Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
27 C 212/2021-65
Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení
sídlem adresa
proti;
žalované: ; celé jméno žalované, narozená dne datum
bytem adresa žalované
o zaplacení částky 108 853 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 37 085 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 37 085 Kč od 30. 10. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 54 558 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 54 558 Kč od 30. 10. 2020 do zaplacení, pohledávku ve výši 17 210 Kč a úrok ve výši 83,71 % p.a z částky 43 393,62 Kč od 30. 10. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 112 752 Kč, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 37 085 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 37 085 Kč od 30. 10. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 54 558 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 54 558 Kč od 30. 10. 2020 do zaplacení, pohledávku ve výši 17 210 Kč a úrok ve výši 83,71 % p.a z částky 43 393,62 Kč od 30. 10. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 112 752 Kč, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobou doručenou soudu dne 18. 5. 2021 se domáhala žalobkyně na žalované zaplacení částky 108 853 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi ní a žalovanou byla dne 28. 8. 2018 uzavřena Smlouva o úvěru číslo (dále také jako úvěrová smlouva), na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr v celkové výši 45 000 Kč, který žalovaná čerpala v plné výši. Žalovaná se zavázala splácet čerpaný úvěr spolu se sjednaným úrokem ve výši 124,6 % ročně a poplatky v pravidelných 24 měsíčních splátkách po 3 915 Kč splatných vždy k 20. dni příslušného měsíce počínaje dnem 20. 9. 2018. Žalovaná však v rozporu s úvěrovou smlouvou nehradila splátky řádně a včas a dostala se do prodlení s úhradou splátek úvěru, když od uzavření smlouvy uhradila na úvěr ve 2 splátkách celkem 7 915 Kč, a proto žalobkyně zesplatnila úvěr spolu s příslušenstvím ke dni 28. 10. 2020 s tím, že k tomuto datu přirostly k nesplacené jistině i splatné úroky a nová jistina tak činila částku 86 045 Kč. V důsledku prodlení žalované s úhradou splátek úvěru věřitel požadoval dle čl. 6. úvěrové smlouvy úhradu smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, s jejímž splácením se žalovaná dostala do prodlení více než 30 dnů (tedy 2x 499 Kč), dle čl. 6. úvěrové smlouvy náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 200 Kč za každou splátku, s jejímž splácením se žalovaná dostala do prodlení více než 15 dnů (zde 23x 200 Kč), a dále dle čl. 6. úvěrové smlouvy rovněž úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru. Žalované byla naúčtována smluvní pokuta v částce 17 210 Kč. Po zesplatnění úvěru žalovaná na dluh neuhradila ničeho. Ke dni podání žaloby činila pohledávka na jistině úvěru částku 86 045 Kč, na paušalizovaných nákladech vzniklých v souvislosti s prodlením částku 4 600 Kč, na smluvních pokutách částku 499 Kč a 17 210 Kč.
2. Žalovaná se k věci nijak nevyjádřila.
3. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to úplného výpisu na čl. 4 spisu, výpisu na čl. 5, návrhu na čl. 6-8, výpisu na čl. 9, informací na čl. 11-12, dokladu o vyplacení na čl. 10, dokladu na čl. 13-15, pracovní smlouvy na čl. 16-18, mzdového výměru na čl. 19, detailu platby na čl. 20, hodnocení klienta na čl. 21-22, předsmluvního formuláře na čl. 23-25, oznámení na čl. 26, splátkového kalendáře na čl. 26, obálky na čl. 27, vyjádření znalce na čl. 28-32, výzev na čl. 33-35, karty klienta na čl. 36 a předžalobní výzvy včetně podacího archu na čl. 37-38.
4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
5. Z předsmluvního formuláře, smlouvy o úvěru číslo ze dne 28. 8. 2018 a Oznámení o schválení úvěru ze dne 29. 8. 2018 soud zjistil, že se žalobkyně jako úvěrující a žalovaná jako úvěrovaný dohodly na poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 45 000 Kč na účet žalované č. ú. bankovní účet. Použití úvěru nebylo účelově vázáno. Žalovaná se zavázala splatit poskytnutý úvěr ve 24 měsíčních splátkách ve výši 3 915 Kč splatných vždy k 20. dni kalendářního měsíce počínaje dnem 20. 9. 2018 Poslední splátka byla splatná 20. 8. 2020. Byla sjednána 124,6 % roční úroková sazba, 124,6 % roční procentní sazba nákladů na úvěr a také poplatky za úkony a náhrada účelně vynaložených nákladů, které vzniknou v případě předčasného splacení nebo v případě prodlení s úhradou dluhu (část A) úvěrové smlouvy). Žalovaná souhlasila s tím, že je žalobkyně oprávněna automaticky zesplatnit úvěr, tj. prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný, včetně všech úroků za poskytnutí úvěru přirostlých ke dni zesplatnění úvěru, všech smluvních pokut a všech náhrad nákladů, a požadovat splacení celého úvěru, jestliže je klient v prodlení s úhradou kterékoliv splátky nebo její části delší než 65 dní (část B) bod 6.. úvěrové smlouvy), a dále s tím, že ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a všechny dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění stávají součástí nové jistiny úvěru; novou jistinu úvěru je klient povinen zaplatit poskytovateli nejpozději v den zesplatnění úvěru (část B) bod 6.. úvěrové smlouvy). Pro případ prodlení bylo sjednáno právo žalobkyně na úhradu účelně vynaložených nákladů v případě prodlení s úhradou splátky ve výši 200 Kč za každou splátku, ohledně níž je klient v prodlení delší než 15 dnů a na smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, ohledně níž je klient v prodlení delší než 30 dní, a smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěry za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po zesplatnění úvěru až do úplného zaplacení (část B) bod 6. úvěrové smlouvy). Úrok za poskytnutí úvěru byl sjednán od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru; úrok byl sjednán i po zesplatnění úvěru dle části B) bodu 6.. úvěrové smlouvy, když poté přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru (vzniklé dle části B) bodu 6.. úvěrové smlouvy), a to až do doby její úplné úhrady. Poskytovatel bude úrok přirostlý po zesplatnění úvěru uplatňovat v roční nominální úrokové sazbě odpovídající sjednané roční efektivní úrokové míře (zápůjční úrokové sazbě úvěru), když při výpočtu tohoto úroku se bude brát v potaz přesný počet dnů, za který je tento úrok uplatňován. Smluvní strany se dohodly, že poskytovatel je oprávněn na úrocích za poskytnutí úvěru, které přirostou, po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální souhrnné výši 112 752 Kč, když tato částka odpovídá 120 % celkové částky, kterou má klient zaplatit (část B) bod 2.. úvěrové smlouvy). Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 28. 8. 2018 soud zjistil, že platba ve výši 45 000 Kč pod variabilním symbolem variabilní symbol byla tohoto dne vyplacena žalobkyní ve prospěch bankovního účtu žalované č. ú. bankovní účet uvedeného v úvěrové smlouvě. Z karty klienta a hodnocení klienta soud zjistil, že žalobkyně hodnotila bonitu žalované jako klienta podle jejích příjmů, výdajů, volných zdrojů a prohlášení klienta o příjmech. Žalovaná uvedla, že má příjem v částce 12 200 Kč měsíčně, výdaje v částce 3 410 Kč měsíčně (životní minimum), výdaje na druhou osobu v domácnosti v částce 0 Kč, výdaje na děti v částce 0 Kč, výdaje spoření v částce 0 Kč, výdaje na splátky úvěrů, zápůjček, leasingu, hypotéky apod. v částce 0 Kč, výdaje na splátky závazků u žalobkyně v částce 0 Kč, výdaje na bydlení (nájemné, inkaso) v částce 2 000 Kč měsíčně, výdaje ostatní (doprava, kurzy, záliby apod.) v částce 500 Kč, celkové výdaje činí částku 5 910 Kč měsíčně, rezerva na výdaje činí částku 1 000 Kč měsíčně, a dále žalovaná prohlásila, že neočekává v blízké budoucnosti změny v příjmech nebo výdajích, neplánuje nebo neočekává svůj odchod do důchodu či jiné relevantní události mající dopad do poklesu příjmů anebo nárůstu výdajů, nemá pochybnosti o dostatečnosti svých příjmů pro splácení úvěru, aniž by došlo k jeho nepřiměřenému strádání nebo předlužení. Žalovaná uvedla, že bydlí u rodičů. Z pracovní smlouvy soud zjistil, že zaměstnavatel právnická osoba uzavřel se žalovanou dne 19. 12. 2017 pracovní smlouvu na dobu neurčitou ze zkušební dobou 3 měsíce. V mzdovém výměru ze dne 1. 7. 2018 stanovil její novou měsíční mzdu ve výši 18 097 Kč. Z výplatní pásky za měsíc květen 2018 soud zjistil, že čistý příjem žalované činil 12 868 Kč. Z výplatní pásky za měsíc červen 2018 soud zjistil, že čistý příjem žalované činil 12 324 Kč. Z fotografie mobilního telefonu soud zjistil, že na účet žalované byla dne 10. 7. 2018 zaměstnavatelem připsána částka 11 899 Kč. Z fotografie mobilního telefonu soud zjistil, že na účet žalované byla dne 10. 8. 2018 zaměstnavatelem připsána částka 12 670 Kč. Z karty klienta, jakož i ze skutkového tvrzení žalobkyně vzal soud za soud zjištěno, že žalovaná dosud na úvěr uhradila částku 7 915 Kč. Z oznámení o zesplatnění ze dne 28. 10. 2020 soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalované zesplatnění úvěru spolu s úrokem za poskytnutí úvěru přirostlým ke dni zesplatnění, spolu se smluvní pokutou a spolu s náhradou nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením, vyzvala ji k úhradě celého úvěru spolu s příslušenstvím, smluvní pokutou a náklady ve výši 91 643 Kč, poskytla jí dodatečnou lhůtu k úhradě 10 dní a upozornila ji, že v případě neuhrazení dluhu bude nucena přistoupit k vymáhání své pohledávky v soudním řízení. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl- li závazek zrušen.
12. Podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).
13. Podle ust. § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
14. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy poslala žalované na její účet částku 45 000 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně si sice vyžádala doklady o příjmech žalované, ale nijak blížeji nezkoumala výdajovou stránku žalované. Není doložena žádná nájemní smlouva, žádný doklad o skutečných výdajích na bydlení a energie. Žalobkyně vzhledem k osobním poměrům žalované, k její životní situaci, rodinnému stavu, počtu osob v domácnosti a typu bydlení stanovila další výdaje žalované dle ekonomického modelu (paušální vyčíslení výdajů – životní minimum) částkou 3 410 Kč měsíčně a 2 000 Kč na bydlení a 500 Kč na další výdaje. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno dovodit pouze na základě zjištění o příjmech podávajících se z potvrzení o dávce ze žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, které ani nebyly doloženy výpisem z bankovního účtu žalované, z něhož by bylo zřejmé, jaký je stav na účtu klienta, zda splácí nějaké splátky půjček nebo úvěrů nebo zda jí byly poukázány nějaké finanční prostředky z jiných půjček či úvěrů. V rámci posouzení výdajové stránky žalované vyšla žalobkyně pouze z prohlášení žalované, aniž by si tyto údaje ověřila, nezkoumala náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na léky nebo jiné výdaje, nezkoumala, zda žalovaná splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek. Žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalované, vycházela z matematických propočtů, resp. pomocných parametrů (paušální vyčíslení výdajů – životní minimum) a údajů o výdajích poskytnutých samotnou žalovanou, jevících se jako velmi nevěrohodné a neodpovídající potřebám reálného života, zejména pokud jde o paušální náklady na bydlení ve výši 2 000 Kč měsíčně, přičemž není patrné, zda jsou v této částce zahrnuty i energie a služby, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/ rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 /44/ rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008 /48/ musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Soud rovněž odkazuje na obdobná rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2020, č. j. 15 Co 275/2020-163, či ze dne 7. 1. 2021, č. j. 15 Co 276/2020-166, v nichž vystupuje jako věřitel tatáž žalobkyně, proto jsou jí tyto právní závěry již nepochybně dobře známy.
15. Soud proto žalovanou zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu mezi žalované prokazatelně vyplacenou jistinou 45 000 Kč a žalovanou dosud zaplacenou částkou 7 915 Kč, což činí částku 37 085 Kč. V důsledku neplatnosti smlouvy o úvěru jsou pak neplatná i ujednání o smluvních úrocích a vedlejší ujednání smlouvy o paušalizovaných nákladech vzniklých v souvislosti s prodlením a o smluvních pokutách. Ve zbytku požadovaného nároku, tedy aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 54 558 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 54 558 Kč od 30. 10. 2020 do zaplacení, pohledávku ve výši 17 210 Kč a úrok ve výši 83,71 % p.a z částky 43 393,62 Kč od 30. 10. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 112 752 Kč, proto soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků zamítnul. Soud žalobkyni přiznal zákonné úroky z prodlení z jistiny 37 085 Kč od 30. 10. 2020 v návaznosti na výzvu ze dne 28. 10. 2020, neboť má soud za to, že lze zesplatňující dopis z 28. 10. 2020 brát i jako výzvu k vydání bezdůvodného obohacení a zde uvedený termín brát i jako lhůtu pro vrácení bezdůvodného obohacení. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. tak, že soud zavázal žalovanou zaplatit dlužnou pohledávku do tří dnů od právní moci rozsudku.
16. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném řízení byla úspěšnější žalovaná, neboť ve větší části byla žaloba vůči ní zamítnuta. Protože však žalované podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do patnácti dnů následujících po dni jeho doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, písemně, ve dvou vyhotoveních.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí (exekuce).