Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
24 C 177/2021-42
Okresní soud v Jihlavě rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Bc. Milanem Boháčkem, M.A., ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o 9 869,02 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 450 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5 450 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 4 419,02 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 625,47 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 165,60 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 5 764,74 Kč od 21. 1. 2020 do 25. 2. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 314,74 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 5 764,74 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 450 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5 450 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se zamítá v části, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 4 419,02 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 625,47 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 165,60 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 5 764,74 Kč od 21. 1. 2020 do 25. 2. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 314,74 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 5 764,74 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Předmětem řízení je návrh žalobkyně na zaplacení 9 869,02 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi společností právnická osoba, IČO, (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) a žalovaným dne datum.
2. Jelikož žalovaný je státním občanem země, zabýval se soud nejprve svou příslušností vést řízení a použitelným rozhodným právem. Podle čl. 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, (dále jen„ nařízení Brusel I bis“) může smluvní partner spotřebitele v případě sporů ze spotřebitelských smluv podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Podle čl. 19 odst. 3 nařízení Brusel I bis je možné se od ustanovení tohoto oddílu odchýlit pouze dohodou uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná. Podle čl. 62 odst. 1 nařízení Brusel I bis pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo. Spotřebitelem je v tomto sporu žalovaný, jeho smluvním partnerem je právní předchůdkyně žalobkyně, která s žalovaným uzavřela dne datum smlouvu o zápůjčce, jejíž nedílnou přílohou jsou smluvní podmínky, v jejichž článku 8.5. si strany ujednaly, že v případě sporů je každá ze smluvních stran oprávněna podat žalobu k věcně a místně příslušnému soudu České republiky. Žalovaný měl v době podání žaloby obvyklý pobyt v České republice na adrese adresa žalovaného. Soud neshledal důvod, proč by dohoda o příslušnosti soudu uzavřená pro rozhodování sporů ze smlouvy o zápůjčce nebyla dle českého práva přípustná, a proto s ohledem na bydliště žalovaného dospěl k závěru, že soudem příslušným k rozhodnutí věci je český soud, a to Okresní soud v Jihlavě podle ustanovení § 84 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , (dále jen „o. s. ř. “) ve spojení s ustanovením § 85 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. Podle čl. 6 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/ 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), (dále jen„ nařízení Řím I“) si mohou strany spotřebitelské smlouvy zvolit v souladu s článkem 3 právo rozhodné pro takovou smlouvu, přičemž v důsledku této volby nesmí být spotřebitel zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit a jež by se v případě neexistence volby práva jinak použila. Podle čl. 3 odst. 1 nařízení Řím I se smlouva řídí právem, které si strany zvolí. Volba musí být vyjádřena výslovně nebo jasně vyplývat z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. Strany si mohou zvolit právo rozhodné pro celou smlouvu nebo pouze pro její část. V tomto případě si smluvní strany v záhlaví předmětné smlouvy ujednaly, že se tato smlouva uzavírá podle ustanovení § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , a dále si v čl. 10 ujednaly, že veškeré jednání vztahující se ke smlouvě se řídí právními předpisy České republiky, zejména OZ a ZSÚ. Rozhodným právem je zde tudíž právo české, které zároveň poskytuje žalovanému coby spotřebiteli požadovanou míru právní ochrany.
3. Na základě provedeného dokazování soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným dne datum smlouvu o zápůjčce číslo v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 6 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit ve 45 týdenních splátkách spolu s poplatkem za tuto zápůjčku ve výši 4 617 Kč, zahrnujícím kapitalizovaný úrok ve výši 799 Kč, poplatek za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 2 410 Kč a poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 1 408 Kč. V rámci posouzení své úvěruschopnosti žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně při uzavření smlouvy o zápůjčce písemně prohlásil, že jeho příjem činí 18 554 Kč a jeho běžné měsíční výdaje činí 5 000 Kč. Podle zaškrtnutých políček v kartě zákazníka byly k ověření správnosti údajů poskytnutých žalovaným využity právní předchůdkyní žalobkyně i další zdroje, a to pracovní smlouva a výplatní pásky žalovaného. Podle smluvních podmínek, jež tvořily součást smlouvy, se smluvní strany dohodly, že výpůjční úroková sazba je v případě úhrady zápůjčky ve 45 splátkách stanovena jako pevná pro celou dobu trvání smlouvy ve výši 29 % ročně, že splátky celkové dlužné částky budou započteny nejprve na splatný poplatek a poté na jistinu zápůjčky, že právní předchůdkyně žalobkyně má právo požadovat celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky, pokud žalovaný včas nesplní povinnost uhradit příslušnou splátku, a že smlouva je uzavřena na dobu určitou a její účinnost trvá ode dne jejího podpisu do dne splatnosti poslední splátky s tím, že bude-li žalovaný v okamžiku splatnosti poslední splátky v prodlení se zaplacením některé ze splátek, nebo neuhradí-li řádně a včas poslední splátku, prodlužuje se účinnost smlouvy do doby uhrazení celkové dlužné částky. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému předmětnou částku ve výši 6 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný uhradil poslední příslušnou splátku dne 5. 11. 2018 Celkem žalovaný na svůj dluh uhradil 550 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum postoupila právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni neuhrazenou pohledávku za žalovaným ve výši 9 869,02 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni oznámením o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2020 a požádala jej o uhrazení dlužné částky 9 869,02 Kč do 10 dnů od doručení oznámení, přičemž tato výzva byla podána k poštovní přepravě dne 14. 2. 2020. Právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného předžalobní výzvou ze dne 28. 1. 2021 k úhradě dlužné částky ve lhůtě do 12. 2. 2021.
4. Na základě provedených důkazů a s ohledem na ustanovení § 2 odst. 1 , § 3 odst. 1 písm. d) , § 3 odst. 2 písm. a) , § 75 , § 86 odst. 1 , § 87 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve spojení s ustanovením § 419 , § 1879 a § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , (dále jen „o. z.“) soud dospěl k závěru, že na závazkové vztahy mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným je plně aplikovatelný zákon o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaný při tomto právním jednání nevystupoval v rámci podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání. Podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterým se dle zákona o spotřebitelském úvěru rozumí i peněžitá zápůjčka, je povinnost věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele zápůjčku splácet. Součástí odborné péče věřitele při ověřování schopnosti spotřebitele splácet zápůjčku je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení, a to například potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele a podobně (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 -39, dostupný na stránkách www.nssoud.cz, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , dostupný na stránkách www.nsoud.cz, oba aplikovatelné i ve vztahu k zákonu č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru). Soud má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se v tomto případě spokojila s pouhým tvrzením žalovaného. Žalobkyně svá tvrzení, že k ověření správnosti údajů poskytnutých žalovaným byly právní předchůdkyní žalobkyně využity i další zdroje, a to pracovní smlouva a výplatní pásky žalovaného, soudu nijak neprokázala, neboť tato skutečnost bez dalšího nevyplývá z pouhého zaškrtnutí příslušných kolonek v kartě zákazníka. Právní předchůdkyně žalobkyně tak nesplnila řádně svoji zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet zápůjčku, a proto soud posoudil smlouvu o zápůjčce uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným jako neplatnou podle ustanovení § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru. Neplatná jsou tudíž i ujednání o smluveném úroku a poplatcích, jak vyplývají ze smlouvy. Soud nepřihlížel k ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru týkající se uplatnění námitky neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy spotřebitelem, tj. žalovaným. Ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 Soudní dvůr EU uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady č. 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Články 8 a 23 směrnice č. 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Jelikož ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru je v rozporu s uvedeným výkladem Soudního dvora EU a zdejší soud je tímto výkladem vázán, posoudil soud platnost uvedené smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti bez uplatnění námitky neplatnosti ze strany žalovaného. Žalobkyně soudu nicméně prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalovanému jistinu zápůjčky ve výši 6 000 Kč, z níž žalovaný vrátil pouze částku 550 Kč. Žalovaný v řízení netvrdil a neprokázal, že zbývající část poskytnuté jistiny zápůjčky bez souvisejících poplatků ve výši 5 450 Kč žalobkyni vrátil. Vzhledem k tomu, že smlouva uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným je neplatná a mezi stranami není jiné platné smluvní ujednání, má soud za to, že povinnost žalovaného k vrácení nesplacené části jistiny zápůjčky nadále trvá. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně platně a účinně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, je žalovaný povinen žalobkyni uhradit zbývající dluh na jistině zápůjčky ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru, tj. částku 5 450 Kč. Pokud se jedná o dobu přiměřenou možnostem žalovaného k vrácení dlužné části jistiny ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení, právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovaného ke splnění dluhu již v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2020 se lhůtou splatnosti do 10 dnů od doručení tohoto oznámení, následně pak ještě předžalobní výzvou s datem plnění do 12. 2. 2021; žalovaný na tyto výzvy došlé do jeho dispoziční sféry nijak nereagoval a námitku nepřiměřenosti navrhované lhůty k plnění neuplatnil. Nelze tedy učinit jiný závěr, než že spor o přiměřenost uvedené doby nevyvolal, tudíž žaloba o určení doby plnění podle ustanovení § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru nebyla potřebná a dluh se stal splatným nejpozději uplynutím uvedené doby (v podrobnostech viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019 ). Pokud jde o příslušenství, má žalobkyně nárok na úrok z prodlení, neboť žalovaný je v prodlení s plněním peněžitého závazku. Žalovaný byl povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu poté, co jej o to žalobkyně požádala, k čemuž došlo výzvou k zaplacení obsaženou v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2020 s lhůtou splatnosti do 10 dnů od jejího doručení, přičemž toto oznámení bylo podáno k poštovní přepravě dne 14. 2. 2020, žalovanému mohlo být doručeno nejdříve následující den, lhůta k plnění žalovanému uplynula dne 25. 2. 2020 a následujícím dnem po uplynutí této lhůty se tak žalovaný dostal do prodlení s úhradou dluhu. Soud proto žalobkyni přiznal požadovaný úrok z prodlení ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. z dlužné částky 5 450 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení. V souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. proto soud žalovanému uložil, aby žalovanou částku s příslušenstvím zaplatil do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť pro jinou lhůtu k plnění neshledal důvod.
5. Zbývající část žaloby ohledně požadovaných smluvních úroků, poplatku za zpracování, doručení a flexibilní splácení a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení soud s ohledem na výše uvedenou neplatnost smlouvy jako nedůvodnou zamítl. Soud žalobkyni nepřiznal ani úrok z prodlení z neuhrazených částí poplatků podle smlouvy o zápůjčce, protože z důvodu neplatnosti uvedené smlouvy nemá žalobkyně na tyto poplatky nárok, a tudíž jí nenáleží ani nároky od nich odvozené, tj. úrok z prodlení z dlužných částí těchto poplatků. Soud rovněž žalobkyni nepřiznal úrok z prodlení z přisouzené jistiny v celkové výši 5 450 Kč (v rámci požadované celkové částky 5 764,74 Kč) od 21. 1. 2020 do 25. 2. 2020, neboť z provedeného dokazování vyšlo najevo, že výzva k uhrazení dlužné části jistiny byla podána k poštovní přepravě až dne 14. 2. 2020, žalovanému mohla být doručena nejdříve následující den a desetidenní lhůta k plnění uplynula dnem 25. 2. 2020, tedy prodlení žalovaného započalo až dnem následujícím, tj. 26. 2. 2020, a nikoliv již 21. 1. 2020.
6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. Žalobkyně se v řízení domáhala ke dni vyhlášení rozsudku (včetně úroku a úroku z prodlení kapitalizovaného k tomuto dni) částky 15 492,90 Kč, úspěšná však byla pouze co do částky 6 327,97 Kč, tj. ze 41 %. Žalovaný byl úspěšný co do zamítnuté částky 9 164,93 Kč, tj. z 59 %. Míra úspěchu žalovaného tudíž dosáhla 18 % a v tomto rozsahu mu náleží náhrada nákladů řízení. Jelikož však žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.
Nesplní-li povinný ve stanovené lhůtě dobrovolně, co mu ukládá pravomocné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na exekuci nebo na soudní výkon rozhodnutí.