Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
15 C 134/2021-61
Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Brzákovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o 5 813 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 116,40 Kč za dobu od 4. 1. 2021 do 16. 4. 2021 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 000 Kč za dobu od 17. 4. 2021
do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 813 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 18,92 Kč za dobu od 4. 1. 2021 do 16. 4. 2021
a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 813 Kč za dobu
od 17. 4. 2021 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 072,38 Kč,
a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně
Mgr. jméno příjmení, LL.M.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 116,40 Kč za dobu od 4. 1. 2021 do 16. 4. 2021 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 000 Kč za dobu od 17. 4. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 813 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 18,92 Kč za dobu od 4. 1. 2021 do 16. 4. 2021 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 813 Kč za dobu od 17. 4. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 072,38 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. [jméno] [příjmení], LL.M.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 20. 4. 2021 domáhala
po žalovaném zaplacení částky ve výši 5 813 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi účastníky byla dne 10. 6. 2020 uzavřena úvěrová smlouva. K uzavření úvěrové smlouvy došlo prostřednictvím internetových stránek společnosti právnická osoba, webová adresa. Peníze byly zaslány na bankovní účet žalovaného č. bankovní účet, který byl ověřen tak, že žalovaný předem zaslal částku 1 Kč na účet žalobkyně. Žalovanému tak byl dne 10. 6. 2020 poskytnut úvěr ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 165 Kč. Splatnost poskytnutého úvěru byla sjednána na 30 dnů od jeho poskytnutí. Ve smlouvě bylo dále sjednáno, že žalovaný je povinen uhradit žalobkyni poplatek za bezpečnou
splátku ve výši 99 Kč, poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč a dále smluvní pokutu
ve výši 3 % z nesplacené jistiny úvěru, která byla ke dni 21. 8. 2020 vyúčtována ve výši 150 Kč. Žalobkyně po žalovaném v souladu se smlouvou dále požaduje účelně vynaložené náklady ve výši 2krát 100 Kč.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval.
Na výzvu soudu dle § 115a o. s. ř. o. s. ř. , zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání,
když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, se žalovaný nevyjádřil, přičemž byl rovněž poučen o následcích nevyjádření se ve stanovené lhůtě ve smyslu
§ 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. , a proto má soud za to, že žalovaný s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně vyjádřila souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání
dle § 115a o. s. ř. o. s. ř. již v podané žalobě. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. o. s. ř. bez jednání.
3. S ohledem na skutečnost, že se v dané procesní situaci jedná o tzv. bagatelní žalobu, když proti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ), je odůvodnění tohoto rozsudku koncipováno ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř.
4. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:
Mezi účastníky byla dne 10. 6. 2020 uzavřena úvěrová smlouva. Peníze byly dne 10. 6. 2020 zaslány na bankovní účet žalovaného č. bankovní účet, který byl ověřen tak, že žalovaný předem zaslal částku 1 Kč na účet žalobkyně. Žalovanému tak byl poskytnut úvěr ve výši
5 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 165 Kč. Splatnost poskytnutého úvěru byla sjednána na 30 dnů od jeho poskytnutí. Ve smlouvě bylo dále sjednáno, že žalovaný je povinen uhradit žalobkyni poplatek za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč, poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, smluvní pokutu ve výši 3 % z nesplacené jistiny úvěru, která byla ke dni 21. 8. 2020 vyúčtována ve výši 150 Kč a účelně vynaložené náklady ve výši 2krát 100 Kč. Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z jeho tvrzení uvedených v žádosti o poskytnutí úvěru, kdy žalovaný uvedl, že nemá žádné děti, je zaměstnán s příjmy 22 000 Kč a výše výdajů domácnosti činí 10 000 Kč. Žalobkyně tyto skutečnosti nijak neověřovala. Žalobkyně provedla lustraci žalovaného v registrech příjmení, NRKI, příjmení a ISIR.
5. Podle ust. § 2395 občanského zákoníku , smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný
se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle ust. § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže
ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže
z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu
na své příjmy.
7. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel
je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Podle ust. § 588 občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo
na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen.
11. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru:
Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně neprovedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně sice provedla lustraci žalovaného ve výše uvedených registrech, při zjišťování příjmů a výdajů žalovaného však vycházela pouze z obecných tvrzení žalovaného o tom, že jeho příjmy činí 22 000 Kč a jeho výdaje činí 10 000 Kč. Žalobkyně se však vůbec nezabývala tím, čím jsou tyto částky tvořeny a rovněž neověřila, zda se zakládají na pravdě. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem soud takové posouzení úvěruschopnosti žalovaného považuje za zcela nedostačující. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho,
zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven
či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy
(srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , dostupný
na webová adresa). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout
i bez návrhu. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008 číslo, o smlouvách
o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření
k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad
(viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C číslo, příjmení, nebo C číslo, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020
ve věci C číslo, anonymizováno, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu,
že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky,že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.
12. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak soud předmětnou smlouvu o úvěru považuje
za absolutně neplatnou z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy dle ustanovení
§ 580 odst. 1 občanského zákoníku . Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat
dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Žalobkyni tak vznikl nárok pouze na uhrazení poskytnuté jistiny ve výši 5 000 Kč, když v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná na předmětný úvěr uhradila jakoukoliv částku. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem tak soud žalobkyni přiznal právo na zaplacení jistiny ve výši 5 000 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení z této částky, když za dobu od 4. 1. 2021 do 16. 4. 2021 tyto úroky z prodlení byly kapitalizovány
na částku 116,40 Kč. Ve zbytku žalobního nároku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
13. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz. nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 257/05 ). Soud tedy kapitalizoval veškeré žalobou uplatněné příslušenství, a to ke dni rozhodnutí. Žalobkyně se tak v řízení domáhala zaplacení částky v celkové výši 6 145,40 Kč a žalobě bylo vyhověno pouze do co zaplacení částky 5 285,92 Kč. Více procesně úspěšným účastníkem byla žalobkyně, rozdíl úspěchu a neúspěchu v její prospěch činil 72,02 % z předmětu řízení. Žalobkyni vznikly v řízení náklady v celkové výši 1 489 Kč, které představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, dále pak odměna za zastoupení advokátem ve výši 600 Kč za 3 úkony právní služby po 200 Kč (převzetí věci a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva), 3 x režijní paušál po 100 Kč dle § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb. (když
se jedná o návrh na ustáleném vzoru uplatňovaný opakovaně touž žalobkyní ve skutkové
a právně obdobných věcech viz rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 3923/11 ), a 21% DPH z odměny za zastoupení a režijního paušálu ve výši 189 Kč. Žalobkyni pak vzniklo právo
na zaplacení části těchto nákladů řízení v poměru 72,02 %, tj. právo na zaplacení nákladů řízení ve výši 1 072,38 Kč O lhůtě plnění bylo opět rozhodnuto dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. věta prvá jako obecné třídenní. obec plnění nákladů řízení pak je k rukám právního zástupce žalobkyně
v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může
se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.