Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
16 C 71/2021-40
Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Mrkalovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o 34 449 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba na stanovení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 34 449 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 34 449 od 27. 4. 2020 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba na stanovení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 34 449 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 34 449 od 27. 4. 2020 do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále dne 22. 12. 2020 domáhala zaplacení částky ve výši 34 449 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne datum, na základě níž byl žalovaný oprávněn čerpat finanční prostředky do sjednaného úvěrového limitu ve výši 80 000 Kč. Žalobkyně tvrdila, že po zohlednění případných dílčích plateb činí zůstatek dlužné částky ke dni podání žaloby 34 448,70 Kč.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a proti uplatněnému nároku nevznesl žádné skutkové ani právní námitky.
3. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, se sídlem na anonymizováno a žalobkyní dne datum, na základě níž přešla pohledávka za žalovaným na žalobkyni.
4. Žalobkyně byla usnesením soudu ze dne 6. 4. 2021 písemně vyzvána k doplnění rozhodných skutečností a označení důkazů, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy prověřena úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho schopnost řádně splácet sjednané splátky úvěrů s odkazem na ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Současně byla vyzvána, aby doplnila rozhodné skutečnosti týkající se úhrady čerpaného úvěru tak, aby bylo zřejmé, kdy a jaké splátky žalovaný na úhradu předmětného úvěru uhradil a jakým způsobem byly tyto splátky započteny.
5. Jelikož žalobkyně na předmětnou výzvu soudu nereagovala, bylo nařízeno jednání na 15. 6. 2021 a současně byla žalobkyně opětovně vyzvána samosoudkyní usnesením ze dne 13. 5. 2021, aby do 10 dnů od doručení tohoto usnesení, nejpozději u jednání nařízeného ve věci, doplnila rozhodné skutečností dle ustanovení zákona dle § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. , týkající se prověření úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy s tím, že dosavadní tvrzení žalobkyně i předložené důkazy soud nepovažuje za dostatečné. Dále byla žalobkyně opětovně vyzvána k doplnění rozhodných skutečností a označení důkazu, jakou částku žalovaný fakticky čerpal z poskytnutého úvěrového limitu za období od uzavření smlouvy dne datum do ukončení závazku a jakou částku žalovaný ve stejném období fakticky uhradil. Soud zcela transparentně žalobkyni sdělil, že tyto skutečnosti jsou rozhodné pro případné posouzení uplatněného nároku z jiného právního důvodů, než tvrzeného žalobkyní.
6. Žalobkyně ani na druhou výzvu soudu písemně nereagovala a k jednání dne 15. 6. 2021 se nedostavila. Ve své omluvě z účasti u tohoto jednání ze dne 8. 6. 2021 zástupce žalobkyně požádal o zaslání výzvy ze strany soudu k doplnění tvrzení a označení důkazů, pokud by soud žalobě v plném rozsahu nevyhověl.
7. Soud konstatuje, že žalobkyně byla nejméně ve dvou případech před jednáním ve věci samé vyzvána zcela konkrétním způsobem k doplnění rozhodných skutečností a označení či předložení důkazů, které se týkají prokázání prověření úvěruschopností žalovaného před uzavřením smlouvy a dále prokázání rozsahu čerpání a plnění finančních prostředků ze strany žalovaného po dobu existence závazku. Za této situace nebyly splněny předpoklady pro odročení jednání k novému poučení žalobkyně dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o. s. ř. , když žalobkyně se svou neúčastí u jednání zbavila možnosti své procesní povinnosti dostát.
8. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne datum, z žádosti o úvěr ze dne 18. 12. 2019, z platebních informací ke dni 26. 4. 2020, z obchodních podmínek, ze standardních informací o spotřebitelském úvěru a z výzvy k úhradě ze dne 3. 8. 2020 má soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla prostřednictvím elektronických prostředků na dálku uzavřena den datum smlouva o revolvingovém úvěru, na základě níž mohl žalovaný čerpat finanční prostředky ze sjednaného úvěrového limitu ve výši 80 000 Kč. Smlouva byla sjednána na dobu neurčitou. Z vyčerpaných finančních prostředků byl žalovaný povinen hradit 10,5 % úrok měsíčně, což představuje roční úrok ve výši 126 %. Z předložených listinných důkazů nelze učinit závěr o tom kdy a v jakém rozsahu žalovaný fakticky čerpal finanční prostředky z úvěrového rámce a jaké částky na úhradu vyčerpaných finančních prostředků fakticky zaplatil a jakým způsobem byly tyto částky započteny. Žalobkyně pouze doložila, že ke dni zániku smlouvy, tedy ke dni její splatnosti dne 26. 4. 2020, představoval zůstatek neuhrazeného revolvingového úvěru částku 34 448,70 Kč. K úvěruschopnosti žalovaného, kterou původní věřitel měl prověřovat, žalobkyně pouze uvedla, že klientům je ponechána rezerva 10% rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji, kdy těchto 10 % se musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v dané době činilo 3 410 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný byl lustrován ve veřejně dostupných databázích, avšak s jakým výsledkem, nebylo sděleno ani doloženo. Rovněž žalobkyně v průběhu řízení žádným způsobem nedoložila, v jaké výši byly doloženy příjmy žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru a jaké byly jeho výdaje, zvlášť s přihlédnutím k tomu, že úvěrový rámec činil 80 000 Kč.
9. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen o. z.), nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona, zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.
10. Podle § 6 odst. 1 o. z., každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.
11. Podle § 6 odst. 2 o. z., nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.
12. Podle § 576 o. z., týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.
13. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
14. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
15. Podle § 2993 věta první o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.
16. Podle § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
17. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
18. Podle § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
19. Jelikož se jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru, musel se soud přednostně zabývat otázkou, zda předmětná smlouva byla uzavřena platně s přihlédnutím k ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto ustanovení je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Úvěr může být poskytnut pouze za situace, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nevyplývá pochybnost o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. V případě porušení povinnosti poskytovatele řádně prověřit úvěruschopnost spotřebitele dle § 86 odst. 1 cit. zákona je smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 87 odst. 1 cit. zákona, neplatná.
20. K jednání nařízenému ve věci dne 15. 6. 2021 se žalobkyně nedostavila a soud tedy nemohl žalobkyni poučit v souladu s ustanovením § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. o. s. ř. ) o tom, že dosavadními důkazy předloženými žalobkyní není řádné prošetření úvěruschopnosti žalovaného prokázáno a současně nejsou prokázány skutečnosti, které by odůvodňovaly přiznání předmětné částky z titulu bezdůvodného obohacení.
21. Po vyhodnocení skutkového stavu věci dospěl soud k právnímu závěru, že předmětnou smlouvu lze považovat za spotřebitelský úvěr a žalovaného za spotřebitele, neboť je fyzickou osobou, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Pokud soud dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o spotřebitelský úvěr, bylo nutno se zabývat otázkou, zda smlouva byla uzavřena platně, tedy zda věřitel (žalobkyně) zákonným způsobem před uzavřením smlouvy posoudil schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných jak od spotřebitele, tak nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Zákon totiž stanoví, že věřitel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zřejmé, že spotřebitel bude schopen tento úvěr řádně splácet. Pokud takto věřitel neučiní, je smlouva neplatná. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. , je věřitel při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v úvahu jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřebná pro splácení úvěru. Cílem zákonodárce bylo efektivně zamezit předlužování spotřebitelů, kteří nejsou schopni své závazky řádně platit. Za účelem splnění povinnosti věřitele je nutno vyžádat si informace nejen od spotřebitele samotného, ale aktivně si opatřit další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli. Všechny takto získané informace pak věřitel musí řádně vyhodnotit s přihlédnutím k příjmům a výdajům konkrétního žadatele. Pokud věřitel dostojí své povinnosti stanovené v § 86 cit. zákona a řádně prověří úvěruschopnost žadatele, pak v případě, že dojde k negativnímu závěru, nesmí spotřebitelský úvěr spotřebiteli poskytnut.
22. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že schopnost žalovaného jako spotřebitele nebyla ze strany věřitele prověřena s náležitou péčí, u žalovaného nebyly před uzavřením smlouvy aktivně ověřovány a zjišťovány informace k jeho osobním poměrům a nebyla dostatečným a objektivním způsobem vyhodnocena možnost žalovaného fakticky úvěr splácet. Za této situace soud považuje smlouvu o úvěru za neplatnou.
23. I pokud by soud dopěl k závěru, že úvěruschopnost byla věřitelem řádně a v zákonem požadovaném rozsahu prověřena před uzavřením smlouvy, pak má soud za to, že zde existuje další důvod pro dovození neplatnosti této smlouvy.
24. Podepsaná smlouva představuje smlouvu o úvěru formulářového charakteru, pro kterou je typické její přijetí nebo odmítnutí pouze jako celku. Vzhledem ke konstrukci smlouvy nelze mít pochyb o tom, že zvolená forma smlouvy je zavádějící v tom směru, že uvádí měsíční úrokovou sazbu 10,5 %, což představuje 126 % ročně. Běžná výše úroku z úvěru se u těchto typů smluv pohybuje v rozmezí 25% - 40% ročně, přičemž výše sjednaného úroku z úvěru nemůže být zastírána uvedením výše tohoto úroku v měsíční sazbě. Vzhledem k výše uvedenému lze ujednání o výši úroku z úvěru považovat dle § 580 odst. 1 o. z., za neplatné, neboť je v rozporu s dobrými mravy. Rovněž má soud za to, že nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého jednání, které má zjevně cíl vyvolat ve spotřebiteli dojem sjednání nízké úrokové sazby jejím uvedením v měsíční sazbě, ačkoliv v typově srovnatelných závazcích jsou uváděny úrokové sazby v ročním intervalu. V tomto směru lze odkázat na § 6 o. z., kdy každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Rovněž nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. S přihlédnutím k těmto závěrům považuje soud ujednání o výši úroku z úvěru za neplatné.
25. Soud se dále zabýval otázkou, zda s přihlédnutím k § 576 o. z., je neplatnou pouze část smlouvy o úvěru zahrnující ujednání o úroku z úvěru nebo je neplatná smlouva celá. Bylo tedy nutné vyhodnotit, zda z povahy právního jednání, jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k právnímu jednání došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy. V tomto směru soud odkazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, např. 3 Cdo 1248/96 ze dne 26. 9. 1997, 2 Cdon 254/96 ze dne 25. 9. 1997 nebo na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 436/05 ze dne 10. 7. 2008, v nichž bylo konstatováno, že při posuzování této otázky je třeba dbát na vůli subjektů právního úkonu s přihlédnutím k účelu, k jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala. Neoddělitelnost je tak třeba posuzovat ve smyslu obsahovém, nikoliv reálné nedělitelnosti a je třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy. Jak bylo již konstatováno, smyslem uzavření smlouvy o úvěru bylo vytvoření zisku v podobě úroku z úvěru. Jestliže tato část právního jednání byla shledána neplatnou, nelze jí od ostatního obsahu oddělit pro nezpůsobilost samostatné existence zbylé části obsahu právního jednání. Dle názoru soudu nelze pochybovat o tom, že bez sjednání úroku ve výši 126% ročně, by původní věřitel takový právní úkon neučinil, neboť smyslem jeho činnosti je dosažení zisku z poskytnutí prostředků jako úvěru. Věřiteli, který sleduje dosažení zisku, pak nelze proti jeho vůli vnutit pouze jeho částečné uskutečnění, a proto nelze sjednání úroku oddělit od zbylé části obsahu smlouvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ). Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že je-li neplatné ujednání o úroku, je pro jeho neoddělitelnost neplatné celé právní jednání, tedy celá smlouva o úvěru.
26. Vzhledem k výše uvedenému se soud zabýval otázkou, zda uplatněný nárok či jeho část lze přiznat z jiného právního důvodu, kterým by bylo bezdůvodné obohacení. K rozhodnutí o tomto nároku však je nutné mít postaveno na jisto, o jakou konkrétní částku se žalovaný na úkor věřitele obohatit, tedy od vyčerpaných prostředků ze strany žalovaného odečíst platby, které byly z jeho strany uhrazeny. V daném případě žalobkyně neprokázala výši bezdůvodného obohacení, a to po opakovaných písemných výzvách soudu, jak bylo konstatováno shora. Za této situace soud pro nepřezkoumatelnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení žalobu v celém rozsahu zamítl.
27. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , přičemž přihlédl k tomu, že žalobkyně nebyla ve věci úspěšná a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, písemně, dvojmo ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Bruntále.