Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (5)No categories available
9 C 100/2021-28
Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Miroslavou Kramnou ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
; zastoupená advokátem Mgr. jméno jméno
sídlem adresa
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, datum narození
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 8 884,92 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 400 Kč od 6. 2. 2021 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Co do částky 4 484,92 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 8 884,92 Kč od 23. 4. 2019 do 5. 2. 2021 a z částky 4 400 Kč od 6. 2. 2021 do zaplacení ve výši 1,5 % ročně, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit ČR na účet Okresního soudu v Opavě doplatek soudního poplatku ve výši 600 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 400 Kč od 6. 2. 2021 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Co do částky 4 484,92 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 8 884,92 Kč od 23. 4. 2019 do 5. 2. 2021 a z částky 4 400 Kč od 6. 2. 2021 do zaplacení ve výši 1,5 % ročně, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit ČR na účet Okresního soudu v Opavě doplatek soudního poplatku ve výši 600 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 8 884,92 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně jdoucím od 23. 4. 2019 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, právnická osoba, anonymizováno, IČO, se sídlem adresa, dne datum prostředky komunikace na dálku smlouvu o úvěru číslo anonymizováno, na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému téhož dne úvěr ve výši 4 400 Kč, který se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4 484,92 Kč nejpozději do 22. 4. 2019. Žalovaný však právní předchůdkyni žalobkyně ničeho neuhradil, žalobkyně se tak po žalovaném domáhá zaplacení tohoto dluhu s tím, že tato pohledávka za žalovaným byla původní věřitelkou žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 18. 3. 2021. Žalovaný však žalobkyni neuhradila ničeho, ač k tomu byl ještě vyzván předžalobní upomínkou ze dne 2. 2. 2021.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.
3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy o úvěru číslo anonymizováno ze dne datum (datum uzavření smlouvy uvedené na smlouvě), dokladu o převodu částky 4 400 Kč dne 25. 3. 2019 na účet číslo bankovní účet, dále ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi společností právnická osoba a žalobkyní dne datum, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 2. 2. 2021 a z dopisu zástupce žalobkyně žalované ze dne 2. 2. 2021 - předžalobní upomínky, soud vzal za prokázán skutkový stav, jak byl žalobkyní tvrzen v podané žalobě, na nějž proto v dalším pro stručnost odkazuje.
5. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba a žalovaný v souladu s ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) mezi sebou uzavřeli smlouvu o zápůjčce (nikoli o úvěru, neboť úroky sjednány nebyly), když právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému a poskytla žalovanému peněžní prostředky a tento se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí zápůjčky. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany předchůdkyně žalobkyně.
6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného neuvedla ničeho kromě odkazu, že žalovaný byl pouze lustrován z veřejně dostupných databází.
10. Za té situace proto žalobkyně ani netvrdila, natož prokazovala, že její právní předchůdkyně řádně přezkoumala příjmy a výdaje žalovaného, když neuvedla žádná konkrétní fakta, ze kterých bylo při posuzování úvěryschopnosti žalovaného vycházeno (konkrétní výše příjmů, konkrétní výše výdajů, výpis z účtu). Žalobkyně tedy netvrdila žádná ani základní fakta o finanční situaci žalovaného, ze kterých poskytovatelka zápůjčky vycházela při jejím poskytnutí žalovanému.
11. Žalobkyně tak proto nebyla schopna prokázat, resp. ani tvrdit, že bylo vyhověno zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 číslo ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008 /48/“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro jeho argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již jen odkázat.
12. Smlouva uzavřená se žalovaným proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě smlouvy o zápůjčce ze dne datum žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši celkem 4 400 Kč, pak žalovaný je povinen žalobkyni tuto poskytnutou částku vrátit; dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud uložil žalovanému předmětnou pohledávku zaplatit v zákonné lhůtě. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení ve výši dle ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení, soud uložil žalovanému uhradit žalobkyni úrok z prodlení za období 6. 2. 2021 v návaznosti na doručení předžalobní výzvy. Za předchozí období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené požadovaný úrok z prodlení zamítnout.
13. Soud proto podané žalobě vyhověl pouze v tomto rozsahu, kdy je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení případně dále tvrzeny a prokazovány.
14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, když nikdo z nich neměl převažující úspěch ve věci.
15. Jelikož soudem nebyl ve věci vydán elektronický platební rozkaz, soud uložil žalobkyni doplatit soudní poplatek dle položky 1, bod 1a do výše 1 000 Kč. Žalobkyně již uhradila soudní poplatek ve výši 400 Kč, je proto povinna doplatit ještě částku 600 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř.).
Nebudou-li povinnosti stanovené v rozsudku včas a řádně splněny, lze navrhnout výkon rozhodnutí.