Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
11 C 126/2021-52
Okresní soud v Lounech rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Koberovou, Ph.D., ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení, anonymizováno.
sídlem adresa žalobkyně
proti
žalované: osobní údaje žalované
bytem adresa žalované
o zaplacení částky 8 615,69 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 3 776 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 776 Kč od 21.1.2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky ve výši 4 839,69 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 706,78 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 580,89 Kč od 21.1.2020 do zaplacení, s úrokem ve výši 1 674,33 Kč, s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 5 356,89 Kč od 21.1.2020 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 3 776 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 776 Kč od 21.1.2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, ve které žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky ve výši 4 839,69 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 706,78 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 580,89 Kč od 21.1.2020 do zaplacení, s úrokem ve výši 1 674,33 Kč, s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 5 356,89 Kč od 21.1.2020 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou Okresnímu soudu v Lounech domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit částku 8 615,69 Kč s úrokem a s úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba (dále jen„ původní věřitel“) smlouvu o zápůjčce číslo dne 16.2.2018, na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem. Žalovaná se zavázala zaplatit původnímu věřiteli poplatek ve výši 5 302 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za dobu řádného trvání smlouvy (úrok ve výši 29 % ročně), odměny za zpracování, doručení a administrativní činnost a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení. Celkovou částku se zavázala uhradit v hotovosti v 45 týdenních splátkách po 274 Kč, poslední splátka byla splatná dne 28.12.2018. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas. Žalovaná uhradila celkem částku 3 224 Kč. Pohledávka byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek žalobkyni. Původní věřitel ověřil před uzavřením smlouvy majetkovou situaci žalované doklady uvedeným v zákaznické kartě. Tyto doklady nemá k dispozici, když se předkládají pouze při uzavírání smlouvy. Původní věřitel ověřil z insolvenčního rejstříku, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení.
2. Soud věc projednal bez přítomnosti účastníků, když zástupce žalobkyně se omluvil z jednání a žalovaná se k jednání nedostavila.
3. Ze smlouvy o zápůjčce číslo ze dne 16.2.2018 soud zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 7 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit tuto částku včetně poplatku ve výši 5 302 Kč, který zahrnuje úrok ve výši 932 Kč, odměnu za zpracování, doručení a administrativní činnost ve výši 2 728 Kč a odměnu za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 1 642 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit celkovou částku ve výši 12 302 Kč v 45 týdenních splátkách po 274 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila převzetí zápůjčky v hotovosti. Dle smlouvy v případě, že byla sjednána úhrada celkové dlužné částky v 45 splátkách, činí výše výpůjční úrokové sazby 29 %. Výpůjční úroková sazba je stanovena jako pevná pro celou sjednanou dobu trvání smlouvy a uplatňuje se jako roční úroková sazba. Ukončení účinnosti smlouvy nemá vliv na nároky, práva a povinnosti, které vznikly za dobu jejího trvání. Ze zákaznické karty ze dne 16.2.2018 podepsané žalovanou soud zjistil, že původní věřitel prověřoval majetkové poměry žalované z výměru důchodu, podpory nebo rozhodnutí o přiznání dávky, kdy žalovaná potvrdila svůj čistý příjem ve výši 5 470 Kč, další příjem ve výši 2 000 Kč, ostatní příjmy domácnosti ve výši 20 000 Kč, celkem 27 470 Kč a výdaje ve výši 2 000 Kč. Žalovaná uvedla, že bydlí na ubytovně, je svobodná, má jednu vyživovací povinnost, je v domácnosti. Z uznání dluhu ze dne 25.9.2018 soud zjistil, že žalovaná uznala celkovou dlužnou částku ze shora uvedené smlouvy ve výši 11 932,90 Kč a zavázala se jí splácet ve splátkách po 662 Kč měsíčně s tím, že první splátka je splatná 25.10.2018, pod ztrátou výhody splátek. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20.1.2020 a oznámení o postoupení pohledávek ze stejného dne vzal soud za prokázané, že pohledávka z výše uvedené smlouvy byla postoupena žalobkyni a původní věřitel oznámil postoupení pohledávky žalované. Zároveň byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky. Oznámení bylo dle podacího lístku podáno k poštovní přepravě. Dopisem ze dne 28.1.2021 byla žalovaná upomenuta o zaplacení zástupcem žalobkyně. Oznámení bylo dle podacího lístku podáno k poštovní přepravě.
4. V posuzovaném případě byla mezi původním věřitelem a žalovanou uzavřena smlouva o zápůjčce, jejíž náležitosti jsou upraveny v § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. občanském zákoníku (dále jen „občanský zákoník občanský zákoník “) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplynulo, že původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalované též předložením dokladu ze strany žalované. Žalobkyně tento doklad nemá k dispozici a nemohl být soudem ověřen. Doklad o dalším čistém příjmu domácnosti nebyl původním věřitelem požadován. Výdaje žalované nebyly ověřovány vůbec a odhadované výdaje ve výši 2 000 Kč měsíčně nejsou reálné. To vše za situace, že finanční prostředky byly poskytnuty osobě, která dle karty zákazníka nebyla výdělečně činná a byla v domácnosti. Původní věřitel tak neprověřoval úvěruschopnost žalované řádně. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18 , dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost původního žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku ) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaná ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpala. Převzala-li žalovaná finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinna tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalované byla poskytnuta částka 7 000 Kč a žalovaná zaplatila celkem částku 3 224 Kč, soud určil výši bezdůvodného obohacení ve výši 3 776 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007 , které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku , který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích i finanční arbitr. V řízení nebyl prokázán spor mezi účastníky o lhůtě k plnění. Soud proto žalobě vyhověl v rozsahu uvedeném ve výroku I. Nad rámec výše uvedeného soud uvádí k uznání dluhu žalovanou, že toto uznání založilo vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že její závazek v době uznání trval. V procesní rovině vznik vyvratitelné domněnky nachází svůj odraz v ustanovení § 133 o.s.ř. , které určuje, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak. V řízení, jak uvedeno shora, byla prokázána jiná výše dluhu. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku v rozsahu uvedeném ve výroku I. I když je smlouva neplatná, tak žalovaná byla v oznámení o postoupení pohledávky vyzvána k vrácení celé dlužné částky a již ze smlouvy bylo zřejmé, že ke dni 28.12.2018 měla vrátit celou poskytnutou částku. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl.
5. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. , dle kterého byla v řízení převážně úspěšná žalovaná. Soud při stanovení míry úspěchu a neúspěchu musí přihlížet i k požadovanému příslušenství. Dle nálezu Ústavního soudu ČR I ÚS 2717/08 při absenci výslovného pravidla soud vezme v úvahu výši úroku požadovaného účastníkem„ do zaplacení“ ve výši stanovené ke dni vyhlášení svého rozhodnutí. Žalované však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon soudního rozhodnutí (exekuci).