Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
6 C 179/2021-40
Okresní soud v Benešově rozhodl samosoudkyní Mgr. Štěpánkou Brožovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 37 140,99 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 19 142,99 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 19 142,99 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, o zaplacení částky ve výši 17 998 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 20 546,81 Kč od 1. 4. 2019 do 14. 6. 2021, se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 403,82 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 19 142,99 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 19 142,99 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, o zaplacení částky ve výši 17 998 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 20 546,81 Kč od 1. 4. 2019 do 14. 6. 2021, se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 403,82 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne 4. 2. 2021 domáhal vydání rozsudku, kterým bude žalovanému uloženo zaplatit mu částku 37 140,99 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 20 546,81 Kč od 1. 4. 2019 do zaplacení a nahradit náklady řízení. Uváděl, že se žalovaným uzavřel jeho právní předchůdce smlouvu o úvěru, který na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku 22 000 Kč, za kapitalizovaný úrok a poplatky za další služby s úvěrem spojené v celkové výši 17 998 Kč, avšak žalovaný úvěr dohodnutým způsobem nevrátil celý, proto žalobce žádá doplacený zbylé části úvěru, úroku a poplatků. Žalovaný zbylou část nezaplatil, a to přes výzvu k úhradě předžalobní upomínkou.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k jednání soudu dne 1. 7. 2021, ač řádně předvolán, se nedostavil.
3. Po důkazech provedených obsahem listin, předložených žalobcem - žádosti o úvěr z 31. 1. 2018, formuláře pro standardní informace,, smlouvy o úvěru č. 0243926 z 31. 1. 2018, předpisu splátek, smlouvy o postoupení pohledávky z 11. 12. 2019, oznámení o postoupení pohledávky s dokladem o odeslání žalovanému, předžalobní výzvy z 26. 2. 2020 s dokladem o odeslání žalovanému, výplatních pásek, pracovní smlouvy, kopie občanského průkazu žalovaného - a jejich zhodnocení jednotlivě i ve vzájemné souvislosti dle § 132 o.s.ř. vzal soud za prokázané, že dne 31. 1. 2018 uzavřel žalovaný jako úvěrovaný s právním předchůdcem žalobce, právnická osoba, IČO, jako úvěrujícím, a to na základě žádosti žalovaného, smlouvu č.0243926 o spotřebitelském úvěru, jejíž nedílnou součástí byly obchodní podmínky, předsmluvní informace a rozpis splátek. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému úvěr ve výši 22 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal žalobci vrátit částku 39 998 Kč (22 000 Kč jistiny, 2 118 Kč kapitalizovaný úrok, 9 900Kč poplatek za poskytnutí úvěru, 2 020 Kč poplatek za vyhodnocení úvěru a 3 960 Kč inkaso splátek), a to formou 14ti měsíčních splátek po 2 857 Kč (poslední splátka splatná dne 31. 3. 2019). Při uzavírání úvěrové smlouvy vyplnil žalovaný žádost o úvěr, ve které k poměrům žalovaného uvedl, že má příjem pouze ze zaměstnání ve výši 26 000 Kč měsíčně a další příjem nemá, za bydlení a energie vydá 3 500 Kč, za jídlo a další osobní náklady 5 590 Kč, je svobodný, má jedno vyživované dítě do 26 let. Ohledně poskytnutých úvěru se nevyjádřil. Tyto údaje byly doloženy výplatními páskami za říjen – prosinec 2017 a pracovní smlouvou. Ohledně výdajů nebyly předloženy žádné listin y. Pohledávka z uvedené smlouvy o úvěru přešla na žalobce smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019, toto postoupení bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalobce zaslal žalovanému předžalobní výzvu, avšak bezvýsledně.
4. Při právním hodnocení soud vycházel, vzhledem k datu vzniku závazkového právního vztahu mezi účastníky, z ustanovení občanského zákoníku účinného od 1.1.2014, zákona č. 89/2012 Sb. , a to především z ustanovení o úvěru a o prodlení dlužníka. Podle § 2395 smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Smluvní postoupení pohledávky na žalobce soud posoudil podle § 1879 a násl. Podle § 1968 věta prvá, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 , podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Při posouzení výše úroku z prodlení požadovaného žalobcem vycházel soud z nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
5. Dále soud vycházel ze zákona o spotřebitelském úvěru, zákona č. 257/2016 Sb. Podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce druhého téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Pokud jde o zkoumání úvěryschopnosti spotřebitele, pak Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí 33 Cdo 2178/2018 , (PR 21/2018 s. 757) uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
7. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí III. ÚS 4219/18 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ ÚS 199/11 ; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb. , zvláštní část - k § 86 ; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z "objektivizovaného" hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. V sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , podle kterého důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
8. Po aplikaci uvedených zákonných ustanovení na shora popsaný zjištěný skutkový stav vzal sodu za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku 22 000 Kč na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy spočívá v tom, že žalobce v žalobě ani netvrdil, že před poskytnutím úvěru řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného; k takovému (případnému) prověření nenabídl žádné důkazy a z důkazů nabídnutých a soudem provedených nevyplynulo, že by žalobce úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a poskytnutím úvěru řádným způsobem prověřoval. V daném případě bylo pouze součástí žádosti žalovaného o úvěr s vyplněnými základními údaji, které však žalobce žádným způsobem neverifikoval (pouze pracovní smlouvou a 3 výplatnice). Takový postup samozřejmě v žádném případě nenaplňuje požadavek řádného přezkoumání úvěruschopnosti, protože žalobce žádným způsobem neověřil tvrzené výdaje žalovaného, uvedené velmi nízkou částkou. Závěr žalobce, že žalovaný bude schopen poskytnutý úvěr řádné splácet, se neopírá o řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Jelikož však žalovaný částku 22 000 Kč skutečně obdržel, stalo se tak bez právního důvodu. Z tvrzení žalobce, uvedených v žalobě, vyplývá, že žalovaný dosud vrátil žalobci částku 2 857,01 Kč.
9. S ohledem na neplatnost smlouvy soud postupoval rovněž podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb. , Občanský zákoník , podle kterého kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
10. Soud rovněž vycházel z ustanovení § 101 odst. 1 , písm. a) a b) občanského soudního řádu , podle kterého k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1 ) o.s.ř. Nesplní-li účastník svou povinnost tvrdit skutečnosti, které jsou rozhodující z hlediska skutkové podstaty právního předpisu, který má být aplikován, pak jestliže i po poučení soudem (§ 118a odst. 1 , 2) zůstanou skutková tvrzení neúplná, přirozeně nemůže splnit ani svou povinnost důkazní. Jinými slovy, aby mohl účastník nějakou skutečnost dokázat, musí ji především tvrdit. Rozsah povinnosti účastníka tvrdit skutečnosti je určen tím právním předpisem, který má být použit k právnímu posouzení žaloby (srov. dále komentář k § 118a a 120 o břemeni tvrzení a o břemeni důkazním). Nesplnění povinnosti důkazní a povinnosti tvrzení není procesním právem sankcionováno jako nesplnění jiné procesní povinnosti. Ve sporném řízení je následkem rozhodnutí, které vyzní nepříznivě pro účastníka, který tuto povinnost nesplnil (srov. zejména komentář k § 114b a 118a).
11. Vzhledem k tomu, že se žalobce k jednání soudu dne 1. 7. 2021 nedostavil, nemohl mu soud poskytnout poučení dle § 118a o.s.ř. v jakém směru má doplnit svá tvrzení a důkazy. Soud rovněž neodročil jednání za účelem doplnění dokazování, neboť dle § 118b o.s.ř. mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, případě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru neplatnou a v řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 22 000 Kč, jednalo se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení, které musí žalovaný věřiteli vydat. Žalovaný dosud vrátil žalobci pouze částku 2 857,01 Kč, je povinen vydat žalobci ještě zbylou část, tedy 19 142,99 Kč. Ohledně této částky soud žalobě vyhověl, a to včetně zákonných úroků z prodlení ode dne následujícího po doručení žaloby (k doručení žaloby, kterou teprve lze považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení s doloženým datem doručení, žalovanému, došlo dle obsahu soudního spisu dne 14. 6. 2021). Zbylé požadované částky – 17 998 Kč se zákonným úrokem z prodlení - nemají oporu v zákonných ustanoveních ani ve smlouvě účastníků, neboť ta je neplatná, a v této části proto soud žalobu zamítl. V tomto případě prodlení žalovaného nastalo až den po marně výzvě k vydání bezdůvodného obohacení (den následující po doručení žaloby, tedy 15. 6. 2021, viz výše).
12. Při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vycházel soud z ustanovení § 142 odst. 2 a právo na tuto náhradu nepřiznal žádnému z účastníků, neboť ani jeden z nich nebyl ve věci zcela úspěšný, a žalovanému, jehož úspěch ve věci přesáhl úspěch žalobce, účelné náklady v řízení nevznikly (soud při výpočtu úspěchu a neúspěchu zohlednil rovněž příslušenství ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 či nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08 ).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Benešově.
Nebude-li rozhodnutí plněno dobrovolně, lze podat návrh na výkon rozhodnutí podle části šesté o.s.ř. nebo návrh na nařízení soudní exekuce a pověření soudního exekutora podle zák. č. 120/2001 Sb. (exekučního řádu).