Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (5)No categories available
8 C 193/2021-15
Okresní soud Plzeň-jih rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Reimannovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 5 226 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba o zaplacení částky 5 226 Kč se se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% jdoucím z této částky od 12.10.2019 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žaloba o zaplacení částky 5 226 Kč se se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% jdoucím z této částky od 12.10.2019 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobkyně se žalobou doručenou podepsanému soudu dne 23.6.2021 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by bylo uloženo žalovanému, aby jí zaplatil částku 5 226 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že jde o nesplněnou povinnost vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne 17.8.2018 Touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 7 000 Kč, které se žalovaný zavázal zaplatit v pravidelných týdenních splátkách ve výši 212,10 Kč (60 splátek), dále byl ve smlouvě sjednán pevný úrok ve výši 2 506 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši 1 546 Kč, zápůjční úroková sazba ve výši 70,89 % p.a. a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 680 Kč Celkem měl žalovaný zaplatit žalobkyni 12 726 Kč.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.
3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř. , dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.
4. Provedenými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy číslo uzavřené dne 17.8.2021 soud zjistil, že jejím obsahem byl závazek žalobkyně poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 7 000 Kč a závazek žalovaného tuto částku vrátit včetně úroku ve výši 2 506 Kč, poplatku za zpracování a doručení úvěru ve výši 1 540 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 70,89 % p.a. a poplatek za hotovostní inkaso splátek 1 680 Kč, celkem měl žalovaný vrátit 12 726 Kč. Z platební historie žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný zaplatil žalobkyni částku 7 500 Kč.
5. Podle ust. § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Na základě předložených listinných důkazů soud uzavřenou smlouvu hodnotí jako smlouvu o úvěru, kterou se spotřebitelem (žalovaným) uzavřel profesionál. Soud proto hledal nutnost podrobit u jednání smlouvy korektivu dobrých mravů a aplikovat ustanovení občanského zákoníku chránící slabší stranu kontraktu v souladu s ust. § 588 o.z. Nelze totiž přehlížet požadavek nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřené ve prospěch spotřebitele.
7. Soud se tedy zabýval platností uzavřené smlouvy z hlediska souladu s dobrými mravy podle ust. § 580 o.z., podle kterého je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i jednání které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje, s ohledem na výši sjednaného úroku a úhrady služeb za poskytnutí úvěru. Jsou sjednány způsobem, který nápadně připomíná cenu půjčených (poskytnutých) peněz (úroku), a nic na tom nezmění, jakým způsobem jsou označeny. Cena půjčených peněz je bezpochyby podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru. Podle závěrů Nejvyššího soudu nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěru mimo půjček. Žalobkyně jako nebankovní instituce poskytuje úvěry v relativně nízkých částkách a na relativně krátkou dobu (v tomto případě zhruba na dobu delší než jeden rok), když z obojího je zřejmé, že osoby, které o úvěry žádají, jsou většinou v tíživé životní situaci a na klasické bankoví produkty by nedosáhly. Žalobkyně si proto musí být minimálně vědoma toho, že takové osoby nebudou schopny půjčené peníze vrátit řádně a včas. Zahrne-li pro takový případ do svých smluv či podmínek ujednání (sankce), v podobě různých poplatků a za druhé tvoří takový poplatek více jak 50 % z poskytnuté částky, zneužívá svého (silnějšího) postavení věřitele (a profesionála) a takovému jednání nemůže být přiznána soudní ochrana.
8. Jelikož je nerovnováha v právech a povinnostech strany v souzené věci tak významná, je nutno ujednání smlouvy hodnotit jako obecně nespravedlivé a v rozporu s dobrými mravy, protože je třeba mít neustále na paměti a aplikovat obecná ustanovení občanského zákoníku vyjádřená v hlavě I., která mají přednost před ostatními ustanoveními zákona. Bylo zjištěno, že žalobkyně při podpisu smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytla žalovanému částku 7 000 Kč, když bylo zjištěno, že žalovaný žalobkyni zaplatil dosud 7500 Kč. Soud tedy shledává smlouvu absolutně neplatnou, a protože žalovaný žalobkyni již vrátil poskytnuté finanční prostředky včetně částky 500Kč, nemohl soud žalobě tak, jak byla podána, tedy požadavku na zaplacení částky 5 226 Kč s přísl. vyhovět. Žalobkyně totiž vrácené finanční prostředky žalovaným ve výši 7 500 Kč započetla na půjčenou jistinu v poměru 56,497 % a v poměru 43,503 % na souhrnný poplatek. Pokud soud shledal absolutně neplatnou smlouvu o úvěru, musel shledat neplatným i ujednání o povinnosti hradit„ poplatek“ spojený s poskytnutím peněz. Tato povinnost nemůže totiž platně vzniknout bez existence samotné smlouvy o úvěru.
9. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. , podle kterého byl úspěšný žalovaný, a protože žádnou náhradu nákladů řízení nežádal, bylo rozhodnuto tak, jak ve výroku II. uvedeno.
Poučení:
Odvolání není přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se při tom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání (§ 202 odst. 2 o.s.ř. ).