Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
19 C 84/2021-45
Okresní soud v Domažlicích rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Foltýnem, Ph.D., ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 131 660,24 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 130 000 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 130 000 Kč od datum do zaplacení, to vše do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, ve které se žalobkyně domáhá zaplacení částky 1 660,24 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 33 543,41 Kč, úroku ve výši 27,88 % ročně z částky 130 000 Kč od datum do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 541,30 Kč, a zákonného úroku z prodlení ve výši
8,25 % ročně z částky 1 660,24 Kč od datum do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku
20 993 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 130 000 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 130 000 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. V části, ve které se žalobkyně domáhá zaplacení částky 1 660,24 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 33 543,41 Kč, úroku ve výši 27,88 % ročně z částky 130 000 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 541,30 Kč, a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 660,24 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 20 993 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.</b>
1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 131 660,24 Kč s příslušenstvím, odvíjející se od právního vztahu, založeného mezi účastníky řízení Smlouvou o poskytnutí revolvingového úvěru ze dne datum číslo.
2. Žalovaný se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřil a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil (přestože předvolání bylo zasláno rovněž na e-mailovou adresu, uvedenou v předmětné smlouvě).
3. Usnesením ze dne 9. 6. 2021 č. j. 19 C 84/2021-17 soud žalobkyni poučil, že má-li být se svým nárokem v úplnosti úspěšná, musí doplnit skutková tvrzení tak, aby z nich bylo zřejmé, že před uzavřením předmětné smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného v tom smyslu, že mj. adekvátně ověřila tvrzení žalovaného, že pobírá„ důchod“ ve výši 28 000 Kč měsíčně; současně soud poukázal na skutečnost, že v předmětné smlouvě je jako jediná kontaktní adresa žalovaného uvedena adresa jeho trvalého pobytu, jež se však nachází na obecním úřadě.
4. V doplnění žaloby žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že úvěruchospnost žalovaného byla řádně zkoumána, přičemž toto tvrzení podepřela předloženou Úvěrovou zprávou. Současně žalobkyně v doplnění žaloby uvedla, že žalovaný měl mít měsíční výdaje na domácnost ve výši 10 000 Kč, dále poukázala na životní minimum jednoho dospělého člena domácnosti žalovaného ve výši
3 410 Kč, a konečně uvedla souhrnnou měsíční splátku jiných úvěrových závazků žalovaného ve výši 15 566 Kč. K doplnění žaloby žalobkyně navíc přiložila těžko čitelnou kopii bankovního výpisu, která má (patrně) potvrzovat tvrzení, že žalovaný pobíral v dané době důchod ve výši
1 129 EUR.
5. Soud z důvodu procesní pasivity žalovaného (respektive z důvodu absence jakékoliv jeho procesní obrany) rozhodoval jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým závěrům.
6. Žalovaný na základě shora identifikované smlouvy (na č. l. 13) čerpal úvěr ve výše 130 000 Kč (viz č. l. 15), do podání žaloby však z titulu této smlouvy – podle žalovaným nevyvráceného tvrzení žalobkyně – ničeho nezaplatil.
7. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a žalobkyní jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž ji shledal (absolutně) neplatnou, neboť musel – a to bez ohledu na procesní pasivitu žalovaného – striktně podle pokynů vyjádřených v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o. proti GK přikročit k tzv. eurokonformnímu výkladu ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je soud povinen s ohledem na ustanovení čl. 8 čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ přihlédnout z úřední povinnosti k otázce, zda byla poskytovatelem úvěru řádně zkoumána úvěruschopnost dlužníka.
8. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přitom platí:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
9. Již v rovině tvrzení je možno konstatovat, že žalobkyně neunáší na ni uložené procesní břemeno, pakliže v doplnění žaloby sama (patrně nezamýšleně) připouští, že žalovaný měl v rozhodné době měsíční příjem 28 000 Kč, ovšem celkové měsíční výdaje (minimálně) ve výši 28 976 Kč (srov. shora bod 4.). Jinak řečeno, žalobkyně sama ve svých tvrzeních nepřímo – v rovině elementární matematiky – zpochybňuje možný závěr, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného.
10. Za této procesní situace se soud dále nezabýval otázkou, zda věnovala žalobkyně adekvátní pozornost skutečnosti, že jediná kontaktní adresa, kterou žalovaný uvedl, je adresa jeho trvalého pobytu, jež se nachází na obecním úřadě.
11. Podle mínění podepsaného soudu je tak zřejmé, že – oproti v žalobě obsaženým proklamacím – byla úvěruschopnost žalovaného zkoumána zcela povrchně a toliko formálně. Tento závěr pak (nepřímo) potvrzuje i fakt, že žalovaný z titulu inkriminované smlouvy ničeho neuhradil. Případnou trestněprávní rovinou věci se přitom soud v tomto řízení nezabýval, jelikož hypotetická trestněprávní odpovědnost žalovaného nebyly předmětem tohoto řízení.
12. Pouze pro úplnost soud připomíná, že primárním úmyslem zákonodárce, jenž trvá na povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, je trestat sankcí neplatnosti smlouvy uzavřené poskytovatelem spotřebitelského úvěru v rozporu s požadavkem due diligence právě proto, aby byli poskytovatelé úvěrů dostatečně motivováni poskytovat spotřebitelské úvěry skutečně pouze těm spotřebitelům, u kterých je možno ke dni žádosti o poskytnutí úvěru v zásadě rozumně očekávat, že svůj dluh – velmi pravděpodobně – řádně splatí.
13. To se však v posuzované věci zjevně nestalo.
14. Ze shora rekapitulovaných důvodů tedy soud dospěl k závěru, že inkriminovanou smlouvu je třeba považovat za absolutně neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že dostála zákonnému imperativu řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Za této situace je nutno uzavřít, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil v rozsahu částky 130 000 Kč. Podle ustanovení
§ 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 130 000 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaný dosud (patrně) neučinil, zavázal jej k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaný musel uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení.
15. Soud přitom dospěl k závěru, že z důvodu zvýšení pravděpodobnosti (možnosti)„ dobrovolného“ plnění ze strany žalovaného (a tedy vyhnutí se fázi nuceného výkonu tohoto rozhodnutí) je namístě v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) prodloužit zákonnou lhůtu k plnění na lhůtu jednoho mědíce od právní moci tohoto rozsudku.
16. Druhým výrokem tohoto rozsudku pak soud, v části, ve které ze shora pojednaných důvodů nárok žalobkyně nepožívá právní ochrany, žalobu zamítl.
17. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně má nárok na zaplacení 97 % nákladů řízení, které je namístě považovat za účelně vynaložené náklady žalobkyně. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši
5 267 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží za první tři úkony právní služby odměna stanovená na základě analogické aplikace ustanovení § 14b advokátního tarifu, na jehož základě považuje soud za přiměřené přiznat žalobkyni za každý ze tří úkonů právní služby částku 1 500 Kč, a odměna za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 131 660 Kč, tedy ve výši 6 380 Kč, a dále tzv. paušální náhrada hotových výdajů v celkové výši 1 200 Kč. Podle mínění podepsaného soudu je první tři úkony právní služby nutno hodnotit v kontextu tzv. formulářových žalob, když je navíc zřejmé, že v rámci těchto tří úkonů v zásadě absentuje jakýkoliv právní rozbor dané věci, respektive právní rozbor, jenž by byl„ vytvořen“ toliko pro předmětnou věc. Na základě„ extrapolace“ proto soud vyšel z premisy, že v dané věci tarifní hodnota sporu představuje trojnásobek ustanovením
§ 14b odst. 1 písm. c) bodu 3. advokátního tarifu předvídané odměny, a proto vyčíslil hodnotu jednoho úkonu v rozsahu částky 1 500 Kč za každý z nich. Celkem tak účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně – včetně prokázaných cestovních výdajů ve výši 1 845 Kč, náhrady za promeškaný čas ve výši 600 Kč a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 3 050 Kč – představují částku
21 642 Kč, žalovanému tudíž byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 20 993 Kč, a to rovněž v prodloužené měsíční lhůtě k rukám jejího právního zástupce.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Domažlicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.