Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
4 C 101/2021-9
Okresní soud v Rokycanech rozhodl samosoudkyní JUDr. Ludmilou Horskou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 5 520 Kč s přísl.,
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 000 Kč od 6. 10. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba na zaplacení částky 1 520 Kč s příslušenstvím se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 000 Kč od 6. 10. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba na zaplacení částky 1 520 Kč s příslušenstvím se zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.</b>
Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 5 520 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně – společnost právnická osoba se žalovaným dne 5. 10. 2020 uzavřela smlouvu o zápůjčce číslo na základě které poskytla částku 4 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal, spolu s poplatkem ve výši 1 520 Kč, uhradit do 30. 6. 2020. Žalovaný neuhradil ničeho.
Vydaný elektronický platební rozkaz se nepodařilo doručit žalovanému do vlastních rukou a byl proto usnesením ze dne 1. 7. 2021 zrušen. Žaloba byla žalovanému ve smyslu § 46b písm. a) zák. č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád (dále o. s. ř. o. s. ř. ) doručována na adresu trvalého pobytu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, spolu s výzvou soudu, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. ). Zároveň byl žalovaný vyzván, aby se ve smyslu ustanovení § 115a o. s. ř. o. s. ř. , k žalobě do 7 dnů písemně vyjádřil a v případě, že uplatněný nárok neuznává, aby vylíčil rozhodné skutečnosti ve věci a nabídl důkazy k prokázání svých tvrzení. Účastníci svým postojem dali najevo, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a soud proto využil možnosti, kterou dává ustanovení § 115a o. s. ř. o. s. ř. , a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.
Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: z doložené smlouvy o zápůjčce soud zjistil, že skutková tvrzení jsou shodná s tvrzením žalobce. Ze smlouvy o zápůjčce se podává, že splatnost zápůjčky činila 25 dní.
Podle § 2390 zák. č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále o. z.), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 tohoto zákona při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.
Dle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
Ve věci 20 Cdo 2897/2017 Nejvyšší soud ČR judikoval, že běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Soud konstatuje, že stejný závěr platí i pro zápůjčku.
Soud došel k právnímu názoru, že předmětná smlouva o zápůjčce ze dne 5. 10. 2020 je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Jedná se o právní zhodnocení, proto bylo možné rozhodnout bez jednání, když účastníci s tímto postupem projevili souhlas. Z doložené smlouvy totiž soud zjistil, že žalovanému bylo poskytnuto 4 000 Kč a spolu s poplatkem byla žalovaná povinna během pouhého měsíce vrátit částku, jejíž součástí byl poplatek, který považuje soud za úrok a který při přepočtu na jednotlivé dny a rok představuje úrok 465% p. a.
Jak bylo uvedeno shora, uzavřenou smlouvou mezi účastníky bylo prokázáno, že žalovaný vzal na sebe závazek vrátit poskytnuté finanční prostředky, svůj závazek však neplnil. S ohledem na obsah smlouvy o úvěru dospěl soud k závěru, že smlouvu o zápůjčce, uzavřenou mezi účastníky, je nutno hodnotit jako smlouvu absolutně neplatnou, a to pro její rozpor s dobrými mravy. Je nepochybné, že existuje princip smluvní volnosti a autonomie vůle, ale ve spotřebitelských smlouvách je smluvní volnost korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch klienta.
Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující občanského zákoníku , která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady číslo ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 o. z., mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 občanského zákoníku , ale i směrnici Rady číslo s přílohou je absolutně neplatné, přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.
Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. Jak již bylo uvedeno shora, v rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 o. z.) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.
Dle judikatury Nejvyššího soudu jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje při uzavření smlouvy o půjčce přiměřený úrok (např. R NS sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ). Jestliže v období, kdy byla smlouva o úvěru uzavřena, se úroková sazba u bankovních ústavů pohybovala do výše 10,88 % za jeden, tak i pokud by soud připustil, že při nebankovním úvěru se může jevit přiměřenou i úroková sazba o cca 1/2 vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky na svoji bonitu, je možné jako ještě případně přiměřený úrok hodnotit úrokovou sazbou ve výši do 25 % za jeden rok. Z tohoto pohledu se sjednaný úrok ve výši 456 % ročně, jeví jako naprosto nepřiměřený (nemravný).
Soud z těchto důvodů rozhodoval podle ustanovení § 2991 o. z., dle něhož, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. V projednávané věci není pochyb o tom, že žalovaný čerpal od předchůdce žalobkyně finanční prostředky, které ani nezačal splácet a soudu proto nezbylo, než žalobě vyhovět, a to včetně úroků z prodlení z poskytnutých finančních prostředků, dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. , dle kterého má věřitel právo požadovat vedle plnění i úroky z prodlení ve výši stanovené shora citovaným nařízením vlády. Úroky z prodlení přísluší žalobkyni ode dne následujícího po uzavření smlouvy, tedy ode dne, kdy mohla plnění poprvé požadovat vrátit zpět.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , (dále jen „o. s. ř. ”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení co do jistiny úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 5 520 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.