Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 C 240/2020-88

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupena advokátem anonymizováno jméno příjmení

sídlem adresa

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 874 823,75 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 776 804 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 776 804 Kč od 1. 7. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení částky 98 019,75 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 98 019,75 Kč od 1. 7. 2019 do zaplacení a s úrokem ve výši 4,4 % ročně z částky 874 823,75 Kč od 1. 7. 2019 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 67 781 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně příjmení jméno příjmení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 776 804 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 776 804 Kč od 1. 7. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení částky 98 019,75 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 98 019,75 Kč od 1. 7. 2019 do zaplacení a s úrokem ve výši 4,4 % ročně z částky 874 823,75 Kč od 1. 7. 2019 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 67 781 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 874 823,75 Kč s příslušenstvím s tím, že s žalovaným uzavřela nejprve dne datum smlouvu o stavebním spoření a následně dne datum na základě žádosti žalovaného smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření do výše 900 000 Kč. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že zkoumala příjmy a výdaje žalovaného, přičemž po odečtení zjištěných výdajů od zjištěných příjmů dospěla k závěru, že žalovaný bude schopen poskytnutý úvěr splácet. Dále žalobkyně za účelem ověření, zda žalovaný nemá vůči jiným subjektům závazky po splatnosti, provedla lustraci žalovaného v registrech SOLUS a BRKI. Konečně žalobkyně zdůraznila, že při posuzování úvěruschopnosti vycházela rovněž z toho, že žalovaný řádně splácel jiný úvěr poskytnutý mu žalobkyní. Žalovaný však sjednané splátky úvěru přestal řádně a včas hradit, v důsledku čehož žalobkyně od smlouvy odstoupila a požadovala po žalovaném úhradu veškerých pohledávek z úvěru s tím, že splatnost byla stanovena na 30. 6. 2019; to vše bezúspěšně. Celkem žalovaný uhradil na poskytnutý úvěr částku 123 196 Kč a zůstal žalobkyni dlužen 874 823,75 Kč. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení úroku ve výši 4,4 % ročně z dlužné částky od 1. 7. 2019 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z dlužné částky od 1. 7. 2019 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že dne datum byl se žalovaným sepsán návrh na uzavření smlouvy o stavebním spoření. Z návrhu je patrné, že byl podáván se záměrem financovat bytovou potřebu z meziúvěru ze stavebního spoření. Žalobkyně k tomuto doložila rovněž Všeobecné obchodní podmínky stavebního spoření.

4. Dále byla dne datum se žalovaným sepsána žádost o poskytnutí meziúvěru. V obsahu žádosti je jako účel úvěru zaškrtnuta možnost„ údržba, rekonstrukce, změna, modernizace“ a„ splácení úvěru/půjčky/dluhu“ a dále je zaškrtnuta možnost, že se jedná o„ byt ve vlastnictví“. Jako způsob zajištění je pak zaškrtnuta možnost„ bez zajištění“. Ohledně žalovaného je v žádosti mimo jiné uvedeno, že působil jako OSVČ a bydlel ve vlastním bytě. K tomuto žalobkyně doložila žalovaným podepsané potvrzení o příjmu a údaje o finanční situaci. Dle zde uvedených údajů měl průměrný čistý měsíční příjem žalovaného za posledních 12 měsíců činit 33 500 Kč, žalovaný neměl mít žádnou vyživovací povinnost a měl splácet celkem tři další úvěry, kdy dle doloženého dokumentu označeného jako„ Kontrola příjmů“ měla výše měsíčních splátek těchto závazků činit 5 007 Kč, 4 960 Kč a 648 Kč. Z výpisu z interního systému žalobkyně však dále plyne, že žalovaný měl být v době poskytnutí úvěru zaměstnán na dobu neurčitou.

5. Samotná úvěrová smlouva byla žalobkyní podepsána dne datum, žalovaný ji podepsal dne datum. Dle této smlouvy mohl být žalovanému poskytnut meziúvěr až do částky 900 000 Kč, úvěr ze stavebního spoření pak do částky 585 000 Kč. Meziúvěr měl být poskytnut na dobu určitou do dne přidělení cílové částky stavebního spoření a jeho zbývající část měla být splacena úvěrem ze stavebního spoření. Tento meziúvěr měl být přitom ze strany žalovaného splácen společně s úrokem ve výši 4,40 % ročně v měsíčních splátkách po 3 300 Kč a samotný úvěr společně s úrokem ve výši 3,50 % ročně v měsíčních splátkách po 6 480 Kč. Ve smlouvě bylo výslovně uvedeno, že může dojít ke změně úrokové sazby s tím, že nejméně tři měsíce před datem, do kterého platí sjednaná úroková sazba, bude tato skutečnost žalovanému oznámena. V průběhu trvání úvěrového vztahu následně ke změně úrokové sazby došlo, když konkrétně s účinností od 1. 9. 2018 byla úroková sazba zvýšena na 3,80 % ročně, s účinností ode dne 1. 10. 2018 byla úroková sazba zvýšena na 4,20 % ročně a s účinností od 1. 11. 2018 byla úroková sazba zvýšena na 4,40 % ročně, což bylo žalovanému vždy oznámeno dopisem. Dne datum žalovaný zároveň požádal o čerpání finančních prostředků v celkové výši 900 000 Kč a dopisem ze dne datum bylo žalovanému oznámeno, že čerpání finančních prostředků bylo provedeno dne datum. V tomto oznámení byl žalovaný vyzván k úhradě úroků z meziúvěru za měsíce leden 2017 až únor 2017, k čemuž mu byla zaslána složenka. K této smlouvě žalobkyně doložila rovněž Obecné úvěrové podmínky.

6. Dopisem ze dne 17. 6. 2019 žalobkyně odstoupila od úvěrové smlouvy z důvodu dlouhodobého neplnění povinnosti hradit předepsané splátky ze strany žalovaného a vyzvala žalovaného k úhradě veškerých pohledávek z úvěrové smlouvy nejpozději do 30. 6. 2019. Dále byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky rovněž předžalobní upomínkou ze dne 2. 4. 2020.

7. Z doloženého výpisu z meziúvěrového účtu je pak zřejmé, jakým způsobem žalovaný úvěr splácel a z doloženého výpisu z vkladového účtu je zřejmé, jakým způsobem byly hrazeny vklady na stavební spoření.

8. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba.

10. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

11. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

12. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

13. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus jméno Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

14. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že klient není evidován v databázi dlužníků).

15. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“

16. Pokud jde o příjmy žalovaného, tak není zcela jednoznačně zřejmé, zda měl žalovaný v době poskytnutí úvěru působit jako OSVČ (jak je uvedeno v žádosti o poskytnutí meziúvěru a v dokumentu označeném jako„ Kontrola příjmů“) či zda měl být zaměstnán (jak uvedeno ve výpise z interního systému žalobkyně). Podstatné je však zejména to, že žalobkyně zcela zjevně nedostála požadavkům shora citované judikatury Soudního dvora EU a Nejvyššího soudu České republiky, když žádným způsobem neprokázala (a ani netvrdila), že by před uzavřením smlouvy jakkoli ověřovala žalovaným sdělené informace o jeho příjmech, což mohla učinit kupříkladu prostřednictvím žalovaným doloženého daňového přiznání (jestliže žalovaný působil jako OSVČ) či doložených výplatních pásek nebo pracovní smlouvy (jestliže byl žalovaný zaměstnán), tedy nespoléhat se pouze na jím tvrzené, ale ničím nepodložené tvrzení o výši jeho příjmů. Co se týče výdajů žalovaného, tak o ty se žalobkyně nad rámec závazků z dříve uzavřených úvěrových smluv zřejmě nijak nezajímala. S ohledem na výši poskytnutého úvěru, na to, že poskytnutý úvěr nebyl žádným způsobem zajištěn a konečně vzhledem k existenci dalších celkem tří závazků, jež byl již žalovaný povinen v době uzavření úvěrové smlouvy splácet, by se dala ze strany žalobkyně očekávat vyšší míra obezřetnosti při posuzování úvěruschopnosti. Soud tedy musel dospět k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Na tom nemůže nic změnit ani to, že žalovaný řádně splácel žalobkyní dříve poskytnutý úvěr, jelikož tato skutečnost nemůže vypovídat o tom, že žalovaný bude automaticky schopen splácet také nově přijatý závazek.

17. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

18. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

19. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 900 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“

20. Vzhledem k tomu, že žalovaný uhradil celkovou částku 123 196 Kč, zbývá mu uhradit na poskytnutou jistinu částku ve výši 776 804 Kč. Co do této částky soud žalobě vyhověl včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané odstoupení od smlouvy, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky nejpozději do 30. 6. 2019. Ode dne následujícího, tj. ode dne 1. 7. 2019, pak žalobkyni vzniklo právo požadovat zaplacení úroku z prodlení. Ve zbývající části, tj. co do částky 98 019,75 Kč, co do úroku ve výši 4,4 % ročně z částky 874 823,75 Kč od 1. 7. 2019 do zaplacení a co do úroku z prodlení z částky 98 019,75 Kč od 1. 7. 2019 do zaplacení, soud žalobu zamítl.

21. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení , (dále jen „ “), dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 1 124 357,03 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 930 675,03 Kč (úroky a úroky z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ke dni 22. 6. 2021). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná pouze z 83 % a ze 17 % byla neúspěšná (ze 17 % byl úspěšný žalovaný). Soud tak přiznal žalobkyni vůči žalovanému právo na náhradu 66 % z celkových nákladů (83 % - 17 %).

22. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 34 994 Kč a z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci celkem čtyři úkony právní služby dle vyhlášky (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé - žaloba, účast na jednání dne 6. 5. 2021 a účast na jednání dne 22. 6. 2021), za které mu náleží odměna v plné výši a jeden úkon dle vyhlášky (jednoduchá výzva k plnění), za který mu náleží odměna ve výši jedné poloviny. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle bodu 5 vyhlášky 11 820 Kč a dále právnímu zástupci žalobkyně podle téže vyhlášky náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z výše uvedených úkonů. Dále má právní zástupce žalobkyně právo na náhradu cestovních výdajů, a to za cestu ke každému ze dvou jednání na trase obec – obec a zpět vždy o délce 144 km uskutečněné automobilem s doloženou průměrnou spotřebou 5,8 litrů na 100 kilometrů. Cestovní náhrady pak byly určeny v souladu s vyhláškou , o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad. Cestovné za cestu ke každému z jednání na trase obec obec a zpět činí 633 Kč (144 km x 4,40 Kč) a náhrada za pohonné hmoty činí asi 232 Kč (5,8 l /100 km x 144 km x 27,80 Kč). Celková výše cestovních náhrad tak činí 1 730 Kč. Jelikož se však právní zástupce zúčastnil jak dne 6. 5. 2021, tak i dne 22. 6. 2021 u zdejšího soudu dvou jednání, přiznal mu soud v tomto řízení polovinu cestovních náhrad ve výši 865 Kč. Konečně má právní zástupce žalobkyně podle advokátního tarifu nárok na náhradu za čas promeškaný cestou k jednání a zpět, a to ve výši 100 Kč za každou započatou půlhodinu, což v každém případě za 4 půlhodiny činí 400 Kč, tj. celkově 800 Kč. Zde pak soud opět přiznal právnímu zástupci žalobkyně v tomto řízení nárok na polovinu náhrady za promeškaný čas ve výši 400 Kč Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně DPH ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí (po zaokrouhlení) 102 699 Kč. Soud tak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení ve výši 67 781 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín 695 46). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.