Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
22 C 53/2021-133
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení příjmení
sídlem adresa
o zaplacení 45 266,62 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 365 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 365 Kč od 6. 2. 2020 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč, splatných ke každému 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 8 468 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované příjmení jméno příjmení příjmení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů částku, jejíž přesná výše bude uvedena v samostatném usnesení, a to k rukám České republiky – Okresního soudu v Hodoníně.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 365 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 365 Kč od 6. 2. 2020 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč, splatných ke každému 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 8 468 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované [příjmení] [jméno] [příjmení] [příjmení]. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů částku, jejíž přesná výše bude uvedena v samostatném usnesení, a to k rukám České republiky – Okresního soudu v Hodoníně.
1. Žalobkyně se na žalované původně domáhala zaplacení částky 45 509 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 4. 2. 2020 do zaplacení s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se žalovanou uzavřel dne datum smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které žalovaná čerpala na svůj bankovní účet finanční prostředky v celkové výši 49 550 Kč. Tato smlouva pak byla uzavřena prostřednictvím webových stránek právního předchůdce žalobkyně. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce provedl odečet deklarovaných výdajů žalované od doložených příjmů, přičemž dbal na to, aby po tomto odečtu žalované zbývala rezerva ve výši 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a výdaji mimo splátku a aby tato rezerva odpovídala minimálně životnímu minimu ve výši 3 410 Kč. Dále právní předchůdce žalobkyně provedl rovněž lustraci žalované v databázích ISIR, CEE, CRKI a EUCB. Žalovaná však veškeré pohledávky vzniklé vůči ní právnímu předchůdci žalobkyně z titulu předmětné smlouvy řádně neuhradila.
2. Podáním ze dne 23. 10. 2020 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 242,38 Kč a co do zákonného úroku z prodlení z částky 16 158,91 Kč a podáním ze dne 29. 1. 2021 vzala žalobu zpět co do částky 38 901,62 Kč Ani v jednom případě přitom k tomuto zpětvzetí nedošlo v důsledku chování žalované po podání žaloby. V průběhu řízení došlo s ohledem na výše uvedené k zastavení řízení v rozsahu zpětvzetí a předmětem řízení tak nadále zůstala částka 6 365 Kč s úrokem z prodlení z této částky.
3. Žalovaná nerozporovala samotnou skutečnost, že s právním předchůdcem žalobkyně uzavřela předmětnou smlouvu o úvěru. Namítala však, že právní předchůdce žalobkyně řádně nedostál své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované, když konkrétně neověřoval výši výdajů žalované a vycházel pouze z výdajů žalovanou deklarovaných, přičemž v tomto ohledu odkázala na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky a Nejvyššího správního soudu České republiky.
4. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba a žalovanou byla dne datum za pomocí prostředků komunikace na dálku uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru (což dokládá rovněž samotná smlouva o revolvingovém úvěru, k níž žalobkyně doložila také formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru). Dále se účastníci shodli i na tom, že právní předchůdce žalobkyně na základě předmětné smlouvy poskytl žalované finanční prostředky v celkové výši 49 550 Kč (cože plyne také z doložených výpisů z úvěrového účtu). Konečně učinili účastníci nespornou skutečnost, že žalovaná uhradila z titulu předmětné smlouvy celkovou částku 43 185 Kč (některé z těchto plateb jsou dále podloženy výpisy z transakcí právnická osoba anonymizováno).
5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne datum. Předžalobní upomínkou ze dne 9. 3. 2020, k níž žalobkyně doložila rovněž podací lístek z téhož dne, byla žalovaná vyzvána k úhradě celkové dlužné částky do tří dnů.
6. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
8. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
9. Žalobkyně sice tvrdila, že její právní předchůdce za účelem prověření úvěruschopnosti žalované zjišťoval její příjmy a výdaje, přičemž výši jejích příjmů údajně ověřoval, a dále, že provedl lustraci žalované v příslušných registrech, avšak tato tvrzení ničím nepodložila a nedoložila dokumenty osvědčující příjmy žalované ani výpisy z příslušných registrů. Ohledně výdajů navíc žalobkyně připustila, že její právní předchůdce vycházel pouze z žalovanou deklarovaných výdajů, což je v rozporu se závěrem učiněným v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dle něhož odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků). Soudu proto nezbylo než dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně řádně nedostál své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované.
10. Žalovaná přitom výslovně uplatnila námitku neplatnosti smlouvy tak, jak je vyžadováno v § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, která zní:„ Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.“ Důsledek porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele upravuje ustanovení § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru a to tak, že„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.“ Zde je nicméně třeba zdůraznit, že i kdyby žalovaná námitku neplatnosti smlouvy nevznesla, byl by soud povinen zabývat se otázkou, zda právní předchůdce žalobkyně řádně posoudil její úvěruschopnost, z úřední povinnosti, a to zejména s ohledem na rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18), v němž Soudní dvůr EU stvrdil tuto povinnost soudů členských států. V důsledku této skutečnosti nelze shora uvedené ustanovení v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy aplikovat pro rozpor s unijním právem.
11. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 49 550 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1 879 občanského zákoníku, který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.
12. Jelikož žalovaná celkově uhradila částku 43 185 Kč, zbývá jí uhradit na jistinu částku 6 365 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou, na který žalobkyni vzniklo právo podle § 1970 občanského zákoníku, jež stanoví, že„ po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená“, a který žalobkyně požadovala v zákonné výši.
13. Žalovaná požádala, aby jí bylo umožněno uhradit dlužnou částku ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně. Ohledně doby, v níž je spotřebitel povinen v případě, že je smlouva shledána neplatnou z důvodu nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, vrátit poskytnutou jistinu, stanoví § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru, že„ spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“ a obecně pak možnost uložit úhradu dlužné částky ve splátkách připouští § 160 věty druhé o.s.ř., v němž se uvádí, že„ soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.“ Vzhledem k nepříznivým majetkovým poměrům žalované, pro které jí byl v řízení rovněž na náklady státu ustanoven zástupce z řad advokátů, soud žádosti žalované vyhověl.
14. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o.s.ř. Řízení bylo co do celkové částky 39 144 Kč zastaveno z důvodu zpětvzetí ze strany žalobkyně, a to nikoli pro chování žalované po podání žaloby, tudíž procesní zavinění na tomto částečném zastavení leží na straně žalobkyně, která tak byla v řízení úspěšná pouze co do přiznané částky 6 365 Kč. Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná pouze z 14 % a z 86 % byla neúspěšná (z 86 % byla úspěšná žalovaná). Soud tak přiznal žalované vůči žalobkyni právo na náhradu 72 % z celkových nákladů (86 % - 14%).
15. Žalovaná byla v řízení zpočátku zastoupena právní zástupkyní na základě plné moci a náklady žalované pak sestávají z nákladů za toto zastupování, ohledně nichž soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Zástupkyně žalobkyně učinila v této fázi řízení tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 vyhlášky (převzetí a příprava zastoupení, 2 x písemné podání ve věci samé), za které jí náleží odměna v plné výši. Tarifní hodnota sporu v této fázi řízení činila 45 266,62 Kč a sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činila dle § 7 bodu 5 vyhlášky 2 940 Kč. Dále právní zástupkyni žalobkyně za každý z výše uvedených úkonů náleží podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč Celkem tak náklady žalované (včetně DPH ve výši 21 % z odměny a náhrad advokátky) činí (po zaokrouhlení) 11 761 Kč. Soud tak přiznal žalované vůči žalobkyni náhradu nákladů řízení částku 8 468 Kč.
16. V další fázi řízení již právní zástupkyně vykonávala úkony jakožto zástupkyně žalované ustanovená soudem v souladu s § 30 o. s. ř. a za tyto úkony tak bude právní zástupkyni žalované následně přiznána odměna vyplacená z rozpočtových prostředků České republiky – Okresního soudu v Hodoníně. Z tohoto důvodu soud dále v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. uložil žalobkyni povinnost nahradit státu poměrnou část nákladů představovanou odměnou ustanovené zástupkyně s tím, že konkrétní výše této náhrady bude určena samostatným usnesením v závislosti na výši celkové odměny, která bude soudem ustanovené zástupkyni přiznána.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín 695 46). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.