Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (4)No categories available
5 C 149/2021-48
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudkyní Mgr. Janou Smýkalovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 29 023,52 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 23 207 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 23 207 Kč od 26. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se částečně zamítá co do částky 5 816,52 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 5 816,52 Kč od 26. 2. 2021 do zaplacení, a co do zákonného úroku z prodlení z částky 23 207 Kč od 12. 1. 2021 do 25. 2. 2021.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 569 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek ve výši 293 Kč, a to na bankovní účet číslo – číslo, variabilní symbol.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 23 207 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 23 207 Kč od 26. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se částečně zamítá co do částky 5 816,52 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 5 816,52 Kč od 26. 2. 2021 do zaplacení, a co do zákonného úroku z prodlení z částky 23 207 Kč od 12. 1. 2021 do 25. 2. 2021. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 569 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek ve výši 293 Kč, a to na bankovní účet [číslo] – [číslo], [variabilní symbol].
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 20. 5. 2021 domáhala na žalovaném zaplacení částky 29 023,52 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 29 023,52 Kč od 12. 1. 2021 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost právnická osoba uzavřela se žalovaným dne 11. 6. 2020 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejím základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 23 207 Kč. Žalobkyně, na níž byla pohledávka postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 12. 2019, požaduje uhrazení celkové částky 29 023,52 Kč sestávající kromě jistiny také ze smluvních úroků ve výši 8 273,73 Kč a z účeně vynaložených nákladů ve výši 750 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Žalobkyně se z jednání omluvila, žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, a proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.).
4. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka zjišťovala úvěruschopnost žalovaného, když k této skutečnosti neoznačila žádný důkaz. Žalobkyně se k jednání nedostavila, nemohla být tudíž poučena dle § 118a odst. 3 o. s. ř.
5. Žalobkyně prokázala, že poskytla žalovanému částku 23 207 Kč, a to na základě smlouvy o úvěru sjednané přes internet dne 11. 6. 2020 (viz smlouva č.l. 10 až 12 spisu). Tato skutečnost byla prokázána potvrzením o provedené platbě č.l. 41 až 42 spisu.
6. Žalovaný, který má v tomto směru břemeno tvrzení a břemeno důkazní, netvrdil ani neprokázal, jakou částku uhradil. Žalovaný se k jednání nedostavil, nemohl být tudíž poučen dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.
7. Soud má za prokázané, že původní věřitelka oznámila žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni, a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky v celkové výši 28 885,44 Kč do tří dnů. Oznámení bylo žalovanému odesláno doporučeně dne 17. 2. 2021 (viz oznámení č.l. 13 a podací lístek č.l. 16 spisu).
8. Soud má za prokázané, že původní věřitelka právnická osoba postoupila pohledávku za žalovaným smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 12. 2019 na žalobkyni (viz smlouva č.l. 17 a násl. spisu).
9. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.
10. Ze shora provedených listinných důkazů následující skutkový stav.
11. Žalovaný požádal společnost právnická osoba přes její webové stránky o úvěr do výše 80 000 Kč právnická osoba zaslala na účet žalovaného dne 11. 6. 2020 částku 20 000 Kč a dne 14. 9. 2020 částku 3 207 Kč. Pohledávka za žalovaným ze smlouvy o úvěru byla postoupena na žalobkyni. Žalobkyně neprokázala, že by zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně sice obecně tvrdila, že původní věřitelka ověřovala úvěruschopnost žalovaného výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, žalobkyně však nenavrhla jediný důkaz k prokázání svých tvrzení.
12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
13. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
14. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
15. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
16. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
18. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
19. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto:
20. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soud dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/.
21. Jak bylo uvedeno shora, žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka zjišťovala schopnost žalovaného úvěru splácet. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud má tedy za to, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná.
22. Původní věřitelka poskytla žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy ve výši 23 207 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky ani náhrada účelně vynaložených nákladů. Soud proto uložil žalovanému povinnost uhradil žalobkyni poskytnutou částku 23 207 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o.z. a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Žalovaný netvrdil, že by snad na jistině úvěru něčeho uhradil.
23. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru nemohl soud vycházet ze splatnosti úvěru sjednané ve smlouvě. Bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu věřitele. Žalobkyně doložila, že původní věřitelka vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky dopisem, který byl doporučeně odeslán žalovanému dne 17. 2. 2021, třetím dnem se tak dostal do dispozice žalovaného. Žalovaný byl povinen plnit v přiměřené lhůtě pěti dnů, tj. do 25. 2. 2021. Pokud tak neučinil, ocitl se dnem 26. 2. 2021 v prodlení s úhradou dluhu, a od tohoto data má tedy žalobkyně dle § 1970 o. z. nárok na zákonné úroky z prodlení z dlužné jistiny ve výši stanovené nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tedy ve výši 8,25 % ročně. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta.
24. Žalobkyně byla ve sporu částečně úspěšná a současně odeslala na poslední známou adresu žalovaného předžalobní výzvu, a proto má žalobkyně právo na náhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Náklady řízení žalobkyně tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 1 162 Kč, odměna za právní zastoupení advokátem dle § 14b odst. 1 ve výši 3 x 300 Kč, a to za převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzvu a podání žaloby, dále náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu a 21 % DPH ve výši 252 Kč. Odměna za právní zastoupení advokátem byla vypočtena dle § 14b odst. 1 advokátního tarifu, neboť se jedná o formulářovou žalobu podávanou žalobkyní opakovaně ve skutkově a právně obdobných věcech, přičemž předmět řízení nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Žalobkyně byla ve sporu úspěšná co do částky 23 207 Kč (tj. v rozsahu 80 %) a žalovaný co do částky 5 816,52 Kč (tj. v rozsahu 20 %). Po odečtení úspěchu žalovaného od úspěchu žalobkyně má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 60 %, což z částky 2 614 Kč činí 1 569 Kč.
25. Povinnost zaplatit náklady řízení k rukám právního zástupce žalobkyně vyplývá z ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř.
26. Soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz, a proto soud doměřil žalobkyni soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odst. 2 ve spojení s položkou 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků, která je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 1 455 Kč, žalobkyně dosud uhradila na soudním poplatku částku 1 162 Kč, tudíž zbývá doplatit 293 Kč.
27. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.