Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
7 C 209/2020-46
Okresní soud v Chomutově rozhodl soudkyní JUDr Nikolou Reifovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
se sídlem adresa žalobkyně, země
jednající v země anonymizováno právnická osoba, IČO se sídlem adresa,
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
trvale bytem adresa žalovaného,
o zaplacení 27 922,85 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni 22 296 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 20. 1. 2021 až do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se ohledně zaplacení 5 626,85 Kč, dále úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 27 610,54 Kč od 1. 3. 2020 do 19. 1. 2021, a dále úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 314,54 Kč od 20. 1. 2021 do zaplacení, zamítá.
II. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 600,30 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni 22 296 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 20. 1. 2021 až do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se ohledně zaplacení 5 626,85 Kč, dále úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 27 610,54 Kč od 1. 3. 2020 do 19. 1. 2021, a dále úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 314,54 Kč od 20. 1. 2021 do zaplacení, zamítá. II. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 600,30 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobou ze dne 19. 3. 2020 se žalobkyně na žalovaném domáhá zaplacení částky 27 922,85 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 4. 3. 2019. Na základě žádosti o spotřebitelský úvěr žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 33 595 Kč Smlouva o úvěru byla uzavřena přijetím návrhu žalovaného žalobkyní tak, že žalobkyně za žalovaného uhradila částku odpovídající výši poskytnutého úvěru, když žalovaný zboží převzal. Žalovaný se zavázal uhradit úvěr v 23 měsíčních splátkách po 1 679 Kč, splatných vždy k 17. dni v měsíci, počínaje 17. 4. 2019. Žalovaný však poskytnutý úvěr řádně a včas nesplácel. Žalobkyně účtovala v souladu se smlouvou o úvěru smluvní pokutu za prodlení se splácením úvěru, která činila 0,1 % denně ze splátky v prodlení, s jejímž splacením se žalovaný dostal do prodlení více než 30 dnů. Dne 18. 12. 2019, před tím, než se úvěr stal v důsledku prodlení žalovaného splatným, vyzvala žalobkyně žalovaného k uhrazení dlužné splátky ve lhůtě 30 dnů. Žalovaný v této lhůtě dlužnou splátku neuhradil. Dopisem ze dne 27. 1. 2020 žalobkyně v souladu s příslušnými všeobecnými úvěrovými (obchodními) podmínkami od úvěrové smlouvy odstoupila. Odstoupení od úvěrové smlouvy nabylo účinnosti dne 29. 2. 2020 a dluh žalovaného ve výši 27 922,85 Kč se tak stal splatným v celém rozsahu. Dlužná částka sestává ke dni splatnosti z dlužné jistiny ve výši 27 610,54 Kč a dlužných úroků ve výši 312,31 Kč. Žalovaný dluh nevyrovnal i přes zaslání předžalobní upomínky žalobkyní.
2. Dne 6. 1. 2021 zaslala žalobkyně soudu doplnění žaloby, v němž uvedla, že žalobkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od žalovaného, kdy žalovaný uvedl, že pracuje u společnosti právnická osoba a jeho měsíční příjem činí 21 134 Kč, náklady na bydlení činí 7 000 Kč, žalovaný ve smlouvě uvedl, že je svobodný, bezdětný a bydlí v nájmu. Příjem deklarovaný žalovaným byl ověřen proti tabulce předpokládaných příjmů, žalovaný doložil výplatní pásku za období prosinec 2018 a leden 2019. Dále žalobkyně učinila dotaz do tzv. negativního registru SOLUS, interního blacklistu, databáze zaměstnavatelů ARES, katastru nemovitostí, centrální evidence exekucí, insolventního rejstříku, přičemž z výsledku uvedených kontrol nevyplynuly skutečnosti zpochybňující hodnověrnost poskytnutých informací nebo jiné skutečnosti, které by důvodně zpochybnily schopnost žalovaného úvěr splácet.
3. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil.
4. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila, žalovaný se, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adrese trvalého pobytu shora), k jednání soudu nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř. o.s.ř. “) věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení.
5. Ze smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 4. 3. 2019 pod číslo vyplynulo, že jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru ze strany žalobkyně ve výši 33 595 Kč na nákup zboží, které se žalovaný zavázal splácet spolu se sjednaným úrokem ve 24 měsíčních splátkách po 1 679 Kč. Ve smlouvě je vyplněno, že žalovaný má příjem 21 134 Kč ze zaměstnání u právnická osoba jako dělník, je svobodný, bezdětný, žije v nájmu, přičemž náklady na bydlení činí 7 000 Kč, jiné pravidelné výdaje (výživné, telefon, internet, pojištění apod.) nemá, stejně tak finanční závazky. Ve smlouvě byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky v prodlení (splátky), náhrada za vymáhání ve výši 600 Kč a poplatek za upomínku ve výši 100 Kč. Dále byl sjednán revolvingový úvěr až do možné výše 20 000 Kč. Žalobkyně rovněž ke smlouvě doložila produktové podmínky a všeobecné obchodní podmínky pro poskytování bankovních produktů a služeb, které tvořily nedílnou součást smlouvy.
6. Z výzvy k zaplacení dluhu ze dne 2. 3. 2020 vyplynulo, že tuto adresovala žalobkyně žalovanému s tím, že dlužná částka činí 27 922,85 Kč.
7. Z dopisu žalobkyně adresovaného žalovanému ze dne 27. 1. 2020 vyplynulo, že žalobkyně tímto odstoupila od shora uvedené úvěrové smlouvy z důvodu neplnění smluvních povinností žalovaným. Dále žalobkyně doložila upomínku – poslední možnost mimosoudního vyrovnání - ze dne 18. 12. 2019, jíž rovněž adresovala žalovanému s tím, nechť uhradí dluh z úvěru s tím, že pokud nebude dluh řádně uhrazen, bude žalobkyně nucena od smlouvy o úvěru odstoupit.
8. Z výpisu z úvěrového účtu číslo vyplynulo, že žalovaný čerpal dne 4. 3. 2019 částku 33 595 Kč. Celkové úhrady žalovaného pak do data 17. 1. 2020 činí 11 299 Kč.
9. Z výplatní pásky vystavené společností právnická osoba na jméno žalovaného vyplývá, že v prosinci roku 2018 činila čistá mzda vyplacená žalovanému 19 657 Kč a z výplatní pásky za měsíc leden 2019 bylo zjištěno, že žalovaný měl příjem ve výši 22 631 Kč.
10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel celkem 33 595 Kč, jak vyplývá z výpisu z úvěrového účtu. Žalovaný na základě úvěrové smlouvy uhradil žalobkyni celkem 11 299 Kč, jak vyplývá z výpisu z úvěrového účtu. Žalobkyně se při uzavírání předmětné smlouvy zabývala schopností žalovaného úvěr splácet způsobem, když interně posoudila poměry žalovaného na základě údajů, které žalovaný uvedl v úvěrové smlouvě.
11. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník ), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
12. Dle § 1968 občanského zákoníku , dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
13. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
14. Dle § 2991 odst. 1 , odst. 2 občanského zákoníku , kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
15. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
16. Dle § 573 občanského zákoníku se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.
17. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
18. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru “), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
19. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
20. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru (dle § 2395 občanského zákoníku ) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaný obdržel celkem 33 595 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejím ujednáním a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.
21. Na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, je nutné aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona). Žalobkyně pak opakovaně argumentovala tím, že se schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud se však s touto argumentací neztotožňuje. Žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila a rovněž opomenula zjišťovat výdaje žalovaného. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Žalobkyně se při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zabývala pouze příjmovou částí poměrů žalovaného, a to doloženými výplatními páskami. Dále žalobkyně zcela pominula výdajovou položku, když vycházela z údajů uvedených žalovaným, že je svobodný, bezdětný a nemá tudíž vyživovací povinnost. Z výše uvedeného je pak zřejmé, že žalobkyně v otázce výdajů žalovaného neučinila žádná zjištění, resp. pouze kusé spočívající v přijetí prohlášení žalovaného, že jeho náklady na bydlení činí 7 000 Kč a další výdaje jsou nulové, nelze tedy shledat, že se žalobkyně odpovídajícím způsobem zabývala úvěruschopností žalovaného jako spotřebitele. V tomto ohledu je již pak zcela lhostejno, zda se ze strany žalovaného jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti žalovaného uvedených údajů ohledně jeho výdajů. Žalobkyně se podrobněji nezabývala výdaji žalovaného, kdy žalobkyně tyto okolnosti blíže nezkoumala, nezjišťovala a spokojila se se zcela nevěrohodnými a nepravděpodobnými údaji poskytnutými žalovaným. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119).
22. Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku ). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.
23. Pokud pak bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 33 595 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1 , odst. 2 občanského zákoníku ). Žalovaný v dané souvislosti žalobkyni vrátil 11 299 Kč, je tedy povinen vrátit rozdíl v obou částkách ve výši 22 296 Kč (tedy 33 595 – 11 299 = 22 296). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku ). Žalovaný sice byl k zaplacení dluhu vyzván upomínkami ze strany žalobkyně, avšak žalobkyně neprokázala, že tyto výzvy byly žalovanému doručeny a že ten měl možnost se s nimi seznámit. Žalovaný byl tak k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzván až žalobou, která mu byla doručena dne 18. 1. 2021. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího dne, měl žalovaný bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinil, octl se ode dne následujícího (20. 1. 2021) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 8,25 % ročně (výrok I.).
24. Ve výroku II. rozsudku soud žalobu částečně zamítl ve zbytku žalobního nároku, tedy částky 5 626,85 Kč, dále úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 27 610,54 Kč od 1. 3. 2020 do 19. 1. 2021, a dále úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 314,54 Kč od 20. 1. 2021 do zaplacení (viz výše).
25. Podle § 151 o.s.ř. o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. o.s.ř. , když měla žalobkyně v řízení většinový úspěch. Náklady řízení na straně žalobkyně spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 1 105 Kč a v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. paušální náhradou hotových výdajů ve výši 200 Kč za dva úkony (zaslání předžalobní výzvy a podání žaloby) po 100 Kč dle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Náhrada nákladů řízení na straně žalobkyně tedy činí celkem 1 305 Kč (1 105 + 200). Žalobkyně byla úspěšná ohledně zaplacení 22 296 Kč s úroky z prodlení, jak jsou výše specifikovány, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na její straně celkem 22 477,42 Kč, žalovaný byl úspěšný ohledně zaplacení 5 626,85 Kč s úroky z prodlení shora specifikovanými, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na jeho straně celkem 8 128,56 Kč. Z celkového předmětu řízení ve výši 30 605,98 Kč tak představuje úspěch žalobkyně 73 %, úspěch žalovaného 27 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalobkyně má právo na úhradu 46 % svých nákladů, z částky 1 305 Kč tedy ve výši 600,30 Kč.
26. Lhůta k plnění ve výroku ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím soudu zdejšího.
Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem plněna dobrovolně, lze se návrhem domáhat výkonu rozhodnutí.