Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
142 C 37/2020-76
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro 50 660,40 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 41 966,73 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 41 966,73 Kč od 7. 3. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 8 693,67 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 50 610,40 Kč od 1. 2. 2020 do 6. 3. 2020 a z částky 8 693,67 Kč od 7. 3. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 14 988,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 41 966,73 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 41 966,73 Kč od 7. 3. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 8 693,67 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 50 610,40 Kč od 1. 2. 2020 do 6. 3. 2020 a z částky 8 693,67 Kč od 7. 3. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 14 988,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou ve znění jejího doplnění ze dne 19. 1. 2021 po žalovaném domáhala zaplacení částky 50 660,40 Kč (sestávající z jistiny ve výši 44 593,47 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 452,68 Kč, s dlužného pojistného schopnosti splácet úvěr ve výši 748,75 Kč, z kapitalizovaného úroku ve výši 4 215,68 Kč, z nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 600 Kč a nákladů v souvislosti s uplatněním pohledávky ve výši 50 Kč) spolu s příslušenstvím v podobě zákonných úroků z prodlení z této částky od 1. 2. 2020 do zaplacení s odůvodněním, že žalovanou částku měl žalovaný dlužit žalobkyni na základě smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně- společností právnická osoba (dále i jen banka) a žalovaným dne 14. 3. 2019. Na základě této úvěrové smlouvy banka poskytla žalovanému úvěr se stanoveným úvěrovým rámcem ve výši 45 000 Kč, který se žalovaný zavázal hradit formou měsíčních splátek ve výši min. 5 % z dlužné částky k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, zaokrouhlené na celé desetitisíce nahoru, nejméně však částkou 500 Kč. Žalovaný vyjádřil v žádosti o revolvingový spotřebitelský úvěr souhlas s pojištěním, když tímto podpisem současně prohlásil, že splňuje podmínky pro vznik pojištění uvedené v přihlášce k pojištění. S ohledem na uvedené je tedy součástí každé z předepsaných splátek poplatek za pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 5,99 % měsíčně ze stanovené měsíční splátky. Smluvní úrok byl sjednán ve výši 22,68 % a RPSN činila 29,14 %. Před uzavřením smlouvy v souladu s požadavky zákona posoudila původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného na základě informací získaných od žalovaného při osobním pohovoru s ním, přičemž získané informace si dále ověřila nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž shledala, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Banka posoudila především schopnost žalovaného splácet sjednané pravidelné splátky úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů žalovaného a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů na základě informací, které ji žalovaný poskytl při ústním pohovoru. Dále ověřila informace od žalovaného nahlédnutím do BRKI, NRKI, databází sdružení SOLUS a insolvenčního rejstříku ISIR, rovněž telefonicky kontaktovala zaměstnavatele žalovaného ke zjištění její příjmové stránky a zohlednila i dostupné pohyby na bankovním účtu žalovaného v relevantním časovém období ke zjištění osobního rozpočtu žalovaného za současného reflektování státem publikovaných údajů o životním a existenčním minimu dle zákona č. 110/2006 Sb. , a o průměrných výdajích obyvatelstva dostupných z databáze Českého statistického úřadu. V žádosti o spotřebitelský úvěr žalovaný prohlásil v čl. II smlouvy o úvěru, že informace uvedené v žádosti jsou úplné, přesné, pravdivé a že nezamlčel žádné relevantní informace potřebné k posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr. V případě porušení informační povinnosti žalovaného byla banka oprávněna prohlásit svým rozhodnutím kteroukoli pohledávku banky za žalovaným za ihned splatnou a požádat žalovaného o její splacení, pozastavit nebo ukončit poskytování produktů nebo služeb žalovanému, anebo ukončit závazek, tj. smluvní vztah s žalovaným. S ohledem na výše uvedené a celkovou výši poskytnutého úvěru, respektive stanovené měsíční splátky shledala banka, že žadatel je schopen poskytnutý úvěr splácet. Žalovaný přitom načerpal účelový úvěr na úhradu vybraného zboží v částce 11 737 Kč, která byla zaslána ze strany právní předchůdkyně žalobkyně na účet vybraného prodejce zboží, dále načerpal úvěr převodem na svůj bankovní účet, a to dne 21. 3. 2019 v částce 33 263 Kč a dne 8. 4. 2019 v částce 40 000 Kč, vedle toho čerpal úvěr prostřednictvím kreditní karty, postupně se jednalo o celkovou částku 50 543,87 Kč. Souhrnně tak žalovaný načerpal celkem částku 135 543,87 Kč, právní předchůdkyni žalobkyně uhradil toliko částku 93 577,15 Kč. Žalovaný však porušil svoje povinnosti splácet úvěr řádně a včas, když poslední úhradu žalobkyně eviduje dne 16. 7. 2019, s ohledem na prodlení žalovaného s úhradou dlužné částky přistoupila banka v souladu s čl. VII. 3. přiložených obchodních podmínek k zesplatnění úvěru, a to ke dni 31. 7. 2020 právnická osoba přitom předmětnou pohledávku za žalovaným postoupila na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání nařízenému na 20. 4. 2021 se nedostavil, přitom doručení předvolání k tomuto jednání u něj bylo řádně vykázáno a lhůta k přípravě jednání byla zachována. Vzhledem k této skutečnosti, jakož i k tomu, že žalovaný svoji neúčast u jednání neomluvil a nepožádal ani o odročení tohoto jednání, soud v souladu s ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) v jeho nepřítomnosti.
3. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů soud z provedených listinných důkazů učinil tato skutková zjištění: Listino u označenou jako Rámcová smlouva o poskytování bankovních produktů a služeb číslo ze dne 14. 3. 2019, listino u nazvanou Žádost/ Smlouva o revolvingový spotřebitelský úvěr číslo (jako produktová smlouva k rámcové smlouvě číslo), datovanou dnem 14. 3. 2019, jakož i všeobecnými obchodními podmínkami právní předchůdkyně žalobkyně společnosti právnická osoba, a sazebníkem poplatků, bylo v řízení prokázáno, že se v těchto smlouvách dohodla banka a žalovaný na tom, že banka poskytne žalovanému v rámci svých bankovních produktů a služeb revolvingový úvěr až do výše úvěrového rámce 45 000 Kč; žalovaný se naopak zavázal bance splatit takto poskytnuté prostředky pravidelnými splátkami ve výši 5% z dlužné vyčerpané částky, nejméně však 500 Kč, vždy k 17. dni v kalendářním měsíci, s tím, že žalovaný se zavázal zaplatit vedle půjčené jistiny bance dohodnuté úroky ve výši 22,68 % ročně, poplatek za rezervaci úvěrových zdrojů ve výši 50 Kč a pojištění ve výši 5,99 % z měsíční splátky úvěru s tím, že RPSN byla smlouvou stanovena na 29,14 %. Přímo ve smlouvě bylo dále ujednáno právo banky uplatnit vůči žalovanému smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky splátky v prodlení za prodlení s úhradou splatné pohledávky, dále byla ujednána částka 600 Kč jako náhrada nákladů spojených s vymáháním splatného závazku a částka 100 Kč za poplatek za odeslání upomínky k úhradě splatné splátky v měsíci následujícím po měsíci prodlení. Nedílnou součástí uzavřené písemné dohody o poskytnutí úvěru byly též všeobecné obchodní podmínky banky, které se zavázal žalovaný dodržovat. Žalovaný dále v žádosti prohlásil, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí v družstevním bytě, přičemž jeho náklady na bydlení činí 4 500 Kč měsíčně, je zaměstnán jako profese u právnická osoba anonymizována dvě slova s průměrným čistým příjmem 15 582 Kč měsíčně, nemá žádné další pravidelné platby, ani žádné další dluhy a závazky; právní předchůdkyně žalobkyně dále provedla výpis z rejstříku NRKI, BRKI, Solus ohledně žalovaného s negativními výsledky. Transakční historií k výše uvedené revolvingové smlouvě bylo dále prokázáno, že žalovaný z titulu smlouvy vyčerpal celkem částku 135 543,87 Kč (dne 13. 3. 2019 částku 11 737 Kč, dne 21. 3. 2019 částku 33 263 Kč a dne 8. 4. 2019 částku 40 000 Kč, dále pak postupně prostřednictvím kreditní karty částku 50 543,87 Kč), doposud uhradil toliko částku 93 577,15 Kč.
4. Dopisem označeným jako odstoupení od úvěrové smlouvy datovaným dnem 27. 12. 2019 má soud v řízení za prokázané, že banka sdělila žalovanému, že od uzavřené smlouvy odstupuje ke dni 31. 1. 2020 pro porušení smluvních povinností žalovaným s tím, že žalovaného současně vyzvala k úhradě dluhu k tomuto dni.
5. Listino u označenou jako Smlouva o postoupení pohledávek č. 18 ze dne 6. 2. 2020 uzavřená mezi společností právnická osoba a žalobkyní, včetně příloh v podobě seznamu postupovaných pohledávek, Potvrzením o přijetí úplaty za postoupení pohledávek ze dne 14. 2. 2020, jakož i dopisem ze dne 21. 2. 2020 označeným jako Oznámení o postoupení pohledávky je dále prokázáno, že banka jako právní předchůdkyně žalobkyně převedla mimo jiné i pohledávku za žalovaným se všemi právy a příslušenstvím na žalobkyni a dále informovala žalovaného o tom, že předmětnou pohledávku, kterou má vůči jeho osobě, na žalobkyni postoupila.
6. Listino u označenou jako Oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzva ze dne 21. 2. 2020, jakož i kopií podacího archu z téhož dne, bylo konečně v řízení prokázáno, že žalovaný byl znovu upozorněn na postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni a současně byl vyzván k úhradě dluhu v celkové výši 50 610,40 Kč s příslušenstvím nejpozději do pěti dnů od doručením výzvy s tím, že jinak bude nárok žalobkyně vymáhán soudní cestou.
7. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Soud přitom provedl všechny důkazy navrhované účastníky, přičemž potřeba provedení dalších důkazů v řízení nevyšla najevo.
8. Na základě předložených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu, podle něhož mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 14. 3. 2019 uzavřena smlouva, na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně jako banka zavázala žalovanému poskytnout revolvingový úvěr až do výše úvěrového rámce 45 000 Kč; žalovaný se naopak zavázala bance splatit takto poskytnuté prostředky pravidelnými splátkami ve výši 5% z dlužné vyčerpané částky, nejméně však 500 Kč, vždy k 17. dni v kalendářním měsíci, s tím, že žalovaný se zavázal zaplatit vedle půjčené jistiny bance dohodnuté úroky ve výši 22,68 % ročně, poplatek za rezervaci úvěrových zdrojů ve výši 50 Kč a pojištění ve výši 5,99 % z měsíční splátky úvěru s tím, že RPSN byla smlouvou stanovena na 29,14 %. Banka přitom při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z jeho žádosti o poskytnutí úvěru, v níž tento uvedl, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí v družstevním bytě, přičemž jeho náklady na bydlení činí 4 500 Kč měsíčně, je zaměstnán jako profese u právnická osoba anonymizována dvě slova s průměrným čistým příjmem 15 582 Kč měsíčně, nemá žádné další pravidelné platby, ani žádné další dluhy a závazky; právní předchůdkyně žalobkyně dále provedla výpis z rejstříku NRKI, BRKI, Solus ohledně žalovaného s negativními výsledky. Žalovaný však své povinnosti neplnil řádně, když stanovené splátky nehradil řádně a včas, přitom vyčerpal peněžní prostředky v celkové výši 135 543,87 Kč, doposud uhradil toliko částku 93 577,15 Kč, pročež banka využila svého práva a úvěr ke dni 31. 1. 2020 zesplatnila. Následně pohledávku za žalovaným převedla úplatně na žalobkyni se všemi právy a příslušenstvím.
9. Podle § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
12. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
14. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta možnost čerpat peněžní prostředky ve formě revolvingu, a to opakovaně do výše úvěrového rámce 45 000 Kč, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. . Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C číslo, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019 ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně vycházela z informací žalovaného, kdy si měla pouze telefonicky ověřit existenci příjmu žalovaného u jeho zaměstnavatele, nicméně v řízení žádné listin y dokládající toto ověření ani nepředložila, a i kdyby tak učinila, má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečně a správné. Z údajů v žádosti o poskytnutí úvěru totiž vyplývá, že jedinými výdaji žalovaného byly náklady na bydlení a neměl mít žádné jiné pravidelné platby, což je v dnešní době v podstatě skoro vyloučené (minimálně platby za telefon, služby, apod..), pokud by tyto výdaje byly podrobněji zjišťovány, zcela jistě by se změnila koncová částka, kterou měl mít žalovaný ze svého příjmu k dispozici. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Ke stejným závěrům přitom dospěl i Soudní dvůr EU ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp.zn. C -679/18. Soud přitom žalobkyni poučil u jednání dne 20. 4. 2021 o její povinnosti důkazní v tomto směru, včetně následků neoznačení patřičných důkazů ve smyslu § 118a odst. 1 ,3 o.s.ř. , nicméně žalobkyně výslovně uvedla, že s ohledem na skutečnost, že pohledávku nabyla postoupením, nedisponuje žádnými dalšími doklady, kterými by mohla prokázat náležité zjišťování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy.
15. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila, resp. tato skutečnost byla zjištěna ze strany soudu z provedených důkazů, že žalovanému poskytla celkem peněžní prostředky ve výši 135 543,87 Kč, přičemž tento vrátil žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni toliko částku 93 577,15 Kč. Dosud tedy žalovaný dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 41 966,73 Kč, kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalovaného na úkor žalobkyně, když není možno žalobkyni přiznat další nároky z titulu neplatné smlouvy. Právě pro tuto částku tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovaného, aby ji žalobkyni uhradil. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 21. 2. 2020. Tato výzva byla žalovanému odeslána téhož dne, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 26. 2. 2020. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , žalovanému lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012 , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 6. 3. 2020. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 7. 3. 2020 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení v žalobou požadované výši 10 % ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
16. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalovaného k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.
17. Výrok o nákladech řízení pak má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 41 966,73 Kč a tato částka a tedy úspěch žalobkyně pak představuje 82,1 %. Naopak neúspěch žalobkyně představuje 17,9 %. Čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak činí 64,2 % a žalobkyni proto ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. vzniklo právo na náhradu 64,2 % jí účelně vynaložených nákladů řízení.
18. Tyto celkové náklady řízení přitom činí 23 346 Kč a jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 534 Kč a částkou 20 812 Kč za náklady právního zastoupení žalobkyně mající oporu v advokátním tarifu (tvořené částkou 15 700 Kč jako odměnou dle § 7 bod 5, § 8 ve spojení s § 11 odst. 1 advokátního tarifu za pět žalobkyni účelně poskytnutých úkonů právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisem předžalobní výzvy, sepisem žaloby, sepisem písemného podání ze dne 19. 1. 2021 a účastí u jednání dne 20. 4. 2021 po 3 140 Kč, částkou 1 500 Kč jako pěti režijními paušály po 300 Kč za těchto pět žalobkyni účelně poskytnutých úkonů právní pomoci dle § 13 odst. 1, 2 advokátního tarifu, to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, jenž v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Žalovaný proto byl zavázán zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů 64,2 % těchto nákladů, tedy částku 14 988,10 Kč, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právní zástupkyně žalobkyně – vychází z ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.