Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
12 C 184/2021-24
Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Blankou Jirsákovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 9 062 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá zaplacení částky 9.062 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1.245,20 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4.302,08 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05% z částky 6.799,25 Kč od datum do zaplacení a úroku ve výši 18,15% ročně z částky 6.799,25 Kč od datum do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá zaplacení částky 9.062 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1.245,20 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4.302,08 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05% z částky 6.799,25 Kč od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 18,15% ročně z částky 6.799,25 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném jako právní nástupkyně společnosti právnická osoba, IČO, zaplacení částky 9.062 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně na základě smlouvy o zápůjčce číslo uzavřené dne datum poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 17.000 Kč. Žalovaný dohodnuté splátky nehradil řádně. Žalobkyně tvrdila, že ke dni datum činila dlužná jistina částku 6.799,25 Kč a dlužný poplatek částku 2.262,75 Kč (tj. celkem 9.062 Kč). Do postoupení pohledávky dne datum žalovaný uhradil celkem částku 20.050 Kč. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby nebylo žalovanou nic uhrazeno. Žalobkyně se po žalovaném dále domáhala zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1.245,20 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4.302,08 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05% z částky 6.799,25 Kč od datum do zaplacení a úroku ve výši 18,15% ročně z částky 6.799,25 Kč od datum do zaplacení.
2. Ze smlouvy o zápůjčce číslo ze dne datum soud zjistil, že mezi společností právnická osoba, IČO, (dále jen„ anonymizováno“), a žalovaným bylo písmeně dohodnuto, že anonymizováno žalovanému poskytne peněžní prostředky ve výši 17 000 Kč a žalovaný se zavázal anonymizováno vrátit poskytnuté prostředky spolu s poplatkem ve výši 12.112 Kč sestávajícím z úroku ve výši 2.239 Kč, poplatku za zpracování a doručení ve výši 6.381Kč a poplatku za hotovostní inkaso ve výši 3.494 Kč, a to v 15 měsíčních splátkách po 1.941 Kč s tím, že poslední splátka byla stanovena na den datum. Splátky byly splatné počínaje 7. kalendářním dnem od data uzavření smlouvy. Výše zápůjční úrokové sazby byla sjednána na 18,15% p.a. Dále bylo dohodnuto, že součástí smlouvy jsou též smluvní podmínky uvedené na zadní straně formuláře. Žalovaný ve smlouvě prohlásil, že peněžní prostředky v hotovosti převzal. Žalovaný je ve smlouvě označen jménem, příjmením, rodným číslem a adresou bydliště.
3. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum a seznamu postoupených pohledávek má soud prokázáno, že mezi právnická osoba a žalobkyní bylo dohodnuto postoupení pohledávek za žalovaným.
4. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne datum a podacího lístku má soud prokázáno, že žalovanému byla dne datum na adresu bydliště uvedeného ve smlouvě zaslána výzva k zaplacení dlužné částky ve lhůtě 10 dnů a současně byl vyrozuměn o postoupení pohledávek.
5. Z výzvy k plnění před podáním žaloby ze dne datum a podacího lístku má soud prokázáno, že žalovanému byla dne datum na adresu bydliště uvedeného ve smlouvě, zaslána výzva k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.
6. Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
7. Podle § 1 věty druhé zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.
8. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
9. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
10. Podle § 588 o z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným jako vydlužitelem a anonymizováno jako zapůjčitelem byla dne datum uzavřena smlouva o zápůjčce. Současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. Za rozhodující pro právní posouzení této věci soud považoval skutečnost, zda anonymizováno řádně splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, jak mu to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že„ články 8 a 23 směrnice 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli.
12. V projednávané věci pak soud na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že anonymizováno při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupoval s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, zda žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, tj. na poskytnutý úvěr 17 000 Kč zaplatit celkem 29.112 Kč v 15 měsíčních splátkách po 1.941 Kč. Žalobkyně nijak neprokázala, že by věřitel jakkoliv ověřil výši příjmů žalovaného, jeho absenci v dostupných registrech dlužníků a vedených exekucí. Žalobkyně ani netvrdila, že by věřitel jakoukoliv formou zjišťoval, zda má žalovaný nějaké výdaje a jeho evidenci v registru SOLUS s negativním výsledkem, ani k tomu důkazy nenavrhla. Žalobkyně se nedostavila k nařízenému jednání, sama se tak vzdala možnosti být soudem poučena podle ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o potřebě navrhnout k těmto tvrzením důkazní návrhy, případě důkazy předložit a o následcích nesplnění těchto povinností. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je proto neplatná, když k této skutečnosti je soud povinen přihlížet v souladu s ust. § 588 občanského zákoníku i bez návrhu, neboť takovéto jednání věřitele (nedostatečné zjištění schopnosti žalovaného splácet úvěr) odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
13. Plnění poskytnuté žalovanému z titulu absolutně neplatné smlouvy soud právně kvalifikoval jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a 2 o. z. Žalobkyně v řízení tvrdila, že žalovanému poskytla celkem částku 17.000 Kč a žalovaný uhradil 20.050 Kč. Žalovaný proto ani z titulu bezdůvodného obohacení nezůstal žalobkyni nic dlužen. Soudu proto nezbylo než žalobu zcela zamítnout, a to včetně požadovaného příslušenství.
14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V řízení byl úspěšnější žalovaný, který by měl právo na poměrnou část všech svých nákladů řízení. Žalovaný nicméně v řízení zůstal nečinný a neučinil na svou obranu žádné procení úkony, v jejichž důsledku by jí ve vztahu k vedenému řízení vznikly účelně vynaložené výlohy, jež by mu žalobkyně měla nahradit. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu).