Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
42 C 113/2021-17
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 21 220,95 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 21 220,95 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 813,4 Kč, úrokem ve výši 10,9 % ročně z částky 19 300,95 Kč od 14. 11. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 570,46 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 21 220,95 Kč od 14. 11. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 302 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 21 220,95 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 813,4 Kč, úrokem ve výši 10,9 % ročně z částky 19 300,95 Kč od 14. 11. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 570,46 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 21 220,95 Kč od 14. 11. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 302 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 21 220,95 Kč spolu s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. rozsudku, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě smlouvy o úvěru číslo, uzavřené mezi žalovaným a žalobkyní (dále i jen banka) dne 28. 7. 2017. Nedílnou součástí smlouvy pak byly obchodní podmínky banky pro spotřebitelské úvěry. Na základě takto mezi uvedenými subjekty uzavřené smlouvy o úvěru banka poskytla žalovanému úvěr ve výši 35 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 900 Kč splatných vždy ke každému 13. dni daného kalendářního měsíce počínaje dne 13. 8. 2017, včetně sjednaných úroků ve výši 10,9 %. Dle obchodních podmínek, resp. Sazebníku poplatků pak byla banka oprávněna účtovat žalovanému za své služby poplatky. Žalovaný následně porušil své povinnosti hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, ocitl se v prodlení s úhradou splátek, načež banka využila svého práva a úvěr ke dni 13. 1. 2020 zesplatnila, o čemž byl žalovaný písemně informován spolu s výzvou k úhradě celého dluhu včetně příslušenství a poplatků. Žalovaný však až dosud žalobkyni neuhradil z titulu této smlouvy částku ve výši celkem 21 220,95 Kč, sestávající z dlužné jistiny ve výši 19 300,95 Kč a z dlužných poplatků ve výši 1 920 Kč. K posouzení úvěruschopnosti pak žalobkyně uvedla, že žalovaný využil nabídku předschváleného limitu na neúčelový spotřebitelský úvěr s limitem 35 000 Kč se splatností 48 měsíců, přičemž úvěr byl tedy poskytnut bez nutnosti doložení příjmu, neboť žalovaný měl u žalobkyně veden běžný účet. Žalobkyně před uzavřením smlouvy i přesto s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných o žalovaném, jakož i nahlédnutím do informačních databází o bonitě a důvěryhodnosti spotřebitele. Takto žalobkyně vycházela z toho, že u žalovaného byl předschválený limit klienta generován na základě dlouhodobého vyhodnocení kreditních a debetních obratů na jeho běžném účtu, v rámci kterého byl stanoven jeho pravidelný příjem ve výši 13 356 Kč, jeho pravidelné výdaje ve výši 8 000 Kč a jeho platební kapacita 5 356 Kč, což se pro splátku ve výši 900 Kč jevilo jako dostatečné, zadluženost žalovaného nebyla zjištěna jak z transakcí klienta, tak z CBCB.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 11. 3. 2021 vyzval obě procesní strany, aby se vyjádřily, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř.), souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byli současně poučeni, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. jejich souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo zástupci žalobkyně doručeno dnem 22. 4. 2021, žalovanému pak dnem 10. 5. 2021 náhradním doručením – formou uložení u pošty, přičemž ani jedna z procesních stran se k této výzvě nijak nevyjádřila, pročež soud vycházel z toho, že obě procesní strany s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.
4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Žádostí o poskytnutí úvěru ze dne 25. 7. 2017, Smlouvou o úvěru ze dne 26. 7. 2017 číslo, Obchodními podmínkami žalobkyně, Všeobecnými obchodními podmínkami žalobkyně, listinou označenou jako Předsmluvní informace ke spotřebitelskému úvěru ze dne 25. 7. 2017, formuláři označenými jako Vysvětlení předsmluvních informací, Informace k pojištění dlužníků ze spotřebitelských úvěrů a Sazebníkem poplatků banky je v řízení prokázáno, že žalovaný požádal žalobkyni o poskytnutí bezúčelného spotřebitelského úvěru ve výši 35 000 Kč; banka následně dne 26. 7. 2017 s žalovaným uzavřela písemně dohodu o poskytnutí bezúčelného úvěru ve výši 35 000 Kč bez zajištění s tím, že úvěr bude úročen pevnou úrokovou sazbou ve výši 10,9 % ročně, roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr činí 11,46 %, za poskytnutí úvěru a správu úvěru nebude banka účtovat žádné poplatky, pouze bude účtován poplatek za vedení účtu ve výši 69 Kč měsíčně, přičemž aktuální výše poplatků je dána Sazebníkem poplatků banky; žalovaný se naopak zavázal splácet bance tento úvěr v pravidelných 24 měsíčních splátkách po 900 Kč splatných vždy k 13. dni daného kalendářního měsíce, kdy splátka v sobě bude zahrnovat částku určenou k zaplacení jistiny a částku určenou k zaplacení úroků s tím, že první splátka měla být žalovaným uhrazena dne 13. 8. 2017 a poslední dne 13. 7. 2021. Celková částka k zaplacení činila 43 137,89 Kč. V případě prodlení se pak žalovaný zavázal hradit bance úrok z prodlení v zákonné výši a v případě upomínek a výzev k zaplacení ze strany banky poplatky za tyto upomínky a výzvy s tím, že za první a další upomínku činí poplatek 300 Kč a poplatek za výzvu činí 500 Kč. Dále bylo mez stranami ujednáno, že v případě prodlení žalovaného s plněním jeho závazků je banka oprávněna prohlásit, že všechny její pohledávky z poskytnutého úvěru jsou splatné ke dni uvedenému v prohlášení. Nedílnou součástí smlouvy se staly podle dohody stran i obchodní podmínky banky.
5. Výpisem z účtu žalovaného vedeného u žalobkyně pod číslo za období 26. 1. 2017 do 23. 7. 2017 je dále prokázáno, že žalovanému na tento pravidelně docházela mzda od jeho zaměstnavatele ve výši 13 356 Kč, z účtu byly hrazeny platby nájemného, jakož i platby poskytovaných služeb spojených s bydlení, žalovaný nebyl po celou dobu v debetu.
6. Výpisem z úvěrového účtu žalovaného č. bankovní účet je dále prokázáno, že žalovanému byla na jeho běžný účet dne 28. 7. 2017 poukázána bankou částka 35 000 Kč. Upomínkou ze dne 21. 8. 2019 je pak postaveno na jisto, že k tomuto dni byl žalovaný v prodlení s poslední splátkou, kdy jeho dluh vůči žalobkyni představoval částku 1 261,53 Kč a byl neuhrazenou splátkou včetně úroků a úroků z prodlení a poplatkem za upomínku ve výši 300 Kč.
7. Výzvami banky ze dne 29. 8. 2019, 18. 9. 2019 a 21. 10. 2019 včetně dodejky z téhož dne, dopisem banky ze dne 15. 1. 2020 včetně dodejky pak vzal soud v řízení za prokázáno, že banka po opakovaných výzvách k úhradě dluhu oznámila žalovanému zesplatnění celého úvěru číslo a současně žalovaného vyzývala k uhrazení dlužné částky ve výši 22 421,70 Kč (splátka v prodlení včetně úroků, úroků z prodlení a poplatků) do 22. 1. 2020.
8. Předžalobní upomínkou ze dne 3. 11. 2020 a poštovním podacím archem z téhož dne bylo v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzval žalovaného k uhrazení dlužné částky, a to ve lhůtě do sedmi dnů od odeslání této výzvy s tím, že v případě, že tuto částku žalovaný neuhradí, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou, upomínku zástupce žalobkyně doručoval žalovanému na adresu dle smlouvy.
9. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Soud přitom provedl všechny důkazy navrhované účastníky, přičemž potřeba provedení dalších důkazů v řízení nevyšla najevo.
10. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že mezi stranami sporu byla dne 26. 7. 2017 uzavřena smlouva o úvěru číslo, na podkladě které banka poskytla žalovanému bezúčelný úvěr ve výši 35 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet bance v 24 měsíčních splátkách po 900 Kč splatných vždy k 13. dni daného kalendářního měsíce s tím, že první splátka měla být žalovaným uhrazena dne 13. 8. 2017 a poslední dne 13. 7. 2021. Žalovaný se zavázal hradit bance i úroky ve výši 10,9 % ročně s tím, že v jednotlivých splátkách byly zahrnuty příslušná část úvěru, sjednaný smluvní úrok a poplatek za vedení účtu ve výši 69 Kč; přitom si strany takto ujednaly, že celková částka, kterou žalovaný žalobkyni vrátí při řádném splácení dluhu, bude ve výši 43 137,89 Kč; žalovaný však své povinnosti neplnil řádně, když neuhradil splátku splatnou dne 13. 8. 2019 a nehradil ani další splátky, pročež banka po opakovaných marných upomínkách využila svého práva a úvěr ke dni 13. 1. 2020 zesplatnila, k tomuto dni žalovaný dlužil bance na jistině částku 19 300,95 Kč a na dlužných poplatcích částku ve výši 1 920 Kč.
11. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
12. Po právní stránce soud posoudil nárok žalobkyně ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je v celém rozsahu důvodná a lze ji proto v celém rozsahu vyhovět. Soud má v prvé řadě za to, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 26. 7. 2017 uzavřena smlouva o úvěru, na podkladě které banka poskytla žalovanému bezúčelný úvěr ve výši 35 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet bance v 24 měsíčních splátkách po 900 Kč, kdy splátka měla zahrnovat částku určenou k zaplacení jistiny, částku určenou k zaplacení úroků a poplatek za vedení účtu ve výši 69 Kč s tím, že první splátka měla být žalovaným uhrazena dne 13. 8. 2017 a poslední dne 13. 7. 2021. Žalovaný se zavázal hradit bance i úroky ve výši 10,9 % ročně přitom si strany takto ujednaly, že celková částka, kterou žalovaný žalobkyni vrátí při řádném splácení dluhu, bude ve výši 43 137,89 Kč. Tato smlouva tak měla všechny podstatné náležitosti daného smluvního typu ve zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Nedílnou součástí obou smluv se pak v souladu s dohodou stran staly i všeobecné obchodní podmínky žalobkyně, na které bylo výslovně odkázáno v samotné smlouvě ve smyslu § 1799 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a soud má za to, že v tomto směru je možno vyhodnotit tuto doložku odkazující na obchodní podmínky jako platnou, byť se v daném konkrétním případě jedná o smlouvu uzavřenou adhezním způsobem ve smyslu § 1798 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, když v řízení žalobkyně prokázala samotnou písemnou smlouvou o úvěru, že v rámci této smlouvy ještě před podpisem žalovaného byl žalovaný jako slabší strana smlouvy seznámen právě s tím, že nedílnou součástí smlouvy jsou i obchodní podmínky banky. Vzhledem ke skutečnosti, že právní předchůdkyně žalobkyně při poskytnutí těchto finančních služeb vystupovala v rámci své podnikatelské činnosti, zatímco žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání, je nutno na předmětnou smlouvu pohlížet i jako na smlouvu spotřebitelskou ve smyslu ust. § 1810 až 1867 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a v tomto směru aplikovat i tato ustanovení občanského zákoníku směřující k ochraně spotřebitele. Ve smyslu § 1813 občanského zákoníku jsou zakázána taková ujednání smluv, která zakládají významnou nerovnováhu práv nebo povinností v neprospěch spotřebitele. Podle věty druhé tohoto ustanovení však jsou předmětem přezkumu smluvní ujednání vymezující předmět plnění či jeho cenu pouze za předpokladu, že nejsou poskytnuta jasně a srozumitelně. V dané věci má soud za to, že ujednání o ceně úvěru bylo žalovanému poskytnuto jasně a srozumitelně, když žalovaný již v době podání žádosti o poskytnutí úvěru věděl, jaká je cena za poskytnutí tohoto úvěru. V projednávané věci navíc soud považuje tuto cenu za uzavření smlouvy za přiměřenou, okolnostem daného případu, když roční úroková sazba (RPSN) nepřevyšuje běžné RPSN poskytované při úvěrech ze strany bank. Současně pak je na tuto smlouvu nutno pohlížet jako na smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zák. č. 257/2016 Sb., který stanovil některé podmínky pro smlouvy, jimiž se sjednával spotřebitelský úvěr. Vzhledem ke skutečnosti, že soud u daných smluv neshledal absenci požadavku stanovených v daném právním předpise, navíc má soud i za to, že banka v daném konkrétním případě dostála své povinnosti ve smyslu § 86 tohoto zákona a jako poskytovatel úvěru před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudila úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila a dle soudu rovněž dostatečně prokázala, že měla dostatečně podrobné informace o příjmových a výdajových poměrech žalovaného, když tento u ní ještě před uzavřením úvěru měl veden běžný bankovní účet, na němž byly zcela transparentní jak jeho pravidelné příjmy, tak jeho pravidelné výdaje. Vzhledem k tomu pak soud posoudil danou smlouvu jako platnou i ve smyslu předmětného zákona. Banka přitom svůj závazek ze smlouvy splnila a dohodnuté finanční prostředky (úvěr) žalovanému skutečně poskytla, avšak žalovaný naopak svůj závazek ze smluv poskytnuté finanční prostředky a smluvený úrok bance hradit v dohodnutých splátkách se stanovenou splatností nesplnil a porušil. Banka pak žalovaného opětovně vyzývala k úhradě dlužných splátek a v důsledku porušení povinností žalovaného splácet úvěry řádně a včas pak využila svého práva sjednaného smlouvou a prohlásila úvěry za ihned splatný, přičemž požadovala okamžité předčasné splacení veškerých dlužných částek dle smlouvy.
13. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný řádně a včas svůj dluh na úhradě jednotlivých předepsaných splátek úvěru a následně na úhradě celého dlužného zůstatku úvěru nesplnil, dostal se tak s úhradou popsaného dluhu ve smyslu ust. § 1968 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, do prodlení. Žalobkyni tak proto vznikl vůči žalovanému též nárok na úhradu úroků z prodlení v zákonné výši 10% ročně, která ve smyslu ust. nař. vl. č. 351/2013 Sb., odpovídala, resp. odpovídá výši repo sazby stanovené ČNB pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů.
14. Vzhledem k výše uvedenému proto soud podané žalobě v celém rozsahu vyhověl a žalovaného zavázal, aby žalobkyni uhradil částku
15. 32 143,98 Kč spolu s kapitalizovanými úroky ve výši 21 220,95 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 813,4 Kč, úrokem ve výši 10,9 % ročně z částky 19 300,95 Kč od 14. 11. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 570,46 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 21 220,95 Kč od 14. 11. 2020 do zaplacení,, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
16. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalovaného k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly ani žádným z účastníků ani tvrzeny. Žalovaný dluh navíc vychází ze smlouvy o úvěru, podle níž žalovaný již měl poskytnutou ze strany žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, možnost svůj dluh pravidelně splácet, tuto svou možnost, resp. povinnost, však porušil a po žalobkyni nyní nelze spravedlivě požadovat, aby strpěla opětovnou možnost žalovaného hradit projednávaný dluh ve splátkách či ve lhůtě delší než zákonné, neboť by se jednalo o neúměrné zvýhodnění zájmů žalovaného na úkor oprávněného zájmu žalobkyně na řádné a včasné uspokojení dluhu.
17. Výrok o nákladech řízení má oporu prvotně v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V daném řízení měla žalobkyně se svou žalobou plný úspěch, a proto jí dle citovaného ustanovení vzniklo právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů celého řízení. V projednávané věci však soud v souladu s vyhl. č. 120/2014 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2014, když žaloba byla ke zdejšímu soudu podána dne 13. 11. 2020, hodnotil při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení specifika tohoto řízení, neboť žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné bankovní činnost, přičemž z úřední činnosti soudu je známo, že žalobkyně s ohledem na předmět svého podnikání podává stovky žalob ve skutkově a právně obdobných věcech (kdy vymáhá pohledávky ze smluv o úvěru), a je tedy naplněn předpoklad § 14b odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., tedy, že řízení je zahájeno na ustáleném vzoru, uplatněném opakovaně týmž žalobcem, ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud jde o ustálenost vzoru, jde o strukturované vylíčení nároků ze smlouvy o úvěru uvedením věřitele, data uzavření smlouvy (případně jejího čísla), výše pohledávky, výše úroků z úvěru a poplatků odkazem na smlouvu, poukazem na splátkovou povinnost dlužníka (často bez uvedení výše splátek), která byla porušena s následkem zesplatnění úvěru k určitému datu a vyčíslení požadované částky v jejich jednotlivých součástech s případným odkazem na listiny. Individualizace pohledávky je pak pouze doplněním konkrétních údajů, jako data, jména a částky (blíž. srovnej usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2014, č.j. 51 Co 263/2014 – 12). Základ právní argumentace v těchto žalobách, včetně její stylizace a formálního vyjádření je tak v podstatě zcela totožný a sepis této žaloby je pak spíše administrativním úkonem, než úkonem právní služby v pravém slova smyslu. Navíc v dané věci jde o předmět řízení, v rámci něhož peněžité plnění a tarifní hodnota nepřesahují hodnotu 50 000 Kč ve smyslu § 14b odst. 1 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb. S ohledem na uvedené proto soud dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni za její první tři úkony právní pomoci (tzn. za zaslání předžalobní upomínky, za přípravu a převzetí zastoupení a za sepis žaloby) přiznat odměnu a režijní paušály dle vyhl. č. 120/2014 Sb. účinné od 1. 7. 2014.
18. Tyto celkové náklady jsou přitom představovány jednak zaplaceným soudním poplatkem ve výši 850 Kč a jednak částkou 1 452 Kč za náklady právního zastoupení žalobkyně mající oporu ve vyhl. č. 177/1996 Sb. (tvořené částkou 900 Kč jako odměnou dle § 14b odst. 1 bodu 2 vyhl. č. 177/1996 Sb. za tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu předžalobní výzvy a sepisu žaloby po 300 Kč v souladu s § 11 odst. 1 vyhl.č. 177/1996 Sb., 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, který v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Žalovaný proto byl zavázán zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení právě částku 2 302 Kč, a to rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř., když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust. § 149 odst. 1 o.s.ř..
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.