Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
15 C 227/2021-25
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní Mgr. Martinou Svobodovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 57 700 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 29 700 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 29 700 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, podle které je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 28 000 Kč,
s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 6 370 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 12 615,87 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně
z částky 5 300 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, s úrokem ve výši 19,31 % ročně z částky 35 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, zamítá
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 29 700 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 29 700 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, podle které je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 28 000 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 6 370 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 12 615,87 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5 300 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, s úrokem ve výši 19,31 % ročně z částky 35 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, zamítá III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se návrhem podaným ke zdejšímu soudu dne 26. 05. 2021 domáhala na žalovaném zaplacení částky uvedené v záhlaví rozsudku z titulu smlouvy o úvěru číslo uzavřené dne 19. 01. 2018 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, IČO, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 35 000 Kč a žalovaný se jej zavázal vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 28 000 Kč, vše bylo splatné dne 15. 03. 2019. Žalovaný však neuhradil svůj závazek vůči právní předchůdkyni žalobkyně řádně a včas, a proto vzniklo právní předchůdkyni žalobkyně právo požadovat uhrazení celé dlužné částky. právnická osoba, postoupila svoji pohledávku za žalovaným na společnost právnická osoba a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 01. 2021, přičemž postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 15. 01. 2021. Žalobce naposledy marně vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 21. 04. 2021.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.
3. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a o. s. ř. o. s. ř. , dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.
4. Po provedeném dokazování dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu:
5. právnická osoba, a žalovaný uzavřely dne 19. 01. 2018 smlouvu o úvěru číslo na základě které právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému dne 19. 01. 2018 poskytla hotově částku ve výši 35 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit právní předchůdkyni žalobkyně jistinu 35 000 Kč spolu se souhrnným poplatkem ve výši 28 000 Kč, tj. zavázala se vrátit celkovou dlužnou částku 63 000 Kč, splatnou dne 15. 03. 2019 Smlouva o úvěru dále obsahovala ustanovení, že její součástí jsou i smluvní podmínky smlouvy o úvěru. V čl. 5 smlouvy o úvěru je uvedeno, že pokud zákazník neuhradí včas splátku, má právní předchůdkyně žalobkyně právo požadovat uhrazení celé zbylé části půjčky včetně souhrnného poplatku. Žalovaný na svůj dluh uhradil pouze částku ve výši 5 300 Kč. Dne 15. 01. 2021 uzavřela společnost společností právnická osoba jako postupitel a společnost právnická osoba jako postupník smlouvu o postoupení pohledávky. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 12. 02. 2021. Žalovaný byl k zaplacení dlužné částky vyzván dopisem zástupce žalobkyně ze dne 12. 02. 2021 odeslaným dle podacího archu dne 15. 02. 2020. Žalovaný na výzvu nikterak nereagoval a nezaplatil ničeho.
6. Přípisem zdejšího soudu ze dne 05. 08. 2021 byla žalobkyně vyzvána, aby do 10 dní
od doručení přípisu prokázala, zda a jakým způsobem právní předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně v uvedené lhůtě svá tvrzení ničím nedoložila. Žalobkyně předložila pouze zákaznickou kartu, kde jsou však kromě příjmu žalovaného uvedeny další 2 úvěry, které byly žalovanému poskytnuty.
7. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:
8. Vzhledem k tomu, že ke sjednání poskytnutí úvěru došlo po 1. 1. 2014, je nutno v souladu s § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , v platném znění, dále jen „o. z.“,
na právní posouzení věci použít úpravu tohoto zákona a dále zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, v platném znění, dále jen„ ZoSÚ“, neboť právní jednání uskutečněné mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným je zjevně vztahem mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 1 až 3 uvedeného zákona
a § 420 a § 1810 a násl. o. z.
9. Podle § 2395 o. z. zaváže-li se úvěrující, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky, vznikne smlouva o úvěru.
10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.
11. Podle §87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu
s § 86 odst. 1 větou druhou, pak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. Zároveň je dle poslední věty toho odstavce spotřebiteli uložena povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno,
co měl po právu plnit sám.
13. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
14. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
15. Podle § 1968 o. z. dlužník který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
17. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku . Jeho ustanovení § 87 ZoSÚ (stejně jako starší ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb. , zákon o spotřebitelském úvěru) pak sankcionuje porušení povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (či zápůjčku) sankcí absolutní neplatnosti smlouvy (shodně např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017, č. j. 23Co 365/2017 -53), přičemž k absolutní neplatnosti je soud s odkazem
na § 588 o. z. povinen přihlížet z úřední povinnosti. V případě absolutní neplatnosti právního jednání pak nepřichází vůbec v úvahu moderace soudem, na rozdíl od případů relativní neplatnosti.
18. Ačkoli z dikce ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ lze teoreticky dospět k závěru, že výše uvedená neplatnost smlouvy je toliko neplatností relativní, soudy v rámci rozhodovací praxe opakovaně dospěly k závěru, že neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele
s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ, soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se jí spotřebitel dovolal, tedy že se jedná o neplatnost absolutní. K tomuto závěru soudy dospěly na základě toho, že stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn.
8 Co 47/2018 , viz také rozsudek SDEU ze dne 5.3.2020, č.j. C-679/18).
19. Stejně tak v rozhodnutí pod sp. zn. III ÚS 4129/18 Ústavní soud ČR judikoval, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy…. Naopak obecné soudy … by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
20. S ohledem na shora uvedené soud posoudil předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou, neboť žalobkyně svá tvrzení ohledně řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného řádně nedoložila. Z předložených příjmů nelze dojít k závěru,
že žalovaný byl schopen svůj dluh splácet. Žalovanému jako spotřebiteli byl spotřebitelský úvěr poskytnut, aniž by byly řádně zkoumány jeho příjmy i výdaje. Právní předchůdce žalobkyně tak porušil svoji povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti
o schopnosti spotřebitele daný úvěr splácet. Příkladem důvodné pochybnosti úvěr splácet může být například existence dalších zápůjček či úvěrů. Z výše citovaného ustanovení ZoSÚ vyplývá, že poskytovatel spotřebitelského úvěru je vždy povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele poskytnuté peněžní prostředky splácet, k tomu je povinen získat
od spotřebitele dostatečné informace, případně nahlédnout do příslušných databází.
Až v případě, že dospěje k závěru, že neexistují důvodné pochybnosti o tom, že spotřebitel bude schopen zapůjčené prostředky vrátit, úvěr poskytne, v opačném případě je smlouva neplatná, a to absolutně.
21. Podle odborné literatury uvedené zákonné ustanovení sleduje celou řadu cílů. Kromě ochrany samotného spotřebitele je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného zapůjčování, sekundárně je tak chráněn věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek. Spolu s nimi jsou chráněni i další věřitelé, kteří poskytli spotřebiteli finanční prostředky dříve, takže v důsledku případného dalšího zadlužování spotřebitele by mohla být ohrožena jeho schopnost řádně a včas splácet tyto již dříve vzniklé dluhy. Dále je pak chráněna i celá společnost před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny jako např. rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost.
22. Jak již bylo výše konstatováno dotčená smlouva o spotřebitelském úvěru je
s ohledem na skutečnost, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila podmínky § 86 odst. 1 a §87 ZoSÚ, absolutně neplatná. Faktem ovšem je, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v částce 35 000 Kč, které jí žalovaný v plném rozsahu nevrátil, když z dlužné částky vrátil pouze 5 300 Kč. Žalovaný se tak na úkor právního předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně obohatil ve výši 29 700 Kč a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení také vrátit.
23. Právní předchůdkyně žalobkyně na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené podle § 1879 a násl. o. z. postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, přičemž tuto skutečnost žalovanému písemně oznámila. Žalobkyně tak byla k podání žaloby aktivně věcně legitimována, jelikož žalovaný ani po změně věřitele svého dluhu svůj postoj k vrácení zbylé části bezdůvodného obohacení nezměnil.
24. Soud proto žalobě co do žalobkyní požadované částky jistiny s odkazem na § 2991 o. z. vyhověl. Žalobě ale soud nevyhověl v ostatních nárocích s ohledem na neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru.
25. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení, byla žalovanému rovněž uložena povinnost zaplatit žalobkyni z nevrácené částky bezdůvodného obohacení úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. , a to od 16. 01. 2021, jak žalobkyně požadovala. Ve zbytku soud žalobu zamítl.
26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když žalobkyně byla v řízení jen částečně úspěšná.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.