Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
4 C 161/2021-27
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 12 852,58 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 000 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 5 852,58 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 000 Kč od datum do datum a úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 7 000 Kč od datum do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 147,12 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 5 852,58 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 000 Kč od [datum] do [datum] a úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 7 000 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 147,12 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 11 060,58 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 1 792 Kč. Svoji žalobu odůvodnila tím, že s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru číslo na základě které byla žalované poskytnuta částka 7 000 Kč převodem na bankovní účet žalované. Dlužnou částku spolu s úrokem ve výši 4 060,58 Kč (tj. 0,9 % denně) se žalovaná zavázala splatit do datum. K prověření schopnosti žalované splácet úvěr žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy ověřila úvěruschopnost žalované nahlédnutím do databáze příjmení a insolvenčního rejstříku a dále z informací získaných od žalované vyplněním dotazníku, ze kterého byl patrný měsíční příjem žalované ověřený výplatními páskami a její měsíční náklady. Žalovaná k datu podání žaloby neuhradila na pohledávku ničeho.
2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , (dále jen „o. s. ř. ”), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.
3. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřena dne datum smlouva o úvěru, jejíž součástí byly všeobecné obchodní podmínky (smlouva o úvěru číslo všeobecné obchodní podmínky). Peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč byly zaslány na účet žalované dne datum (potvrzení o provedené platbě ze dne datum, výpis z účtu č. bankovní účet). Žalované tak byl poskytnut úvěr ve výši 7 000 Kč a tato se zavázala uhradit jistinu a dále úrok ve výši 4 060,58 Kč ve třech měsíčních splátkách ve výši 3 712,88 Kč, 3 712,88 Kč a 3 634,82 Kč ve lhůtě do datum. Pro případ prodlení se splacením jistiny byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Dle výplatních pásek činila v listopadu 2019 mzda žalované částku 19 639 Kč, v prosinci 2019 částku 21 912 Kč a lednu 2020 částku 17 957 Kč. Žalovaná nebyla k datu datum evidována v systému příjmení (dotazník ze dne datum).
4. Předžalobní upomínka byla žalované zaslána (předžalobní výzva, potvrzení o odeslání písemnosti ze dne datum).
5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
7. Podle § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Soud se předně zabýval tím, zda žalobkyně při uzavírání smlouvy řádně posoudila schopnost žalované splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že nikoliv. Byť žalobkyně předložila vyjádření o způsobu posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, nenavrhla a ani nepředložila žádné důkazy k prokázání těchto svých tvrzení a rovněž z listin předložených žalobkyní nelze učinit závěr, že by žalobkyně řádně posoudila schopnost žalované splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše výdajů žalované z jí předložených listin.
10. Na základě shora uvedených skutečností má soud za prokázané, že žalobkyně sice poskytla žalované na základě uzavřené smlouvy o úvěru celkem částku 7 000 Kč, nicméně již neposoudila řádně schopnost žalované úvěr splatit, neboť nezjišťovala výdaje žalované ověřením předložených listin. V důsledku toho je smlouva o úvěru dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Podle § 588 o. z. se jedná o neplatnost absolutní, neboť smlouva odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Účastníkům z tohoto neplatného právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti. Soud si je vědom toho, že zákon nestanoví taxativní výčet postupu, které musí být ze strany věřitele pro jeho naplnění provedeny, stejně tak, že by výklad dané normy neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěru a také na žadatele o ně. Pokud však má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmu a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitelé rozumně očekávat. Zde soud odkazuje na judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 ).
11. Jakkoliv by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti právního jednání je ve zde projednávaném případě stanovena pouze v zájmu spotřebitele, nemůže soud přehlédnout, že zamezením nekontrolovaného úvěrování osob, jež by na úvěr vůbec neměly dosáhnout, je sledováno i zachování veřejného pořádku a naplnění závazků vyplývajících z mezinárodních smluv zavazujících Českou republiku, podle kterých se tato zavázala mimo jiné i implementovat do svého právního řádu směrnice Evropského parlamentu a Rady Evropských společenství. S přihlédnutím k uvedenému soud dospěl k závěru, že je třeba považovat neplatnost smlouvy za absolutní ve smyslu ustanovení § 588 o. z., k níž tedy soud přihlíží i bez námitky účastníků, neboť je v rozporu s veřejným pořádkem, vzhledem k tomu, že se týká spotřebitele. Dle rozhodnutí Ústavního soudu ČR III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019:„ nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d.“ V odst. 20 téhož rozhodnutí:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11 ; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb. , zvláštní část - k § 86 ; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Přitom například právě Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 20 Cdo 3324/2017 formuloval jeho odůvodnění i výrok v situaci - odkázav na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. 4084/12 - když zde ze "strany povinného byla naprostá pasivita jak v rámci řízení rozhodčího, tak v rámci řízení exekučního". Zjevně tak ani pro Nejvyšší soud nebyla určujícím kritériem skutečnost, zda si dlužník zvýšenou ochranu "zaslouží" či nikoliv, ale zda může být tehdy posuzovaná úvěrová smlouva hodnocena jako rozporná s dobrými mravy (a proto by byla neplatná i na ni navazující rozhodčí smlouva a nebyla by dána pravomoc rozhodce a byl by tu dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. o. s. ř. ). V odst. 21:„ Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila - řečeno slovy judikatury Soudního dvora - úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá.“
12. Žalovaná je proto povinna žalobkyni vrátit pouze finanční prostředky, které jí žalobkyně poskytla a o které se tak žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně dle § 2993 o. z., včetně zákonného úroku z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši 8,25 % ročně. Jedná se o jistinu ve výši 7 000 Kč. Z hlediska nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení jsou nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění, popřípadě ve lhůtě k plnění stanovené věřitelem. Prodlení žalované tak nastalo na základě zaslané výzvy k úhradě pohledávek ze dne datum (doručené dle § 573 o. z. žalované dne datum) dnem datum.
13. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. , neboť žalobkyně měla ve věci úspěch celkem v částce 7 204 Kč (53 %) a neúspěch celkem v částce 6 400 Kč (47 %). Žalobkyně má nárok na náklady v poměru odpovídajícím rozdílu úspěchu v řízení a úspěchu žalované, tedy celkem v rozsahu 6 % Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 12 852,58 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 252 Kč. Soud dále konstatuje, že návrh žalobkyně na vydání elektronického platebního rozkazu naplňuje kritéria formulářové žaloby vymezená nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 a tedy rovněž kritéria stanovená v § 14b odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, neboť tento návrh je využitelný pro uplatnění nároků žalobkyně v typově obdobných případech, kdy postačuje jen zaměnit v něm uvedené číselné údaje. Opakovanost používaného vzoru je zd. soudu známa z jeho úřední činnosti. Celkem náklady řízení činí 2 452 Kč a žalobkyně má nárok na 6 %, tedy 147,12 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.