Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
4 C 238/2020-76
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 76 426 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 37 622 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 20 202 Kč, úrok z prodlení z částky 57 824 Kč ve výši 10% p. a. od datum do zaplacení, částku ve výši 18 602,55 Kč, úrok ve výši 95,92% p. a. z částky 44 808,61 Kč od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 212 486 Kč, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 37 622 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 20 202 Kč, úrok z prodlení z částky 57 824 Kč ve výši 10% p. a. od [datum] do zaplacení, částku ve výši 18 602,55 Kč, úrok ve výši 95,92% p. a. z částky 44 808,61 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 212 486 Kč, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 76 426 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru číslo na základě které žalobkyně žalované poskytla finanční prostředky ve výši 45 000 Kč. Tuto částku se žalovaná zavázala společně s úrokem ve výši 151,63 % ročně žalobkyni splatit v 48 měsíčních splátkách po 3 689 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů, kdy se jednalo zejména o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalované. Dále si ověřila úvěrovou historii žalované v registrech SOLUS a NRKI, prověřila si, že žalovaná nebyla v době žádosti o úvěr evidována v insolvenčním rejstříku, neměla u žalobkyně předchozí dluh ve stádiu žalobního vymáhání a ani jeho zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Žalovaná však poskytnutý úvěr řádně nesplácela (uhradila pouze částku v celkové výši 7 378 Kč), v důsledku čehož došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni datum. Po zesplatnění žalovaná neuhradila na svůj dluh ničeho. Žalobkyni pak mělo vzniknout právo na zaplacení jistiny v celkové výši 55 527,26 Kč sestávající jednak ze zbývající dlužné původní jistiny úvěru a dále z úroků přirostlých k jistině ke dni zesplatnění, které se v souladu se smlouvou staly součástí nové jistiny úvěru, právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se žalovaná ocitla v prodlení o délce 30 dnů, přičemž se jednalo o celkem 3 splátky (celkově žalobkyně požadovala na těchto smluvních pokutách 1 497 Kč), právo na zaplacení nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 200 Kč za každou splátku, s níž se žalovaná ocitla v prodlení o délce 15 dnů, přičemž se jednalo o celkem 4 splátky (celkově žalobkyně požadovala na těchto nákladech 800 Kč) a konečně právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení, kdy tuto žalobkyně požadovala vždy z aktuálně zbývající nové jistiny úvěru za období od datum do datum, tj. ve výši 18 602,55 Kč. Dále žalobkyně po žalované požadovala zaplacení úroku ve výši 95,92 % ročně, opět vždy z aktuálně zbývající nové jistiny úvěru za období od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 212 486 Kč. S ohledem na prodlení žalované požadovala žalobkyně rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 10% ročně z částky 57 824 Kč, a to ode dne datum do zaplacení.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Soud ve věci provedl dokazování, z něhož učinil následující skutková zjištění. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu bylo ověřeno, že žalobkyni bylo ze strany České národní banky uděleno povolení k poskytování spotřebitelského úvěru. Účastníci uzavřeli dne datum smlouvu o úvěru číslo na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 45 000 Kč a žalovaná se zavázala splatit tuto částku společně s úrokem v 48 měsíčních splátkách po 3 689 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni každého kalendářního měsíce, kdy výše úrokové sazby činila 151,63 % ročně. K této smlouvě žalobkyně doložila také předsmluvní formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru podepsaný žalovanou a prohlášení žalované, v němž mimo jiné stvrdila, že veškeré informace, jež poskytla žalobkyni v souvislosti se smlouvou, jsou pravdivé a úplné (zjištěno ze smlouvy o úvěru a formuláře). O schválení této smlouvy zaslala žalobkyně žalované oznámení ze dne datum. Dle doloženého dokladu o vyplacení úvěru žalobkyně žalované dne datum vyplatila částku 45 000 Kč na bankovní účet uvedený ve smlouvě.
4. Žalobkyně dále doložila dokument s názvem„ Hodnocení klienta“ podepsaný žalovanou, kam žalovaná uvedla jako svůj jediný pravidelný příjem čistý měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 14 000 Kč. K tomuto žalobkyně doložila také export transakční historie účtu, výplatní lístky za 2, 3/ 2019 a pracovní smlouvu, z nichž soud zjistil, že čistá mzda žalované činila v únoru 9 896 Kč, v březnu 13 310 Kč a v lednu 24 312 Kč a pracovní poměr má na dobu určitou do datum. Jako své výdaje žalovaná uvedla výdaje na bydlení ve výši 2 000 Kč - nájemné a inkaso. Inkaso při sepisu nebylo doloženo. Na straně výdajů bylo rovněž počítáno s částkou životního minima pro žalované ve výši 3 410 Kč měsíčně a s rezervou ve výši 1 000 Kč měsíčně. Započítána je částka 730 Kč na splátky žalobce z jiného smluvního vztahu. Disponibilní zdroje žalované tak podle hodnocení žalobkyně činily 6 860 Kč měsíčně. Žalobkyně nedoložila výpis z nebankovních registrů, dle kterého by se dalo zjistit CBS skóre žalované, pouze doložila výpis z registru SOLUS, v němž nebyly uvedeny žádné dlužné závazky žalované.
5. Ze splátkového kalendáře ke smlouvě je zřejmé, jakým způsobem byly jednotlivé splátky rozpočteny na jistinu a na úrok a z karty klienta je zřejmé, že žalovaná uhradila žalobkyni na svůj dluh celkovou částku 7 378 Kč.
6. Upomínkami ze dne datum, datum a datum byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužných splátek úvěru, přičemž byla rovněž upozorněna na možnost zesplatnění celého úvěru v případě, že se ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 65 dnů. Dopisem ze dne datum bylo žalované oznámeno zesplatnění celého úvěru a žalovaná byla vyzvána k úhradě všech závazků nejpozději do 10 dnů ode dne odeslání výzvy. K úhradě dlužné částky byla žalovaná dále vyzvána předžalobní upomínkou ze dne datum, jejíž odeslání žalobkyně prokázala přiloženým podacím archem ze dne datum.
7. Z žalobkyní předloženého„ Vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek“ soud s ohledem na níže uvedené skutečnosti neučinil žádné skutkové závěry ve věci.
8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Podle § 2993 občanského zákoníku , plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Podle § 1970 občanského zákoníku , po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.
10. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru ze dne datum finanční prostředky ve výši 45 000 Kč, které měla žalovaná v souladu se smlouvou splatit společně se sjednaným úrokem v pravidelných měsíčních splátkách.
11. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se soud dále zabýval tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovanou. Problematikou posuzovaní úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku sp.zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Pokud jde o příjmy žalované, ohledně těchto žalobkyně prokázala, že byly z její strany řádně ověřeny, neboť se nespokojila pouze s tvrzením žalované, že pobírá mzdu v uvedené výši, nýbrž si vyžádala k tomuto tvrzení doklady, a to konkrétně výplatní lístky dosvědčující výši příjmu, výpisy z účtů a pracovní smlouvu. Co se však týče výdajů žalované, tak ohledně těchto nelze mít za to, že byly ze strany žalobkyně řádně prověřeny, a to ani, pokud jde o náklady spojené s bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka. Žalobkyně neměla k dispozici ani doklad o inkasu, ani jiné doklady prokazující výdaje žalované. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované. Žalobkyně nedostála této své povinnosti ani v případě, že by údaje žalované byly pravdivé a řádně doloženy. Je zřejmé, že žalovaná prokázala příjem pouhých 9 896 Kč v březnu 2019, v únoru 13 310 Kč, za leden 24 312 Kč. Žalobkyně vycházela z příjmu 14 000 Kč měsíčně, byť je pravděpodobné, že lednová mzda obsahovala odměny z předcházejícího roku a její pravidelný měsíční příjem je pravděpodobně menší. Žalobkyně byla v době poskytnutí úvěru, tj. datum seznámena s tím, že pracovní poměr žalované dle pracovní smlouvy bude trvat jen do datum, tj. pouhých 6 měsíců, neboť na tuto dobu byla uzavřena. Je také nutno zohlednit, že žalovaná již žalobkyni splácela jiný závazek ve výši 730 Kč měsíčně. K tomu se zavázala splácet novým závazkem splátky 3 689 Kč, celkem tedy její pravidelné měsíční platby na úvěry měly činit 4 419 Kč. Při jejím velmi nízkém příjmu je zřejmé, že žalobkyně neměla žalované úvěr poskytnout a že posoudila úvěruschopnost žalované nesprávně, když jí úvěr ve výši 45 000 Kč, tj. skoro čtyřnásobek jejího měsíčního příjmu – jistého však pouze po dobu 6 měsíců, poskytla, a to za velmi vysoký úrok 151,63 % ročně, který měla žalovaná splácet 48 měsíců, tj. 4 roky. Soud nemá pochybnosti o tom, že v tomto konkrétním případě žalobkyně neposoudila úvěruschopnost v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru.
12. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp.zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
13. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
14. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
15. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a rozhodl se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 45 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaná přitom uhradila celkovou částku ve výši 7 378 Kč, a tudíž je povinna žalobkyni zaplatit částku 37 622 Kč, k jejímuž zaplacení soud žalovanou zavázal. Ve zbývající části byla žaloba zamítnuta. Žalobkyni dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru nepřísluší ani úrok z prodlení, když tato speciální úprava je nadřazena obecnému § 1970 o. z., a žalovaná tak je povinna vrátit jen poskytnutou jistinu.
16. O lhůtě k plnění rozhodl soud dle § 160 o. s. ř. o. s. ř. , neboť neměl k dispozici od žalované žádné údaje, na základě kterých by posoudil její možnosti dle § 87 zákona o spotř. úvěrech.
17. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , dle kterého, účastníku, který měl ve věci částečný úspěch, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, případně vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Ve věci byla převážně úspěšná žalovaná, když z celkové žalobkyní požadované částky kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 136 635,40 Kč byla přiznána pouze částka 37 622 Kč, a ta by tak měla vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalované dle obsahu spisu v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.