Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
1 C 98/2021-77
Okresní soud v Lounech rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Vyskočilovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem titul jméno příjmení, titul.
sídlem adresa žalobkyně
proti
žalované: osobní údaje žalované
bytem adresa, obec
o zaplacení částky 35 795,84 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 16 678 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 16 678 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 19 117,84 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 876,22 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 8 785,74 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 2 982,27 Kč a úrok ve výši 29 % ročně z částky 21 554,22 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 16 678 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 16 678 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, ve které žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 19 117,84 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 876,22 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 8 785,74 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 2 982,27 Kč a úrok ve výši 29 % ročně z částky 21 554,22 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu dne 27. 11. 2020 žalobu, kterou se po žalované domáhá uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 35 795,84 Kč s úrokem a s úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba, IČO (dále jen„ původní věřitel“) smlouvu o zápůjčce číslo dne datum, na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala zaplatit původnímu věřiteli úrok za půjčené peněžní prostředky ve výši 6 127 Kč za dobu řádného trvání smlouvy (úrok ve výši 29 % ročně), odměnu za administrativní činnost ve výši 6 050 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 023 Kč. Celkovou částku se zavázal uhradit v hotovosti v 18 měsíčních splátkách po 2 512 Kč. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, když poslední splátka byla stanovena na 1.9.2018. Uhradila pouze částku 8 322 Kč. Pohledávka byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalované jistinu ve výši 21 554,22 Kč, dlužné částky poplatku ve výši 14 241,62 Kč, kapitalizované úroky ve výši 8 785,74 Kč (úrok ve výši 29 % ročně), dále kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 2 982,27 Kč z dlužné jistiny (od marného uplynutí týdenní lhůty od splatnosti poslední sjednané splátky do 20. 1. 2020), úrok 29 % z jistiny od 21. 1. 2020 a úrok z prodlení z jistiny od téhož data v zákonné výši. Původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalované, a to i na základě informací získaných od žalované, které jsou obsahem karty zákazníka a ověřeny doklady uvedenými v této kartě. V podání ze dne 6. 5. 2021 žalobkyně doplnila tvrzení tak, že právní předchůdce žalobkyně ověřil před uzavřením smlouvy majetkovou situaci žalované z výplatních pásek a pracovní smlouvy žalované a z insolvenčního rejstříku si ověřil, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. S přihlédnutím k příjmu ve výši 9 846 Kč shledal, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. bez přítomnosti účastníků, když zástupce žalobkyně se omluvil z jednání a souhlasil s projednáním věci bez jeho přítomnosti a žalovaná se nedostavila.
3. Ze smlouvy o zápůjčce číslo dne datum, soud zjistil, že se původní věřitel zavázal žalované poskytnout peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit celkovou dlužnou částku ve výši 45 200 Kč, která zahrnuje úrok za půjčené peněžní prostředky ve výši 6 127 Kč za dobu řádného trvání smlouvy (úrok ve výši 29 % ročně), odměnu za administrativní činnost ve výši 6 050 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 023 Kč. Celkovou částku se zavázala uhradit v hotovosti v 18 měsíčních splátkách po 2 512 Kč s tím, že první splátku je povinna zaplatit v den, kdy uplyne měsíc od data uzavření smlouvy a každou následující splátku až po předposlední vždy posledního dne dalšího následujícího měsíčního období. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že převzala celou půjčenou částku v hotovosti při podpisu smlouvy. V případě, že byla sjednána úhrada celkové dlužné částky v 18 měsíčních splátkách, činí výše výpůjční úrokové sazby 29 %. Výpůjční úroková sazba je stanovena jako fixní po celou sjednanou dobu trvání smlouvy. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a oznámení o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 vzal soud za prokázané, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni a oznámil postoupení pohledávky žalované. Dopisem ze dne 23. 4. 2020 byla žalovaná upomenuta o zaplacení zástupcem žalobkyně. Z karty zákazníka soud podepsané žalovanou soud zjistil, že původní věřitel prověřoval majetkové poměry žalované z výplatních pásek a pracovní smlouvy (příjmy), kdy žalovaná potvrdila příjem ve výši 9 846 Kč a výdaje 3 000 Kč, z toho splátky předchozího závazku 1 413 Kč. Žalovaná potvrdila spolubydlení.
4. Z provedeného dokazování vyplývá, že původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalované. Toto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, když úvěruschopnost nebyla prověřována předložením dokladů ze strany žalované ohledně jeho výdajů (např. dokladem SIPO, atd.) a nebylo ani přihlédnuto k normativním výdajům na bydlení. Původní věřitel se soustředil na ověření příjmů a z karty zákazníka, nevyplývá, že by byly deklarované výdaje žalované ověřovány jiným způsobem, např. pokud jde o tvrzené spolubydlení. Z jiných zdrojů právní předchůdce žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neprověřoval. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18 , dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost původního žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku ) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpala. Převzala-li žalovaná finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinna tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalobkyně se k jednání nedostavila, soud jí nemohl poskytnout poučení podle § 118a odst. 2 o.s.ř. o jiném právním posouzení žalovaného nároku. Vzhledem k tomu, že žalovaná zaplatila celkem částku 8 322 Kč a byla jí poskytnuta částka 25 000 Kč, soud určil výši bezdůvodného obohacení ve výši 16 678 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007 , které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku , který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích finanční arbitr a Nejvyšší soud. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku . I když je smlouva neplatná, tak žalované muselo být ze smlouvy zřejmé, že ke dni 20. 1. 2020 již měla vrátit celou poskytnutou částku. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl.
5. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. Při posuzování úspěchu a neúspěchu soud přihlíží k požadovanému příslušenství. Dle nálezu Ústavního soudu ČR I ÚS 2717/08 při absenci výslovného pravidla soud vezme v úvahu výši úroku z prodlení požadovaného účastníkem„ do zaplacení“ ve výši stanovené ke dni vyhlášení svého rozhodnutí. V řízení tak byla převážně úspěšná žalovaná, které však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
6. Lhůtu k plnění soud v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. určil do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když neshledal žádné skutečnosti odůvodňující jinou lhůtu k plnění.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Lounech do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon soudního rozhodnutí.