Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
13 C 290/2021-94
Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Mackovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro 10 000 Kč s příslušenstvím
takto:
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 000 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši
8,5 % ročně z částky 10 000 Kč od 2. 1. 2018 do 8. 2. 2021, zákonný úrok z prodlení
ve výši 0, 25% ročně z částky 10 000 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 489 Kč rukám právního zástupce žalobkyně příjmení jméno jméno, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
Odůvodnění:
<b>takto:</b> I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 000 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 000 Kč od 2. 1. 2018 do 8. 2. 2021, zákonný úrok z prodlení ve výši 0, 25% ročně z částky 10 000 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 489 Kč rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [jméno], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 8. 4. 2021 domáhala
po žalovaném zaplacení částky 10 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba (dále jen„ věřitel“) uzavřel se žalovaným prostřednictvím webové stránky webová adresa, na které se žalovaný zaregistroval zadáním osobních údajů, dne 1. 11. 2017 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit věřiteli úvěr do 1. 1. 2018. Žalovaný úvěr ve lhůtě splatnosti nevrátil. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021 byla pohledávka za žalovaným postoupena věřitelem na žalobkyni. Předmětem žalobního nároku je nesplacená jistina ve výši 10 000 Kč.
2. Žalovaný se k podané žalobě nijak nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nerozporoval
a po celou dobu řízení zůstal vůči soudu nečinný. Žalovaný se k jednání soudu dne 4. 10. 2021 bez omluvy nedostavil. Za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (PZ žalobce omluven).
3. S ohledem na skutečnost, že se v dané procesní situaci jedná o tzv. bagatelní žalobu, když proti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ), je odůvodnění tohoto rozsudku koncipováno ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř.
4. Soud ve věci učinil následující závěr o skutkovém stavu:
Dne 1. 11. 2017 uzavřeli právní předchůdce žalobkyně a žalovaný smlouvu o úvěru, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč na účet žalovaného č. bankovní účet a žalovaný se zavázal vrátit věřiteli úvěr do 1. 1. 2018. Žalovaný dlužnou částku ve lhůtě splatnosti věřiteli neuhradil. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021 byla pohledávka za žalovaným postoupena věřitelem na žalobkyni, postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 2. 2. 2021. Žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala žalovaného k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne 2. 2. 2021. Předmětem žalobního nároku je nesplacená jistina ve výši 10 000 Kč.
5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je
to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí,
že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.
7. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
8. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Podle ustanovení § 1802 o. z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka
v době uzavření smlouvy.
10. Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku
z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
11. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí,
v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.
12. Podle ustanovení § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
13. Podle ustanovení § 1880 odst. 1, 2 o.z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.
14. Soud zhodnotil všechny provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud se nejprve zabýval aktivní věcnou legitimací na straně žalobkyně, když v řízení bylo prokázáno, že pohledávka za žalovanou byla
na žalobkyni řádně postoupena na základě předložených smluv o postoupení pohledávky, žalobkyně tak je v řízení aktivně věcně legitimována.
15. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne
1. 11. 2017 smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně zaslala bezhotovostním převodem žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo
o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27Co 221/2019 .
Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o.z., jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.
16. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět
i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně
od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, anonymizováno, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu,
že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají
ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele,
tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky,
že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.
17. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně zcela absentuje a nelze mu tak přiznat právní ochranu.
18. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou dosud nesplacenou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z. V řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovanou, a to i v případě, že žalovaná započtení jí poskytnutého protiplnění nenavrhla (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004,
sp. zn. 29 Odo 52/2002 , nebo ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007 ). Tím, že dojde
k započtení částky, na kterou žalobkyně nemá od počátku nárok, do dlužné částky, na kterou naopak po právu nárok má, nemůže dojít k nezákonnému zmenšení majetkové podstaty žalobkyně.
19. V řízení bylo přitom prokázáno, že žalovanému byly ze strany žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný z této částky nevrátil ničeho.
20. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení zákonného úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. , pouze však z dlužné částky jistiny, jak je zdůvodněno shora. Žalobkyně požadovala úroky
z prodlení z částky 10 000 Kč od 2. 1. 2018 do zaplacení. Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, nastala jeho splatnost prvního dne poté, co byl žalovaný vyzván k plnění, tedy k vrácení bezdůvodného obohacení, stanovenému ve výzvě ze dne 2. 2. 2021, ve které žalobkyně vyzvala žalovaného
k vydání plnění – bezdůvodného obohacení. Tato písemnost byla žalovanému odeslána dne
2. 2. 2021. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému výzva doručena, má
se s ohledem na § 573 o. z. za to, že se tak stalo 5. 2. 2021, pročež první den prodlení nastal
9. 2. 2021, tedy po uplynutí 3 denní lhůty poskytnuté žalobkyní žalovanému k zaplacení dluhu. Soud proto zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku
z prodlení tak, je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.
21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , když žalobkyně byla procesně plně úspěšným účastníkem a žalovaný tak má povinnost nahradit jí účelně vynaložené náklady řízení. Náklady žalobkyně pak tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměna advokáta ve výši 600 Kč dle § 14b , § 11 odst. 1 písm. a/ , d/ vyhl. č. 177/1996 Sb. za 3 úkony právní služby po 200 Kč, paušální náhrada účelně vynaložených hotových výdajů právního zástupce žalobce ve výši 3 x 100 Kč dle ustanovení § 14b odst. 5 písm. a) vyhl.
č. 177/1996 Sb. (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, jednoduchá výzva k plnění)
a 21 % DPH ve výši 189 Kč. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení celkovou částku 1 489 Kč, a to v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. k rukám právního zástupce žalobkyně v obecné třídenní pariční lhůtě dle ust. § 160 odst. 1 , věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. Soud se při rozhodování o náhradě nákladů řízení ztotožnil s názorem Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 3923/11 ) a aplikoval ustanovení § 14b advokátního tarifu,
neboť jsou splněny všechny předpoklady uvedené v § 14b odst. 1 písm. a), b), c). V daném případě má soud za to, že podaná žaloba má formulářový charakter, neboť má podobu ustáleného vzoru, který žalobkyně opakovaně uplatňuje ve skutkově i právně velmi obdobných věcech. Obsah žalobních návrhů je založen na stejném právním základě, totožná je i právní argumentace, včetně její stylizace i formálního vyjádření či jen s drobnými odchylkami.
Za uvedených okolností lze uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíš administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby. V této souvislosti je možné odkázat
na Nařízení evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. 7. 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu ).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může
se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.