Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
37 C 12/2021-53
Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu Mgr. Stanislavem Pulkrabem jako samosoudcem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení, anonymizováno.
sídlem adresa, obec a číslo
proti
žalované: ; celé jméno žalované, narozená dne datum
bytem adresa žalované
o zaplacení 15 215 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 925 Kč s úrokem z prodlení ve výši
8,25 % ročně z částky 3 925 Kč od 13. 11. 2020 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 11 290 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 15 215 Kč od 1. 9. 2020 do 12. 11. 2020 a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 290 Kč od 13. 11. 2020 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 925 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 925 Kč od 13. 11. 2020 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 11 290 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 15 215 Kč od 1. 9. 2020 do 12. 11. 2020 a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 290 Kč od 13. 11. 2020 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 21. 12. 2020 domáhala zaplacení částky 15 215 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnila tím, že uzavřela s žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru číslo na jejímž základě poskytla žalované částku 9 300 Kč. Žalovaná na svůj dluh uhradila 5 375 Kč.
2. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila.
3. Po provedeném dokazování soud zjistil, že Žalobkyně s žalovanou dne 3. 1. 2020 uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru číslo jak se podává z této smlouvy (č. l. 24). Předtím žalovaná vyplnila údaje, ve kterých mimo jiné uvedla, že její měsíční náklady na obživu činí 300 Kč, jak se z těchto údajů (č. l. 11) podává. K žádosti doložila své výplatní pásky za měsíce září 2019 (č. l. 12) a listopad 2019 (č. l. 13). Z jednotlivých výpisů k úvěru je zřejmý vývoj jeho čerpání a jeho skladba, kdy z výpisu ze dne 12. 10. 2020 (č. l. 41) je zřejmé, že k tomu dni celková dlužná částka činila 15 215 Kč. Z výpisů z účtu žalobkyně je pak zřejmé, že žalované v rámci předmětného úvěru postupně poskytla částku 9 300 Kč – dne 3. 1. 2020 3 000 Kč (č. l. 37 p. v.), dne 3. 1. 2020 2 000 Kč (č. l. 38), dne 18. 3. 2020 1 500 Kč (č. l. 40 p. v.) a dne 26. 6. 2020 2 800 Kč (č. l. 42 p. v.). Na svůj dluh žalovaná uhradila částku 5 375 Kč, jak soud zjistil z tvrzení žalobkyně, kterému neměl důvod nevěřit. Ani přes předžalobní výzvu ze dne 9. 11. 2020 (č. l. 29) žalovaná na svůj dluh ničeho dalšího neuhradila, jak je zřejmé z této výzvy ve spojení s plnou mocí (č. l. 29 p. v. a poštovním podacím archem (č. l. 43).
4. Z kopie občanského průkazu žalované (č. l. 28) ani z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně (č. l. 33) soud neučinil žádná pro věc rozhodná skutková zjištění.
5. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ OZ“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Dle ust. § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
11. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobkyně jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).
12. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).
13. Žalobkyně v rámci zkoumání solventnosti žalované vycházela z údajů tvrzených dlužníkem, podpořených výplatními páskami, že měl měsíční příjmy ve výši 28 748 Kč, výdaje pak ve výši 9 800 Kč, převis příjmů nad výdaji tak měl dle zjištění žalobkyně činit 18 948 Kč. Nicméně žalovaná tvrdila, že její měsíční náklady na obživu činí 300 Kč, což není existenčně (se zohledněním pouze nákladů na stravu) možné. Tento nesoulad, měl logicky vést k podrobnějšímu zkoumání solventnosti žalované. Žalobkyně výdaje žalované přesto žádným způsobem neověřila, např. inkasem apod., kde by mohla ověřit pravidelné měsíční výdaje žalované. Konkrétními výdaji žalované (náklady na stravu, ošacení, hygiena) se žalobkyně vůbec nezabývala. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobkyně poměry žalované do hodnocení klienta sepsala formálně, aniž by se zabývala prověřením výdajů žalované a tyto položky pak v souhrnu srovnala tak, aby z nich nemohla jinak, než zjistit, že je žalovaná natolik solventní, aby si mohla dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládané splátky.
14. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobkyně se měla podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně výdajů žalované. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Žalobkyně se však pouze formálně spokojila s příjmy a tvrzenými výdaji, kdy prověřováním výdajů žalované se vůbec nezabývala. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má žalobkyně povinnost řádně zkoumat, aby mohla srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně neprověřila výdaje žalované a nehodnotila všechny dostupné informace o žalované ve svém souhrnu.
15. Pokud tedy byla následně mezi žalobkyní jakožto věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).
16. Vzhledem k tomu, že žalobkyně poskytla žalované plnění bez právního důvodu, je třeba na plnění, které žalobkyně poskytla žalované (částka ve výši 9 300 Kč), hledět nikoli jako na plnění žalobkyně ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalované (§ 2991 OZ). Žalovaná žalobkyni již zaplatila částku 5 375 Kč a zbývá jí tak uhradit částku 3 925 Kč.
17. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalované a zřejmého rozporu s veřejným pořádkem a dobrými mravy celá úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobkyni ani úroky z úvěru, neboť podklad pro jejich přiznání byla absolutně neplatná úvěrová smlouva. Z obdobných důvodů soud žalobkyni nepřiznal ani smluvní pokuty. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Výjimkou je zákonný úrok z prodlení (§ 1970 OZ). Vzhledem k tomu, že žalovaná jistinu včas neuhradila ani po té, co byla žalobkyní vyzvána k jejímu uhrazení nejpozději výzvou ze dne 9. 11. 2020, doručenou jí dle domněnky § 573 OZ dne 12. 11. 2020, dostala se následujícím dnem do prodlení s peněžitým plněním a žalobkyni vznikl nárok na úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. Lhůta k plnění byla v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. stanovena v délce tří dnů. Ve zbytku nároku a případného úroku z prodlení z tohoto nároku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
18. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaná byla ve sporu úspěšnější jak žalobkyně, a tato by tak byla povinna jí hradit náklady řízení. Dle obsahu spisu však žalované žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.
19. Dle ustanovení položky 1 odst. 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků ve spojení s ustanovením položky 2 odst. 2 Sazebníku soudních poplatků činí soudní poplatek v projednávané věci 1 000 Kč žalobkyní bylo dosud uhrazeno 800 Kč, a proto ji soud zavázal k doplacení tohoto poplatku ve výši 200 Kč, a to ve lhůtě stanovené dle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., v aktuálním znění.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce (§ 251 o.s.ř.).