Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
42 C 61/2021-31
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 56 680 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 18 880 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 18 880 Kč od 19. 9. 2020 do zaplacení a dále částku 8 200 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 200 Kč od 19. 9. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 16 280 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 11 176,07 Kč, úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 22 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 758,46 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 22 000 Kč od 7. 12. 2019 do 18. 9. 2020 a z částky 3 120 Kč od 19. 9. 2020 do zaplacení, a dále částku 13 320 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 9 336,35 Kč, úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 16 572,91 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 142,59 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 16 572,91 Kč od 7. 12. 2019 do 18. 9. 2020 a z částky 8 372,91 Kč od 19. 9. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 18 880 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 18 880 Kč od 19. 9. 2020 do zaplacení a dále částku 8 200 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 200 Kč od 19. 9. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 16 280 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 11 176,07 Kč, úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 22 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 758,46 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 22 000 Kč od 7. 12. 2019 do 18. 9. 2020 a z částky 3 120 Kč od 19. 9. 2020 do zaplacení, a dále částku 13 320 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 9 336,35 Kč, úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 16 572,91 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 142,59 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 16 572,91 Kč od 7. 12. 2019 do 18. 9. 2020 a z částky 8 372,91 Kč od 19. 9. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení jednak částky 35 160 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měla žalovaná dlužit na základě Smlouvy o půjčce č. 286944, uzavřené dne 15. 9. 2016 mezi ní a právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalované peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 38 280 Kč, z toho 22 000 Kč jako samotnou půjčku a 16 280 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 3 080 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 4 400 Kč, nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 8 800 Kč, a to formou 58 týdenních splátek po 660 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 26. 10. 2017. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, uhradila toliko 3 120 Kč a poslední splátku uhradila dne 10. 9. 2017, pročež tak právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 35 160 Kč, sestávajícího z jistiny ve výši 22 000 Kč a souhrnného poplatku ve výši 13 160 Kč.
2. Dále se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 21 520 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měla žalovaná dlužit na základě Smlouvy o půjčce č. 251360, uzavřené dne 23. 6. 2016 mezi ní a právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalované peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 31 320 Kč, z toho 18 000 Kč jako samotnou půjčku a 13 320 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 2 520 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 3 600 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 7 200 Kč, a to formou 58 týdenních splátek po 540 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 3. 8. 2017. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, uhradila toliko 9 800 Kč a poslední splátku uhradila dne 10. 9. 2017, pročež tak právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 21 520 Kč, sestávajícího z jistiny ve výši 16 572,91 Kč a souhrnného poplatku ve výši 4 947,09 Kč.
3. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019, uzavřené mezi bankou a žalobkyní došlo s účinností ke dni 6. 12. 2019 k převedení obou pohledávek na žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno. Dále žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila při uzavírání úvěrových smluv úvěruschopnost žalované, když vycházela z informací, které měla od žalované při uzavírání té které smlouvy, kdy tato byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřené dokumenty“. I ve smlouvě samotné je přímo uvedeno:„ Zákazník potvrzuje, že úvěrující sám nebo prostřednictvím svého obchodního zástupce před uzavřením Smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet půjčku, a to i na základě informací získaných od zákazníka, které jsou obsahem karty zákazníka a o kterých zákazník prohlašuje, že jsou pro tento účel dostatečné, úplné, pravdivé a přesné. Zákazník dále potvrzuje, že je schopen posoudit, zda tato smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci.“ Z čl. 7 smluvních podmínek pak dále plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalované zápůjčku splácet, které žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně před uzavřením Smlouvy poskytla, jsou úplné, přesné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdkyně splnila podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalované, a tedy že právní předchůdkyně žalobkyně postupovala v obou případech s odbornou péčí.
4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
5. Soud ve věci usnesením ze dne 15. 2. 2021 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř. ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované řádně doručeno dne 6. 5. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaná k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas už v žalobě.
6. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z listin y označené jako Smlouva o půjčce č. 286944 ze dne 15. 9. 2016 a ze Smluvních podmínek Smlouvy o půjčce, jako nedílné součásti této smlouvy, je v řízení prokázáno, že se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 15. 9. 2016 skutečně poskytla žalované peněžní prostředky - zápůjčku ve výši 22 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 38 280 Kč, z toho 22 000 Kč jako samotnou půjčku a 16 280 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 3 080 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 4 400 Kč, nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 8 800 Kč, a to formou 58 týdenních splátek po 660 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 26. 10. 2017. Ve smlouvě je dále ujednáno, že RPSN činí v daném případě 75,72 %. Podle ujednání ve smlouvě se součástí smlouvy staly i Smluvní podmínky, které se nacházely na zadní straně formuláře smlouvy. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalované úvěr splácet prohlášením samotné žalované v zákaznické kartě ze dne 15. 9. 2016, z níž vyplynulo, že žalovaná je vdaná, nemá žádnou vyživovací povinnost, žije s manželem v nájemním bytě, pobírá druh důchodu anonymizováno ve výši 7 200 Kč měsíčně, vedle toho má další vedlejší, avšak nijak nespecifikované příjmy, ve výši 13 000 Kč, její celkové měsíční výdaje měly činit 15 230 Kč, z toho 6 850 Kč za nájem a inkaso, 5 000 Kč za další výdaje domácnosti, 3 380 Kč za splátky dalšího úvěru v původní výši 26 000 Kč u právní předchůdkyně žalobkyně; s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil výměr důchodu žalované a poslední doklad o platbách nájmu a služeb.
7. Z listin y označené jako Smlouva o půjčce č. 251360 ze dne 23. 6. 2016 a ze Smluvních podmínek Smlouvy o půjčce, jako nedílné součásti této smlouvy, je v řízení prokázáno, že se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 23. 6. 2016 skutečně poskytla žalované peněžní prostředky - zápůjčku ve výši 18 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 31 320 Kč, z toho 18 000 Kč jako samotnou půjčku a 13 320 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 2 520 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 3 600 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 7 200 Kč, a to formou 58 týdenních splátek po 540 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 3. 8. 2017. Ve smlouvě je dále ujednáno, že RPSN činí v daném případě 75,72 %. Podle ujednání ve smlouvě se součástí smlouvy staly i Smluvní podmínky, které se nacházely na zadní straně formuláře smlouvy. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalované úvěr splácet prohlášením samotné žalované v zákaznické kartě ze dne 23. 6. 2016, z níž vyplynulo, že žalovaná je vdaná, nemá žádnou vyživovací povinnost, žije s manželem v nájemním bytě, pobírá druh důchodu anonymizováno ve výši 7 200 Kč měsíčně, vedle toho má další vedlejší, avšak nijak nespecifikované příjmy, ve výši 17 200 Kč, její celkové měsíční výdaje měly činit 14 890 Kč, z toho 7 350 Kč za nájem a inkaso, 6 500 Kč za další výdaje domácnosti, 1 040 Kč za splátky dalšího úvěru v původní výši 8 000 Kč u právní předchůdkyně žalobkyně; s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil výplatní pásky žalované, její pracovní smlouvu, výměr důchodu žalované, nájemní smlouvu a poslední doklad o platbách nájmu a služeb.
8. Listino u označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019, včetně seznamu postupovaných pohledávek, jakož i oznámením o postoupení pohledávky ze dne 6. 12. 2019 a podacím lístkem, je v řízení prokázáno, že banka postoupila obě pohledávky za žalovanou na žalobkyni za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo žalované oznámeno původní věřitelkou.
9. Předžalobní upomínkou ze dne 3. 9. 2020 a podacím lístkem ze dne 4. 9. 2020 bylo dále v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzvala žalovanou k uhrazení částky v celkové výši ke dni sepisu upomínky 93 352,51 Kč nejpozději do 18. 9. 2021 s tím, že jde o dluh z pohledávky vzniklé na základě smluv č. 286944 a č. 251360, který se dále navyšuje o sjednané úroky a o úroky z prodlení v zákonné výši z dlužných neuhrazených půjček běžícími ode dne následujícího po sepisu této výzvy až do úplného zaplacení. Žalovaná byla zároveň upozorněna, že neuhradí-li svůj dluh ve stanovené lhůtě, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou; upomínku zástupce žalobkyně doručoval žalované na adresu dle smlouvy.
10. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé.
11. Na základě provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že písemnými dohodami označenými jako Smlouva o půjčce č. 286944 a č. 251360 se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně, zavázala poskytnout a také ve dnech dne 15. 9. 2016 a 23. 6. 2016 skutečně poskytla žalované peněžní prostředky – půjčky, v prvním případě ve výši 22 000 Kč, v druhém případě ve výši 18 000 Kč, které žalovaná převzala vždy hotově v den uzavření té které smlouvy. Žalovaná se u půjčky č. 286944 zavázala vrátit bance celkem částku 38 280 Kč, z toho 22 000 Kč jako samotnou půjčku a 16 280 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 3 080 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 4 400 Kč, nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 8 800 Kč, a to formou 58 týdenních splátek po 660 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 26. 10. 2017; u půjčky č. 251360 celkem částku 31 320 Kč, z toho 18 000 Kč jako samotnou půjčku a 13 320 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 2 520 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 3 600 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 7 200 Kč, a to formou 58 týdenních splátek po 540 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 3. 8. 2017; v rámci obou smluv si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku ; při sjednávání obou úvěrových smluv přitom právní předchůdkyně žalobkyně, podle tvrzení žalobkyně, zkoumala v obou případech schopnost žalované úvěr splácet prohlášením samotné žalované o jejich osobních, příjmových a výdajových poměrech, podle nichž měla žalovaná být vdaná, neměla mít žádnou vyživovací povinnost, měla žít s manželem v nájemním bytě, přitom u první půjčky měla pobírat druh důchodu anonymizováno ve výši 7 200 Kč měsíčně, vedle toho měla mít další vedlejší, avšak nijak nespecifikované příjmy, ve výši 13 000 Kč, její celkové měsíční výdaje měly činit 15 230 Kč, z toho 6 850 Kč za nájem a inkaso, 5 000 Kč za další výdaje domácnosti, 3 380 Kč za splátky dalšího úvěru v původní výši 26 000 Kč u právní předchůdkyně žalobkyně, přitom obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně měl při uzavírání smlouvy ověřit výměr důchodu žalované a poslední doklad o platbách nájmu a služeb; u druhé půjčky pak měla pobírat druh důchodu anonymizováno ve výši 7 200 Kč měsíčně, vedle toho měla mít další vedlejší, avšak nijak nespecifikované příjmy, ve výši 17 200 Kč, její celkové měsíční výdaje měly činit 14 890 Kč, z toho 7 350 Kč za nájem a inkaso, 6 500 Kč za další výdaje domácnosti, 1 040 Kč za splátky dalšího úvěru v původní výši 8 000 Kč u právní předchůdkyně žalobkyně, přičemž obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně měl při uzavírání smlouvy ověřit výplatní pásky žalované, její pracovní smlouvu, výměr důchodu žalované, nájemní smlouvu a poslední doklad o platbách nájmu a služeb.
12. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
13. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
14. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
15. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
16. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah u obou tvrzených smluv je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč a 18 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 9 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením obou úvěrových smluv posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019 ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném konkrétním případě pak právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání obou předmětných smluv s žalovanou měla mít k dispozici pouze doklady o jejím příjmu a o jejím bydlení, přičemž tyto doklady nebyly ze strany žalobkyně v řízení ani předloženy, nicméně i kdyby tak žalobkyně učinila, má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečně a správné. Z údajů v zákaznické kartě totiž vyplývá, že nebylo nijak ověřováno, jaké jsou skutečné výdaje žalované, navíc vzhledem k tomu, že žalovaná uvedla, že je vdaná, nebylo nijak zjišťováno, zda její manžel je rovněž výdělečně činný, případně s jakým příjmem, který by byl podstatný pro posouzení skutečných příjmů a výdajů žalované. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdkyně žalobkyně nemohla ani v jednom případě dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud u obou smluv dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smluv a tento nedostatek má za následek neplatnost obou předmětných spotřebitelských smluv o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř. zde přitom nebyly předpoklady.
17. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že žalované u smlouvy č. 286944 poskytla částku 22 000 Kč, žalovaná vrátila žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni částku 3 120 Kč, dosud tedy žalovaná u této půjčky dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 18 880 Kč (22 000 Kč – 3 120 Kč), kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalované na úkor žalobkyně. U půjčky č. 251360 poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku 18 000 Kč, žalovaná této vrátila částku 9 800 Kč, dosud tedy žalovaná u této půjčky dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 8 200 Kč (18 000 Kč – 9 800 Kč), kdy tato částka opět představuje majetkový prospěch žalované na úkor žalobkyně. S ohledem na tyto závěry tedy soud žalobě vyhověl v části týkající se zaplacení částky 18 880 Kč u půjčky č. 286944 a v části týkající se zaplacení částky 8 200 Kč u půjčky č. 251360 a zavázal žalovanou, aby je žalobkyni uhradila, když není možno přiznat žalobkyni další plnění ze smluv, včetně poplatků, smluvních úroků, případně smluvních pokut, když pro absolutní neplatnost smluv nebyla žalovaná dalšími závazky ze smlouvy vázána. Žalobkyně přitom vyzvala žalovanou k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 3. 9. 2020, dle kterého měla žalovaná uhradit svůj dluh nejpozději do 18. 9. 2020. Tato výzva byla žalované odeslána dne 4. 9. 2020, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 9. 9. 2020. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , žalované lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012 , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měla žalovaná splnit svůj dluh nejpozději dne 18. 9. 2020. Protože tak žalovaná neučinila, dostala se ode dne 19. 9. 2020 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byla žalovaná rovněž zavázána k úhradě zákonného úroku z prodlení v žalobou požadované výši 8,05 %, když zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. by byla k danému okamžiku vyšší, avšak soud při vázanosti rozsahem podané žaloby v souladu s § 153 odst. 2 o.s.ř. nemohl přiznat žalobkyni úrok vyšší, než požadovala. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
18. Právní předchůdkyně žalobkyně – společnost právnická osoba přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení obou shora specifikovaných pohledávek za žalovanou na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byly pohledávky vůči žalované se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedeny ze společnosti právnická osoba na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávek učinila ve vztahu k žalované právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.
19. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalované k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.
20. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 27 080 Kč s příslušenstvím z celkového předmětu řízení ve výši 56 680 Kč s příslušenstvím. Již z tohoto pohledu, s ohledem na výši požadovaného jen kapitalizovaného příslušenství, je tedy zřejmé, aniž by soud konkrétně kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni právní moci rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 ), že procesně úspěšnější byla v daném řízení žalovaná, která by tak měla právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.