Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
22 C 222/2021-44
Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Chládkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 13 649,64 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou na žalovaném domáhala zaplacení částky 13 649,64 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně (právnická osoba, IČO, se ulice a číslo, obec) s žalovaným uzavřeli smlouvu o zápůjčce číslo na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně dne 23. 11. 2017 (s podpisem smlouvy) žalovanému poskytl částku 12 000 Kč, kterou měl žalovaný splatit spolu s částkou 8 760 Kč, jenž představuje celkové náklady úvěru dle čl. II. smlouvy (ve smlouvě jako poplatek 480 Kč za uzavření smlouvy, poplatek 2 640 Kč za správu úvěru, a dále 2 280 Kč za hotovostní výběr splátek, tedy poplatky v celkové výši 5 400 Kč, když rozdíl mezi sjednanými poplatky a položkou„ Celkové náklady spotřebitelského úvěru“ ve výši 8 760 Kč, tj. 3 360 Kč soud vyhodnotil jako další cenu úvěru – úrok), tedy celkem částku 20 760 Kč, kterou měl žalovaný splatit v dohodnuté lhůtě splatnosti ve sjednaných 13 měsíčních splátkách po 1 560 Kč, což neučinil, když ke dni podání žaloby mu zbývalo zaplatit na celkovou částku 7 760 Kč (tedy uhradil celkem 13 000 Kč); vedle této částky (dlužné jistiny) požadovala žalobkyně zaplacení smluvní pokuty ve výši 5 889,64 Kč sjednané ve smlouvě (bez bližší specifikace, byť dle kontextu žaloby se mohlo jednat též o vyčíslený sjednaný úrok za určité období), zákonného úroku z prodlení vyčísleného od prodlení do 20. 5. 2020 ve výši 1 139,25 Kč, a dále do zaplacení, stejně úroku z úvěru ve výši 10,89% ročně z dlužné jistiny od 21. 5. 2020 do zaplacení, když smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 24. 6. 2020 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni. L tomu zda a jakým způsobem právní předchůdce ověřoval schopnost žalovaného splatit spotřebitelský úvěr, neuvedla žalobkyně ničeho, a to i v případě, že by vzal soud za součást žalobních tvrzení skutečnosti zcela zřejmě uvedené v k žalobě připojených listinách.
2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, zůstal po celou dobu neaktivní a k nařízenému jednání se nedostavil, a proto soud učinil skutkové závěry na základě důkazních listin žalobkyně.
3. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 23. 11. 2017, číslo včetně předpisu splátek ke smlouvě o úvěru (na č. l. 23-25), soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně (právnická osoba), po uzavření této smlouvy s žalovaným, tomuto poskytl v hotovosti při jejím podpisu částku 12 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit ve sjednaných 13 měsíčních splátkách po 1 560 Kč, a to v hotovosti pracovníku právního předchůdce, přičemž ve splátkách jsou zahrnuty další platby ve výši celkem 8 760 Kč (ozn. jako celkové náklady spotřebitelského úvěru), které představují dle smlouvy poplatek 480 Kč za uzavření smlouvy, poplatek 2 640 Kč za správu úvěru, a dále 2 280 Kč za hotovostní výběr splátek, tj. celkem částku 5 400 Kč, a dále částku odpovídající úroku za období na které byl úrok poskytnut ve výši 28 % ze zapůjčené částky, tj. částku úroku ve výši 3 360 Kč (v žalobě neuvedena). Smlouva neobsahuje osobní a majetkové poměry žalovaného či jejich doložení, ale pouze závěrečné prohlášení žalovaného, že s ohledem na uvedené údaje a předložené listin y k žádosti o úvěr, je schopen sjednané splátky hradit. Úrok je ve smlouvě sjednán pro první období, kdy jsou dle smlouvy spláceny pouze celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši 63,36 % ročně, dále 19,2 % ročně v období, kdy je hrazena zbývající část nákladů, a dále ve výši 0 % v období, kdy je hrazena již pouze jistina. Ve smlouvě je též sjednána smluvní pokuta za prodlení žalovaného ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení, a to maximálně do výše poloviny poskytnuté jistiny.
4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020, včetně seznamu postoupených pohledávek, transakční historie a dodatku č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 13. 7. 2020 (na č. l. 27-35) soud zjistil, že touto postoupil právní předchůdce na žalobkyni (viz výpis z obchodního rejstříku) pohledávky ze shora popsané smlouvy, jak to plyne ze seznamu postoupených smluv, což bylo žalovanému oznámeno oznámením o postoupení pohledávky ze dne 24. 7. 2020.
5. Výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 18. 12. 2020 žalobkyně vyzvala žalovaného téhož dne (viz podací lístek).
6. Z výpisu řízení žalovaného u zdejšího soudu, včetně exekučních, kterýžto důkaz soud opatřil v souladu s ust. § 120 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř. ”, když v řízení mělo být prokázáno, zda žalovaný byl v době uzavírání smlouvy o zápůjčce schopen zápůjčku splácet, soud zjistil, že žalovaný měl několik zahájených exekučních řízení v době před jejím uzavřením.
7. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Právní předchůdce žalobkyně (právnická osoba) s žalovaným jednal o uzavření smlouvy o zápůjčce číslo na jejímž základě dne 23. 11. 2017 žalovanému poskytl částku 12 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit ve 13 měsíčních splátkách ve výši 1 560 Kč, a to v hotovosti pracovníku právního předchůdce, přičemž ve splátkách jsou zahrnuty další platby ve výši celkem 8 760 Kč, které představují úrok za dobu standardního splácení úvěru (úrok) ve výši 3 360 Kč; poplatek 480 Kč za uzavření smlouvy, poplatek 2 640 Kč za správu úvěru, a dále 2 280 Kč za hotovostní výběr splátek, tj. celkem částku 20 760 Kč (včetně poskytnutého plnění – jistiny); součástí smlouvy bylo též jednání úrokové sazby po řádném trvání smlouvy a sjednání smluvní pokuty za prodlení žalovaného ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení, a to maximálně do výše poloviny poskytnuté jistiny. Pohledávka ze sjednávané smlouvy o zápůjčce byla postoupena žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno oznámením ze dne 24. 7. 2020. Žalovaný měl v období poskytnutí zápůjčky vícero běžících exekučních řízení. Soud vzal dále za prokázanou skutečnost z negativního tvrzení žalobkyně, že žalovaný nezaplatil celou pohledávku, ale pouze co do výše 13 000 Kč, když žalovaný netvrdil ani nedoložil, že by na žalovanou pohledávku ze smlouvy o zápůjčce uhradil více.
8. Naopak soud nevzal za dostatečná konkrétní tvrzení žalobkyně uvedená ohledně prověření schopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr a taková nevyplynula ani z provedeného dokazování, když z předložených listinných důkazů soud zjistil toliko obecné konstatování žalovaného ve smlouvě o zápůjčce, že s ohledem na uvedené údaje a předložené listin y k žádosti o úvěr, je schopen sjednané splátky hradit. Žalobkyně se vzdala svou neúčastí na jednání dobrodiní výzvy o nedostatcích svých tvrzení a jejich doložení ohledně schopnosti žalovaného úvěr řádně splácet (§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
9. Po právní stránce soud vztah mezi žalobkyní a žalovaným založený smlouvou hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru dle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), jenž nabyl účinnosti dne 1. 12. 2016; srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ.
10. Dle § 2390 o. z., přenechá-li zápůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
11. Dle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Aktivní legitimace žalobkyně tak vyplývá z platně uzavřené smlouvy o postoupení, resp. z oznámení právní předchůdce žalobkyně adresovaného žalovanému.
12. Podle ustanovení § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Podle ustanovení § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
14. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
15. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
16. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).
17. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).
18. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.
19. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu) a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
20. Nejvyšší soud ČR, v odůvodnění téhož rozsudku, také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.
21. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 , Nejvyšší soud ČR dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.
22. Byť prostý gramatický výklad ustanovení § 86 a § 87 v rozhodné době (a dosud) platného a účinného zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl (zdánlivě) směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele tyto informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 .
23. Povinnost ověřit informace získané od spotřebitele totiž lze dovodit logickým i teleologickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel povinen při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za informace tvrzené, nepodložené.
24. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).
25. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 o. z. Komunitární i vnitrostátní právní řád České republiky stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. o. z. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady„ bdělým náležejí práva“ a„ neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele - alespoň má-li tato ochrana být účinná a nikoliv pouze formálně deklarovaná. Ostatně právě neznalost práva může být příčinou (jednou z příčin) dlužnické pasivity.
26. Závěr soudu o povinnosti přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) také podporuje teleologický výklad nové právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, jestliže by na místo absolutní neplatnosti vskutku nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude taková smlouva považována za platnou (srov. § 586 odst. 2 o. z.). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele ovšem je rovněž ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ).
27. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje § 586 odst. 1 o. z. jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit (toliko) zájem určité osoby.
28. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ, je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele).
29. V případě neplatnosti podle ustanovení § 87 odst. 1 věty první ZSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).
30. Dle názoru soudu v daném případě žalobkyně, resp. její právní předchůdce, který ji dotčenou pohledávku postoupil (§ 1879 o. z.), nedostála povinnosti stanovené ZSÚ, resp. netvrdila ani neprokázala, že by jim dostála, tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnuté finanční prostředky, když vzhledem ke skutkovým závěrům soudu zřejmě nezkoumala schopnost žalovaného finanční prostředky splácet, nebo z případného zkoumání nevyvodila správný závěr o neschopnosti žalovaného úvěr splácet. Nadto, i kdyby bylo žalobkyní tvrzeno prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet, nebylo by lze vzhledem k exekuční historii žalovaného možno předpokládat, že by v řádném prověření této své schopnosti obstál. S ohledem na shora uvedené je tak nutno na dotčenou smlouvu hledět jako na neplatnou.
31. Vzhledem k tomu, že smlouva o zápůjčce nebyla uzavřena platně, když právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet poskytnutou půjčku, ale bylo prokázáno, že žalovanému byla poskytnuta částka 12 000 Kč, má právní předchůdce žalobkyně, resp. nyní žalobkyně, za nárok na vrácení bezdůvodného obohacení v této výši podle § 2991 odst. 2 o. z. Protože žalovaný již na zápůjčku zaplatil částku 13 000 Kč s příslušenstvím, přesahuje již zaplacená částka nárok, který může požadovat žalobkyně důvodně z titulu bezdůvodného obohacení, a proto soud žalobu zcela zamítl. Soud při tom vzal v úvahu, že pohledávka mohla narůst o příslušenství, když sice smlouva o zápůjčce mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným nebyla platně uzavřena, a nemohla být ani stanovena splatnost vrácení poskytnutých peněžních prostředků, ale žalovaný tak byl povinen dle § 1958 odst. 2 o. z. splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán, resp. do data, který byl věřitelem v žádosti stanoven. Ode dne následujícího by tak byl žalovaný v prodlení a byl by povinen hradit žalobkyni úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Jelikož žalovaný však žalovaný byl poprvé vyzván k úhradě dlužné částky oznámením o postoupení pohledávky, resp. předžalobní výzvou, kdy v této době dle požadované částky již bylo uhrazeno oněch 13 000 Kč, tedy žalovaný zaplatil nárok z titulu bezdůvodného obohacení ještě před jeho splatností, tudíž nemohla jeho pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení ani narůst o úrok z prodlení.
32. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu , podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný byl ve věci procesně úspěšný, avšak z obsahu spisu vyplývá, že mu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Ústí nad Labem.
Nebudou-li povinnosti uložené tímto rozsudkem splněny v uvedených lhůtách, bude možné se domáhat po právní moci rozsudku výkonu rozhodnutí u soudu, nebo prostřednictvím exekuce.