Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 C 244/2020-99

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 445 045,25 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 258 508 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 258 508 Kč od 26. 10. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhá, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 130 446,75 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 130 446,75 Kč od 26. 10. 2019 do zaplacení a s úrokem ve výši 4,3 % ročně z částky 445 045,25 Kč od 1. 9. 2019 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 7 614 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně příjmení jméno příjmení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 258 508 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 258 508 Kč od 26. 10. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně domáhá, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 130 446,75 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 130 446,75 Kč od 26. 10. 2019 do zaplacení a s úrokem ve výši 4,3 % ročně z částky 445 045,25 Kč od 1. 9. 2019 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 7 614 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 445 045,25 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela nejprve dne datum smlouvu o stavebním spoření a následně dne datum na základě žádosti žalovaného smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření do výše 834 000 Kč. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že po žalovaném nepožadovala doložení příjmů a vycházela pouze z žalovaným uváděného měsíčního příjmu. Co se týče výdajové stránky žalovaného, zde žalobkyně zohledňovala pravděpodobné výdaje na domácnost na jednu osobu a životní minimum na jednu osobu. Dále žalobkyně do výdajů žalovaného zahrnula budoucí splátky úvěru a počítala rovněž s finanční rezervou ve výši 10 % čistých měsíčních příjmů žalovaného. Žalobkyně pak také provedla lustraci žalovaného v registrech SOLUS a BRKI, přičemž nebylo zjištěno, že by měl žalovaný v době poskytnutí úvěru závazky po splatnosti. Poté, co žalobkyně odečetla výdaje žalovaného od jeho příjmů, dospěla k závěru, že je možné žalovanému úvěr poskytnout. V souvislosti s posuzováním úvěruschopnosti žalobkyně ještě zdůraznila, že smlouva byla uzavřena za účinnosti , o spotřebitelském úvěru, který transportoval pouze směrnici EP a Rady 2008 /48/ o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Dle této směrnice nemusí být posuzování úvěruschopnosti důkladné, nýbrž postačuje, že se poskytovatel úvěru otázkou úvěruschopnosti zabýval. Primárně se má přitom vycházet z informací získaných od spotřebitele a ověřování těchto informací není potřeba. Příslušná směrnice ani zákon přitom žádná kritéria pro posouzení úvěruschopnosti neobsahují a rovněž dle odborné literatury se může poskytovatel spolehnout na informace získané od spotřebitele, nejsou-li zjevně neúplné, neaktuální či nepřesné. Konečně žalobkyně zdůraznila, že žalovaný poskytnutý úvěr po dobu čtyř let pravidelně hradil, z čehož lze dovozovat, že byl v době poskytnutí úvěru objektivně schopen úvěr splácet. Žalovaný však sjednané splátky úvěru přestal řádně a včas hradit, v důsledku čehož žalobkyně od smlouvy odstoupila a požadovala po žalovaném úhradu veškerých pohledávek z úvěru s tím, že splatnost byla stanovena na 31. 8. 2019; to vše bezúspěšně. Celkem žalovaný uhradil na poskytnutý úvěr částku 575 492 Kč a zůstal žalobkyni dlužen 445 045,25 Kč na jistině. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení úroku ve výši 4,3 % ročně z dlužné jistiny od 1. 9. 2019 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny od 26. 10. 2019 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že dne datum byl se žalovaným sepsán návrh na uzavření smlouvy o stavebním spoření. Z návrhu je patrné, že byl podáván se záměrem financovat bytovou potřebu z meziúvěru ze stavebního spoření. Dopisem ze dne 31. 3. 2014 pak bylo žalovanému oznámeno zaevidování smlouvy o stavebním spoření. Žalobkyně k tomuto doložila rovněž Všeobecné obchodní podmínky stavebního spoření.

4. Dále byla dne datum se žalovaným sepsána žádost o poskytnutí meziúvěru. V obsahu žádosti je jako účel úvěru zaškrtnuta možnost„ údržba, rekonstrukce, změna, modernizace“ a„ splácení úvěru/půjčky/dluhu“ a dále je zaškrtnuta možnost, že se jedná o„ rodinný dům“. Jako způsob zajištění je pak zaškrtnuta možnost„ bez zajištění“. Ohledně žalovaného je v žádosti mimo jiné uvedeno, že jeho čistý měsíční příjem činí 17 500 Kč (k tomuto žalovaný doložil jím podepsané potvrzení o příjmu) a že nemá žádnou vyživovací povinnost. K tomuto žalobkyně doložila ještě výpis ze svého interního systému, v němž byly zaneseny další informace o poměrech žalovaného. Konkrétně zde bylo zejména uvedeno, že žalovaný bydlí v nájmu. Konečně žalobkyně doložila„ Statistiku rodinných účtů“, dle které průměrné měsíční výdaje na osobu v domácnosti činily v prvním a druhém čtvrtletí roku 2014 celkem 9 886 Kč.

5. Samotná smlouva o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření byla žalobkyní podepsána dne datum, žalovaný ji podepsal dne datum. Podle článku I. bodu 1. smlouvy mohl být žalovanému poskytnut meziúvěr až do částky 834 000 Kč, úvěr ze stavebního spoření pak do částky 500 400 Kč. Meziúvěr měl být poskytnut na dobu určitou do dne přidělení cílové částky stavebního spoření a měl být následně splacen zúčtováním s uspořenou částkou na příslušném vkladovém účtu, zálohou státní podpory a poskytnutým úvěrem. Samotný úvěr měl být ze strany žalovaného splácen společně s úrokem ve výši 4,3 % ročně v měsíčních splátkách po 5 670 Kč. Dne datum žalovaný zároveň požádal o čerpání finančních prostředků v celkové výši 834 000 Kč a dopisem ze dne 27. 5. 2014 bylo žalovanému oznámeno, že čerpání finančních prostředků bylo provedeno dne 26. 5. 2014. Následně bylo žalovanému dopisem ze dne 4. 7. 2018 oznámeno, že splnil podmínky pro poskytnutí úvěru ze stavebního spoření. Meziúvěr tak byl splacen co do částky 356 842,40 Kč ze zůstatku na vkladovém účtu stavebního spoření a co do částky 477 157,60 Kč z nově poskytnutého úvěru. Inkaso na meziúvěrový účet tak bylo ukončeno a žalovaný byl informován o možnosti splácet úvěr ze stavebního spoření pomocí inkasa u své banky.

6. Dopisem ze dne 15. 8. 2019 žalobkyně odstoupila od smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření z důvodu dlouhodobého neplnění povinnosti hradit předepsané splátky ze strany žalovaného a vyzvala žalovaného k úhradě veškerých pohledávek z úvěrové smlouvy nejpozději do 31. 8. 2019. Dále byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky rovněž předžalobní upomínkou ze dne 17. 7. 2020.

7. Z doložených výpisů z meziúvěrového účtu a úvěrového účtu je pak zřejmé, jakým způsobem žalovaný úvěr splácel.

8. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

9. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo , o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba.

10. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“

11. Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.

12. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

13. Zejména s ohledem na výše uvedený rozsudek Soudního dvora EU se nelze ztotožnit s názorem žalobkyně, že se lze při ověřování úvěruschopnosti spoléhat čistě na prohlášení spotřebitele o jeho majetkových poměrech, aniž by tato prohlášení byla podpořena příslušnými doklady. Jelikož žalobkyně sama přiznala, že po žalovaném nepožadovala předložení jakýchkoli dokladů osvědčujících jeho příjmy a výdaje, nezbývá než konstatovat, že nedostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. S ohledem na výši poskytnutého úvěru a na to, že poskytnutý úvěr nebyl žádným způsobem zajištěn, by se přitom dala ze strany žalobkyně očekávat vyšší míra obezřetnosti při posuzování úvěruschopnosti. Zcela nepodstatné je v tomto směru to, že žalovaný zpočátku poskytnutý úvěr řádně splácel a že tedy lze dle názoru žalobkyně usuzovat na objektivní schopnost žalovaného úvěr v době jeho poskytnutí splácet, neboť tato skutečnost nemůže nic změnit na absenci splnění příslušné zákonné povinnosti ze strany žalobkyně před uzavřením smlouvy.

14. Shora citovaný § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti obsažené v  . Ohledně neplatnosti právního jednání stanoví následující:„ Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“ Nový již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti, srov. :„ Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.“ Přesto pro určité situace zachovává neplatnost absolutní; tyto situace jsou vymezeny v  :„ Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. ), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

15. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu ve výši 834 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“

16. Vzhledem k tomu, že žalovaný uhradil celkovou částku 575 492 Kč, zbývá mu uhradit na poskytnutou jistinu částku 258 508 Kč. Co do této částky soud žalobě vyhověl včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané odstoupení od smlouvy, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky nejpozději do 31. 8. 2019. Ode dne následujícího, tj. ode dne 1. 9. 2019, pak žalobkyni vzniklo právo požadovat zaplacení úroku z prodlení. Tento úrok však žalobkyně požadovala až od 26. 10. 2019 do zaplacení. Ve zbývající části, tj. co do částky 130 446,75 Kč, co do úroku ve výši 4,3 % ročně z částky 445 045,25 Kč od 1. 9. 2019 do zaplacení a co do úroku z prodlení z částky 130 446,75 Kč od 26. 10. 2019 do zaplacení, soud žalobu zamítl.

17. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení , (dále jen „ “), dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 553 591,17 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 301 427,41 Kč (úroky a úroky z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ke dni 22. 6. 2021). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná pouze z 55 % a ze 45 % byla neúspěšná (ze 45 % byl úspěšný žalovaný). Soud tak přiznal žalobkyni vůči žalovanému právo na náhradu 10 % z celkových nákladů (55 % - 45 %).

18. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 17 802 Kč a z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci celkem čtyři úkony právní služby dle vyhlášky (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé - žaloba, účast na jednání dne 6. 5. 2021 a účast na jednání dne 22. 6. 2021), za které mu náleží odměna v plné výši a jeden úkon dle vyhlášky (jednoduchá výzva k plnění), za který mu náleží odměna ve výši jedné poloviny. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle bodu 5 vyhlášky 10 100 Kč a dále právnímu zástupci žalobkyně podle téže vyhlášky náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z výše uvedených úkonů. Dále má právní zástupce žalobkyně právo na náhradu cestovních výdajů, a to za cestu ke každému ze dvou jednání na trase obec – obec a zpět vždy o délce 144 km uskutečněné automobilem s doloženou průměrnou spotřebou 5,8 litrů na 100 kilometrů. Cestovní náhrady pak byly určeny v souladu s vyhláškou , o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad. Cestovné za cestu ke každému z jednání na trase obec obec a zpět činí 633 Kč (144 km x 4,40 Kč) a náhrada za pohonné hmoty činí asi 232 Kč (5,8 l /100 km x 144 km x 27,80 Kč). Celková výše cestovních náhrad tak činila 1 730 Kč. Jelikož se však právní zástupce zúčastnil jak dne 6. 5. 2021, tak i dne 22. 6. 2021 u zdejšího soudu dvou jednání, přiznal mu soud v tomto řízení polovinu cestovních náhrad ve výši 865 Kč. Konečně má právní zástupce žalobkyně podle advokátního tarifu nárok na náhradu za čas promeškaný cestou k jednání a zpět, a to ve výši 100 Kč za každou započatou půlhodinu, což v každém případě za 4 půlhodiny činí 400 Kč, tj. celkově 800 Kč. Zde pak soud opět přiznal právnímu zástupci žalobkyně v tomto řízení nárok na polovinu náhrady za promeškaný čas ve výši 400 Kč Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně DPH ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí (po zaokrouhlení) 76 142 Kč. Soud tak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení ve výši 7 614 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín 695 46). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.