Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
38 C 89/2021-37
Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní Mgr. Silvií Hodaňovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o 22.425 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 21.795 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % od 14. 10. 2020 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba žalobkyně na zaplacení částky 630 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % od 14. 10. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 3.604,66 Kč a úroku ve výši 26,28 % ročně z částky 21.795 Kč od 28. 1. 2021 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 8.795,84 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 21.795 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % od 14. 10. 2020 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba žalobkyně na zaplacení částky 630 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % od 14. 10. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 3.604,66 Kč a úroku ve výši 26,28 % ročně z částky 21.795 Kč od 28. 1. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 8.795,84 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala původně zaplacení částky 22.425 Kč, která je tvořena jistinou 21.795 Kč a poplatky ve výši 130 Kč a smluvní pokutou 500 Kč. Účastníci uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru a žalovaná čerpala částku 22.295 Kč.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Provedeným dokazováním zjistil soud následující skutkový stav věci. Žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru dne datum do výše 23.000 Kč s výší měsíční splátky 4 % z dlužné částky a úrokem ve výši 26,28 %. První čerpání bylo ve výši 22.295 Kč za černou techniku značky Lenovo. Ve smlouvě bylo uvedeno, že žalovaná je na mateřské dovolené s příjmem 11.000 Kč měsíčně, příjem dalších členů domácnosti činil 25.000 Kč a počet vyživovaných dětí 1 (viz smlouva o úvěru). Žalovaná uhradila pouze 500 Kč (výpis z účtu). Žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované na základě jí poskytnutých údajů a statického modelu, kdy vycházel z životního minima dospělého člena domácnosti a dítěte a nákladů na bydlení dle údajů ČSÚ.
4. Soud posuzoval smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou jako smlouvu o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku . Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
5. Pokud jde o žalobkyni, pak se jednoznačně jedná o společnost, která byla založena za účelem generování zisku. Žalobkyně je tak jednoznačně v postavení podnikatele, neboť se jedná o nebankovního poskytovatele úvěru a žalovaná je v postavení spotřebitele. Jedná se tak o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (také jen ZosÚ) a na závazkový vztah je proto nutno aplikovat i ustanovení § 86 ZosÚ.
6. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
7. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
8. Také při výkladu ustanovení § 86 ZosÚ se prosadí závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (k tomu srovnej zejména bod 26 rozsudku NSS), že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.
9. Soud vychází z ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku , kdy neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
10. Podle § 588 občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zřejmě příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
12. Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale i zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence, narušení rodinných a sociálních vztahů, chrání také samotné věřitele, kteří poskytli spotřebiteli úvěry již dříve.
13. Soud dospěl k závěru, a to na základě směrnic Evropské unie a konkrétně směrnice 93/13 EHS o nepřiměřených podmínkách (zneužívajících klauzulích) ve spotřebitelských smlouvách a směrnice Evropského parlamentu a rady 208/48 ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/, že povinností České republiky bylo zajistit ochranu spotřebiteli. Současná koncepce ochrany spotřebitele jak v občanském zákoníku , tak zákonu č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, zajišťuje ochranu spotřebitele formou relativní neplatnosti, kdy spotřebitel je ten, kdo musí uplatnit námitku neplatnosti. To však neodpovídá Evropským směrnicím, což potvrzuje judikatura Evropského soudního dvora, a to např. v rozsudcích ve věci C -240/98 Océano Grupo Editorial versus Roció Murciano a rozhodnutí ve věci C -243/08 Pannon. V těchto rozhodnutích Evropského soudního dvora je vyjádřeno, že účelu směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách by nebylo dosaženo, kdyby spotřebitel měl mít povinnost sám uplatnit nepřiměřený charakter takových podmínek. Objasňuje se tu důležitost role soudu, který má povinnost otázku neplatnosti takového ujednání posuzovat z vlastního podnětu a nejen v případech, kdy se neplatnosti některá ze stran dovolala.
14. Soud má tedy za to, že věřitel nedostojí své povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru, vycházeje pouze z osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních výdělkových a majetkových poměrech, které nejsou ničím doloženy a statistického modelu, který vychází z životního minima a statistických nákladů na bydlení. Žalovaná byla dle údajů v úvěrové smlouvě na mateřské dovolené a domácnost měla mít ještě další příjem ve výši 25.000 Kč, ze smlouvy však nevyplývá, zda se jednalo o příjem druha žalované a jakým způsobem žalobkyně tuto skutečnost posuzovala, zda ji ověřovala a zda zjišťovala náklady na živobytí členů domácnosti a jejich další závazky. Je proto potřeba prověřovat nejen příjem žadatele, ale také jeho pravidelné výdaje na bydlení, na vyživovací povinnosti a další závazky, tak, jak ukládá poskytovateli úvěru zákon o spotřebitelském úvěru.
15. Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZosÚ, soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se jí spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu.
16. Důvodem absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy je nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru. Soud tedy pouze přiznal žalobkyni nárok na vrácení vzájemně přijatých plnění, tedy to, co žalobkyně poskytla žalované a co žalovaná zaplatila na smlouvu, přičemž dle tvrzení žalobkyně žalovaná uhradila 500 Kč a zbývá ji uhradit 21.795 Kč. Tuto částku, jako bezdůvodné obohacení získané žalovanou na základě absolutně neplatné smlouvy, je žalovaná povinna vrátit. Soud také v souladu s § 1970 občanského zákoníku přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení ve výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 8.795,84 Kč, přičemž tato částka představuje 94,38 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 97,19 % a úspěchu žalované v rozsahu 2,81 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 898 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 22.425 Kč sestávající z částky 2.020 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 6.960 Kč ve výši 1.461,60 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení písemně, dvojmo, prostřednictvím Okresního soudu v Bruntále ke Krajskému soudu v Ostravě.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně to, co jí toto rozhodnutí ukládá, může se žalobkyně domáhat podaným návrhem u soudu výkonu tohoto rozhodnutí.