Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
22 C 48/2021-45
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 45 868,89 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 37 389 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 788,75 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 37 389 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 8 479,89 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 8 385,76 Kč, úroku ve výši 29,88 % ročně z částky 44 394,49 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, části kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 178,90 Kč a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 479,89 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 562 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně příjmení jméno příjmení, anonymizováno.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 37 389 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 788,75 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 37 389 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 8 479,89 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 8 385,76 Kč, úroku ve výši 29,88 % ročně z částky 44 394,49 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, části kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 178,90 Kč a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 479,89 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 562 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno].
1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 45 868,89 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva o poskytnutí revolvingového úvěru, na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky až do výše úvěrového rámce 45 000 Kč, které žalovaný následně v plné výši čerpal. Poskytnuté finanční prostředky se žalovaný zavázal splácet společně s úroky v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3,05 % z výše sjednaného úvěrového rámce splatných vždy k 20. dni kalendářního měsíce. Tato úvěrová smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku prostřednictvím webového rozhraní žalobkyně, kam se žalovaný musel před uzavřením smlouvy zaregistrovat a za tímto účelem žalobkyni poskytnout rodné číslo, číslo mobilního telefon a e-mail, načež mu byla ze strany žalobkyně odeslána SMS zpráva s kódem. Poté si již žalovaný zvolil své přihlašovací jméno a heslo. Smlouva byla následně ze strany žalovaného podepsána zadáním potvrzovacího SMS kódu ve webovém rozhraní žalobkyně po přihlášení do tohoto rozhraní. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích, přičemž tvrzený příjem žalovaného ještě ověřila prostřednictvím oznámení o transakci od banky žalovaného. Zohledňovala přitom také čistý měsíční příjem ostatních členů domácnosti žalovaného a výši životního minima pro žalovaného. Dále provedla lustraci žalovaného v registrech SOLUS, ISIR a CEE, v nichž žalovaný neměl záznam a v registru NRKI, z něhož bylo zjištěno, že žalovaný splácí pět dalších úvěrových závazků. Na základě příjmů a výdajů žalovaného při zohlednění dalších proměnných jako jsou např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. pak zjistila kreditní skóre žalovaného, a to prostřednictvím automatizovaného systému za využití parametrů vytvořených odbornými zaměstnanci. Po provedeném posouzení dospěla k závěru, že je žalovaný schopen předmětný úvěr splácet. Žalovaný však své závazky ze smlouvy řádně a v čas neplnil, v důsledku čehož žalobkyně využila svého oprávnění a úvěr ke dni 30. 4. 2020 zesplatnila. Žalovaný žalobkyní za dobu trvání úvěrového vztahu dle jejího tvrzení uhradil celkovou částku 7 611 Kč. Zažalovaná částka pak co do výše 44 394,49 Kč představuje neuhrazenou jistinu, co do výše 244,40 Kč představuje poplatky za pojištění, co do výše 230 Kč představuje náklady na vymáhání pohledávky a konečně co do výše 1 000 Kč představuje smluvní pokutu. Dále žalobkyně po žalované požaduje zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 8 385,76 Kč, úroku ve výši 29,88 % ročně z dlužné jistiny od 31. 7. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 967,65 Kč a zákonného úroku z prodlení z celkové dlužné částky od 31. 7. 2020 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne datum smlouvu o bezúčelovém revolvingovém úvěru, na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky až do výše úvěrového rámce 45 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet spolu s úrokem ve výši 29,88 % ročně. K uzavření předmětné smlouvy došlo za pomocí prostředků komunikace na dálku, kdy byl podpis žalovaného nahrazen zadáním unikátního SMS kódu. V této smlouvě žalovaný uvedl, že je zaměstnán s čistým měsíčním příjmem ve výši 20 000 Kč, což žalobkyně ověřila prostřednictvím doloženého oznámení o transakci, z něhož plyne, že žalovanému byla na jeho účet mzda skutečně vyplacena. Dále žalovaný uvedl, že bydlí s rodiči. Konečně žalovaný uvedl ještě čistý měsíční příjem ostatních členů domácnosti ve výši 16 000 Kč. Z doložené úvěrové zprávy soud zjistil, že žalovaný měl v době uzavření úvěrové smlouvy další závazky, které splácel měsíčními splátkami v celkové výši 13 835 Kč.
4. Dle doloženého potvrzení vydaného společností právnická osoba odeslala žalobkyně dne 9. 7. 2019 na účet žalovaného uvedený ve smlouvě částku 45 000 Kč. Z doloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad je zřejmé, že žalovaný uhradil žalobkyni na poskytnutý úvěr celkovou částku 7 611 Kč.
5. Dopisem ze dne 30. 4. 2020, jehož odeslání dne 4. 5. 2020 žalobkyně prokázala podacím archem, byl žalovaný vyzván ke splacení veškerých závazků z titulu předmětné úvěrové smlouvy, a to do 14 dnů od sepsání výzvy. Dále byl žalovaný k úhradě dlužné částky vyzván také předžalobní upomínkou ze dne 21. 5. 2020, jejíž odeslání dne 22. 5. 2020 žalobkyně opět prokázala podacím archem.
6. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
7. Tato smlouva měla být uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že„ k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“ a s § 561 odst. občanského zákoníku, který stanoví, že„ písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“
8. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7„ k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.“
9. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním unikátního SMS kódu v chráněném webovém rozhraní žalobkyně, kam měl přístup pouze žalovaný po zadání unikátních přihlašovacích údajů. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.
10. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
11. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
12. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
13. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
14. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
15. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
16. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
17. Co se týče příjmů samotného žalovaného, ohledně těch lze mít za to, že byly ze strany žalobkyně řádně ověřeny na základě oznámení o transakci, dle kterého byla na účet žalovaného ze strany jeho zaměstnavatele vyplacena mzda zhruba odpovídající žalovaným tvrzenému příjmu ze zaměstnání. O výdaje žalovaného se však žalobkyně zřejmě vůbec nezajímala, a to ani, pokud jde o náklady na bydlení, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého jednotlivce. Nutno uvést, že se jeví jako přípustné, aby žalobkyně při stanovení výdajů žalovaného na zajištění výživy a ostatních základních potřeb žalovaného vycházela z částky životního minima stanoveného příslušným právním předpisem, neboť jde v tomto případě o výdaje, jejichž výši lze relativně rychle snížit v závislosti na aktuální sociální situaci jednotlivce. To však již nemůže platit ve vztahu k výdajům na bydlení. Jestliže žalovaný uváděl, že bydlí s rodiči, bylo povinností žalobkyně tuto skutečnost ověřit a nikoli spoléhat čistě na prohlášení žalovaného, jelikož takový postup je v rozporu s výše citovanou judikaturou Soudního dvora EU a Nejvyššího soudu České republiky. Za tímto účelem mohla žalobkyně po žalovaném požadovat kupříkladu doložení čestného prohlášení jeho rodičů o tom, že s nimi žalovaný skutečně bydlí a jakou částkou případně přispívá na chod domácnosti. Vzhledem k výši závazků ze strany žalovaného již splácených v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, u nichž měsíční splátky přesahovaly polovinu jeho měsíčného příjmu ze zaměstnání, lze od žalobkyně očekávat zvýšenou míru pozornosti při ověřování výdajů žalovaného.
18. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného.
19. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
20. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
21. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 45 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
22. Žalovaný uhradil celkovou částku 7 611 Kč a zbývá mu tak uhradit na jistinu částku 37 389 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Žalobkyně prokázala podacím archem zaslání výzvy ke splacení celého úvěru ze dne 30. 4. 2020, přičemž v této byla žalovanému poskytnuta lhůta k plnění do 14 dnů od sepsání a žalovaný byl tak povinen plnit do 14. 5. 2020. Ode dne následujícího, tj. ode dne 15. 5. 2020, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy přiznal žalobkyni část kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 788,75 Kč a úrok z prodlení z částky 37 389 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení. Ve zbývající části, tj. co do částky 8 479,89 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 8 385,76 Kč, úroku ve výši 29,88 % ročně z částky 44 394,49 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, části kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 178,90 Kč a úroku z prodlení z částky 8 479,89 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, soud žalobu zamítnul tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.
23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 72 389,52 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 41 773,24 Kč. Žalobkyně tak byla ve věci z 57 % úspěšná a ze 43 % neúspěšná (ze 43 % tak byl úspěšný žalovaný). Žalobkyně má proto vůči žalovanému právo na zaplacení 14 % náhrady nákladů řízení.
24. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 835 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, jednoduchá výzva k plnění). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí podle § 14b advokátního tarifu 500 Kč a dále za ně právnímu zástupci žalobkyně podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 4 013 Kč. Žalobkyně pak má nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 562 Kč (14 % z 4 013 Kč).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.