Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
6 C 34/2021-93
Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 14.539 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10.846,99 Kč s úrokem z prodlení 10 % p. a. z částky 10.000 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba na zaplacení částky 5.949,13 Kč s úrokem z prodlení 10 % p. a. z částky 4.539 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení a s úrokem 22,99 % p. a. z částky 10.000 Kč od 2. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 181 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10.846,99 Kč s úrokem z prodlení 10 % p. a. z částky 10.000 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba na zaplacení částky 5.949,13 Kč s úrokem z prodlení 10 % p. a. z částky 4.539 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení a s úrokem 22,99 % p. a. z částky 10.000 Kč od 2. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 181 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 9. 3. 2021 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 14.539 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 933,18 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 1.323,94 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 14.539 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení ve výši 10 % a s úrokem 22,99 % ročně z částky 10.000 Kč od 2. 1. 2020 do zaplacení. Návrh byl odůvodněn tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, IČO, a žalovaným byla dne 30. 5. 2019 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty číslo. V souladu se smlouvou byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 10.000 Kč. Současně mu byla poskytnuta kreditní karta. Čerpaný úvěr se žalovaný zavázal splácet v měsíčních splátkách. Žalovaný průběžně čerpal peněžní prostředky prostřednictvím poskytnuté kreditní karty, sjednané splátky však nehradil řádně a včas. Předchůdce žalobkyně proto dne 1. 1. 2020 ukončil smlouvu a vyzval žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky celkem 15.862,94 Kč. Aktuální výše úrokové sazby úroku podle úrokového lístku činila 22,99 % ročně. Pohledávka za žalovaným byla ze strany banky postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 11. 2020, a to s účinností ke dni 20. 11. 2020. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem zaslaným dne 14. 12. 2020. Pohledávka za žalovaným činila ke dni postoupení celkem 16.796,12 Kč. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby nebylo na předmětnou pohledávku uhrazeno ničeho. Požadovaná částka sestává z dlužné jistiny úvěru ve výši 10.000 Kč, poplatků ve výši 4.539 Kč, úroků z úvěru ve výši 1.323,94 Kč kapitalizovaných ke dni 1. 1. 2020 a z úroků z prodlení ve výši 933,18 Kč kapitalizovaných ke dni 20. 11. 2020. Před podáním žaloby byl žalovaný žalobkyní písemně vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou k plnění. Tato výzva byla žalovanému odeslána dne 10. 2. 2021 Ani přesto však dlužná částka nebyla uhrazena.
2. Žalovaný se v průběhu řízení ve věci nevyjádřil.
3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaný nepřevzal, přitom předvolání bylo doručováno na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle § 46b o. s. ř. o. s. ř. Soud pak podle § 49 odst. 4 , příp. § 50 o. s. ř. o. s. ř. , považoval zásilku za doručenou. Protože se však žalovaný bez řádné a včasné omluvy nedostavil, soud věc projednal a rozhodl i v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Z úvěrové smlouvy (smlouvy o spotřebitelském revolvingovém úvěru číslo vydání a užívání kreditní karty) uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne datum soud zjistil, že žalovanému byl poskytnut úvěrový rámec ve výši 10.000 Kč, přičemž úvěr bude čerpán kreditní kartou. Procentuální sazba k výpočtu minimální částky byla dohodnuta ve výši 2 % a roční úroková sazba 22. 99 %. Dále byly ve smlouvě dohodnuty poplatky a některá ostatní práva a povinnosti smluvních stran.
5. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
6. Již na tomto místě je potřeba poukázat na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným dne 17. 5. 2021, k němuž byla doložena žádost žalovaného o úvěr a náhled do registru závazků. Jiné důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v průběhu řízení nenabídla.
8. Z žádosti o úvěr ze dne 30. 5. 2019 pak soud zjistil, že žalovaný v ní uvedl, že je svobodný, žije sám v pronajatém domě/bytě, z pracovního poměru (na dobu neurčitou od 13. 5. 2019) dosahoval průměrného čistého měsíčního příjmu 28.000 Kč a celkový čistý měsíční příjem domácnosti činil 40.000 Kč. Doklad o hlavním příjmu podle žádosti nebyl doložen a nebyly zjišťovány ani základní pravidelné výdaje (podle podání žalobkyně byly odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ).
9. Takto zjištěný proces posouzení schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet soud považuje za nedostatečný. Z uvedeného je zřejmé, že předchůdce žalobkyně se spokojil jen s neúplnými údaji, kdy nejsou zřejmé alespoň základní pravidelné výdaje žalovaného, kterou mohou být zcela individuální (z tohoto pohledu se jistě nelze spokojit s blíže nespecifikovanými výdaji vycházejícími ze statistických dat). Rovněž nebyly jakkoliv ověřovány dosahované příjmy žalovaného, a to i přes krátkost trvání pracovního poměru a rozpor v uváděných částkách příjmu z pracovního poměru a příjmu domácnosti (zřejmě jednočlenné). Ani soud tak nemá možnost zjistit, zda žalovaným uváděné údaje byly správné, resp. zda předchůdce žalobkyně tyto údaje ověřila či nikoliv. Přitom především pravidelné příjmy a výdaje dlužníka, příp. ostatních členů domácnosti, jsou rozhodující pro celkovou platební bilanci domácnosti.
10. Lze dodat, že z ustanovení § 86 odst. 1 zákona, v němž jsou nastíněny zdroje informací, z nichž má poskytovatel vycházet, je sice zřejmý důraz na informace získané přímo od spotřebitele, těmito však nelze rozumět pouhá ničím dalším nepodložená tvrzení spotřebitele o jeho některých poměrech. V daném směru bylo již opakovaně judikaturou zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele, doložení výdajů na bydlení apod.).
11. Povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovaným uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalovaném se předchůdce žalobkyně dostatečně nezabýval nebo je neověřoval, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda dlužník úvěr v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.
12. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření uváděných příjmů a výdajů by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.
13. Citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru sice nestanoví přesný postup při ověřování úvěruschopnosti dlužníka, má-li však být posouzena tato jeho schopnost (s odbornou péčí), podle přesvědčení soudu se to v zásadě neobejde bez dostatečného ověření celkové osobní, rodinné, majetkové a finanční situace, vše s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Potřebné údaje pak bylo potřeba získat primárně od žalovaného („ na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele“). Je povinností věřitele jednat s odbornou péčí, tedy vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně vyhodnotit (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006 ).
14. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr lze přitom chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby bez jakýchkoliv problémů a omezení mohl splácet splátku v předpokládané výši. Proto poskytovatel úvěru musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr (tj. konkrétní příjmy ze zaměstnanecké či jiné činnosti, konkrétní náklady na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje (viz např. nález Finančního arbitra ze dne 28. 5. 2015, evidenční číslo: FA/5931/2015, spisová značka FA/SU/192 /2014).
15. V posuzované věci soud dovodil (viz výše), že předchůdce žalobkyně v postavení věřitele nedostála řádně povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (respektive tuto skutečnost nelze podle obsahu spisu považovat za prokázanou), když nebyly zjišťovány všechny potřebné informace a údaje o příjmech poskytnuté žalovaným nebyly podle obsahu spisu ověřovány příslušnými doklady. Na tomto základě proto soud uzavírá, že předchůdce žalobkyně nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr a i přesto úvěr žalovanému poskytla.
16. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019 . Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, podle něhož„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy.
17. Důsledkem uvedeného závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, apod. Mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (v tomto směru ovšem žalovaný z důvodu pasivity v průběhu řízení nic netvrdil).
18. Z hlediska vymezení výše dlužné částky soud vycházel z platební historie (č. l. 74 spisu), podle které žalovaný vyčerpal celkem 10.000 Kč, dosud však z titulu uzavřené smlouvy nevrátil ničeho. Ke dni rozhodnutí soudu tak činí neuhrazený zůstatek jistiny úvěru částku 10.000 Kč. V tomto rozsahu, tj. co do částky 10.000 Kč, soud proto žalobě vyhověl a uložil žalovanému dlužnou částku zaplatit.
19. Vedle takto přiznaného plnění vznikl žalobkyni podle § 1970 o. z. nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši, a to od uplynutí lhůty k zaplacení stanovené ve výzvě ze dne 1. 1. 2020, tj. do datum. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci nebyla splatnost dluhu ujednána mezi účastníky ani stanovena právním předpisem, soud ji vázal právě na uplynutí lhůty k zaplacení ve výzvě žalobkyně – analogicky ve smyslu § 1958 o. z. Ode dne následujícího se pak žalovaný dostal do prodlení. Dlužno dodat, že žalovaný v průběhu řízení ani nenamítal nepřiměřenost takové doby plnění, ani netvrdil spor podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Výše úroku z prodlení vyplývá z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Nutno doplnit, že za období od datum do datum činí výše úroku z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 10.000 Kč částku 846,99 Kč.
20. Ve zbytku předmětu řízení soud žalobu zamítnul, neboť s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy, jak ji soud dovodil, nelze ostatní ve smlouvě dohodnutá plnění vč. smluvních úroků či poplatků, smluvních pokut apod. přiznat.
21. K zaplacení přiznané částky byla žalovanému stanovena obecná třídenní lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), když z obsahu spisu soud neshledal podmínky pro její prodloužení nebo plnění ve splátkách.
22. S ohledem na uvedená zjištění a závěry nejsou pro rozhodnutí soudu relevantní některé další skutečnosti zjištěné z provedených listinných důkazů a soud je proto pro stručnost neuvádí. Pro úplnost lze dodat, že soud nepovažoval za přiléhavý ani poukaz žalobkyně na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020 -97, když v posuzované věci jednak nebyly v žádosti o úvěr uvedeny žádné listin y k ověření žalovaným uváděných údajů (jejichž poskytnutí by žalovaný potvrdil) a dále žalovaný neuvedl (resp. předchůdce žalobkyně nepožadoval) údaje o pravidelných výdajích.
23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , když žalobkyně měla ve věci úspěch jen částečný, a to v rozsahu 53,7 % (vyhověno bylo žalobě v částce celkem 11.569,97 Kč a zamítnuta byla žaloba v částce 9.974,60 Kč; přitom příslušenství bylo kapitalizováno do vyhlášení tohoto rozsudku) a žalovaný je tak povinen zaplatit žalobkyni 7,4 % nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně v částce 2.452 Kč pak sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 14.539 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1.200 Kč ve výši 252 Kč. Z toho bylo přiznáno 7,4 %, tedy částka 181 Kč. Dlužno dodat, že ustanovení § 14b vyhlášky soud aplikoval na výpočet nákladů řízení, neboť žalobkyně se podobných nároků vůči dlužníkům domáhá opakovaně a na základě shodných skutkových tvrzení, přičemž se jedná o prakticky totožná podání, pouze s rozdílnými údaji o uzavřených smlouvách, částkách a lhůtách, a lze je tak považovat za ustálený vzor.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v obec, prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.