Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
27 C 167/2021-35
Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení, Ph.D.
sídlem adresa žalobkyně
proti;
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
trvale bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 1 464 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 1 464 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 266,72 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 699,99 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 1 188,05 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení ve výši 8,05 % a úrok 20,98 % ročně z částky 1 188,05 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 1 464 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 266,72 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 699,99 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 1 188,05 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení ve výši 8,05 % a úrok 20,98 % ročně z částky 1 188,05 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobou doručenou soudu dne 27. 1. 2021 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 1 464 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost právnická osoba uzavřela se žalovaným dne 26. 4. 2016 smlouvu o půjčce číslo na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 4 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i úrok ve výši 364 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 800 Kč a za hotovostní inkaso splátek 1 200 Kč, a to v hotovosti v 43 týdenních splátkách po 148 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 21. 2. 2017. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel, když poslední splátka byla uhrazena dne 5. 3. 2019. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 21. 2. 2017 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině zápůjčky 1 188,05 Kč, na odměně za administrativní činnost 0 Kč a na poplatku za hotovostní inkaso splátek 275,95 Kč. Žalovaný dluh dosud neuhradil. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalovaném i kapitalizovaný úrok ve výši 699,99 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 266,72 Kč do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 30. 11. 2019. Pohledávka byla ke dni 29. 11. 2019 postoupena na žalobkyni.
2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil.
3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to Smlouvy o úvěru včetně smluvních podmínek, Smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, Karty zákazníka, Oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího archu, Předžalobní výzvy včetně podacího archu, Přehledu plateb a Rozsudku na čl. 25-27 spisu.
4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
5. Ze smlouvy o půjčce číslo bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 26. 4. 2016 mezi právnická osoba a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byla poskytnuta zápůjčka ve výši 4 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a úrok ve výši 364 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 800 Kč a za hotovostní inkaso splátek 1 200 Kč, a to v hotovosti v 43 týdenních splátkách po 148 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 21. 2. 2017. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalovaného. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 29. 11. 2019 mezi právnická osoba jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o zápůjčce, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovaným ze smlouvy o zápůjčce. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o úvěru předala žalovanému částku 4 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně nijak nedoložila, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o zápůjčce prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/ rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 /44/ rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008 číslo musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Jelikož předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 4 000 Kč a žalovaný již dle tvrzení žalobkyně uhradil na dluh částku 4 900 Kč, uhradil tedy více, než kolik obdržel, a proto žalobkyni již žádný nárok na vydání bezdůvodného obohacení nepřísluší. Soud proto žalobu z výše uvedených důvodů v plném rozsahu zamítnul.
7. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný, vůči němuž byla žaloba zcela zamítnuta, by měl právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalovaný žádné náklady neuplatnil a ze spisu na jeho straně žádné náklady nevyplývají, rozhodnul soud o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř. ).
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř. ).