. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet, přesto původní věřitelka poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 8 000 Kč na základě smlouvy o zápůjčce. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nerozporoval, že žalovaný neuhradil ničeho. Pohledávka za žalovaným byla postoupena původní věřitelkou na žalobkyni.
9. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
10. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
12. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto:
13. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/.
14. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud má tedy v dané věci za to, že předchůdkyně žalobkyně nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a neposoudila úvěruschopnost žalovaného (popř. toto žalobkyně neprokázala). Z toho důvodu soud považuje smlouvu o zápůjčce za neplatnou dle § 580 o. z. ve spojení s § 588 o. z.
15. Původní věřitelka tedy poskytla žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o zápůjčce, a to konkrétně ve výši 8 000 Kč, žalovaný se tak na úkor původní věřitelky bezdůvodně obohatil a je povinen poskytnuté plnění vydat dle § 2991 odst. 1 o. z. Soud proto přiznal žalobkyni, na níž byla pohledávka postoupena, částku 8 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta.
16. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení vyplývá z ustanovení § 1970 o. z. Soud nemohl vycházet ze splatnosti zápůjčky sjednané v neplatné smlouvě o zápůjčce. Ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. byl žalovaný povinen splnit dluh (vrátit jistinu zápůjčky) na žádost věřitele, a to bez zbytečného odkladu od doručení výzvy. Výzva k plnění obsažená v oznámení o postoupení pohledávky byla žalovanému doručena dne 21. 2. 2021 (třetím dnem od odeslání). Žalovaný byl vyzván, aby dlužnou částku uhradila do 3 dnů, za přiměřenou však soud považuje lhůtu pětidenní. Žalovaný byl tedy povinen dluh uhradit do 26. 2. 2021, pokud tak neučinil, ocitl se dnem 27. 2. 2021 v prodlení s úhradou dluhu a od tohoto data náleží žalobkyni zákonné úroky z prodlení ve výši stanovené nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tedy ve výši 8,25 % ročně.
17. Žalobkyně byla ve sporu převážně úspěšná, a to v rozsahu 77 %, naopak žalovaný byl úspěšný pouze v rozsahu 23 %. Po odečtení úspěchu žalovaného od úspěchu žalobkyně soud přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 54 % Náklady řízení žalobkyně spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 400 Kč, v odměně za právní zastoupení advokátem dle § 14b odst. 1 advokátního tarifu za 3 úkony po 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva), náhrada hotových výdajů ve výši 3 x 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu a 21 % DPH ve výši 252 Kč Náklady řízení tak celkem činí 1 852 Kč, z toho 54 % činí 1 000 Kč. V dané věci se jedná o formulářovou žalobu podávanou žalobkyní (popř. její právní předchůdkyní) opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech.
18. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.