Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
4 C 93/2021-14
Okresní soud v Rokycanech rozhodl samosoudkyní JUDr. Ludmilou Horskou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 7 708 Kč s přísl.,
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 588 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 2 588 Kč od 2. 7. 2015 do 31. 12. 2015, s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 1. 2016 do 30. 6. 2016, s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2016, s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017, s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 7. 2017 do 31. 7. 2017, s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018, s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020 a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba na zaplacení částky 5 120 Kč s příslušenstvím se zamítá.
III. Na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.
Odůvodnění
Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 7 708 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností, vyplývajících žalovanému ze smlouvy, uzavřené v roce 2007. Jednalo se o smlouvu o půjčce číslo ze dne 25. 6. 2007, na jejímž základě poskytl právní předchůdce žalobkyně, společnost právnická osoba žalovanému částku 8 000 Kč, Žalovaný na základě smlouvy o půjčce finanční prostředky čerpal, čímž mu v souvislosti vznikla povinnost poskytnuté částky vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 5 120 Kč.
Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud účastníky, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , (dále jen „o. s. ř. ”) vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. ). Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř. o. s. ř. , proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.
Z listinných důkazů soud zjistil skutečnosti, které jsou zcela v souladu se skutkovými tvrzeními žalobkyně, přičemž na tyto listin y soud v plném rozsahu odkazuje. Ze smlouvy o půjčce číslo ze dne 25. 6. 2007, že žalovaný obdržel finanční prostředky ve výši 8 000 Kč, které se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobkyně i se souhrnným poplatkem ve výši 5 120 Kč, a to 31. 3. 2008. Žalovaný uhradil na sjednané splátky pouze 5 412 Kč.
Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. číslo a z ze dne 24. 8. 2018 dokládá aktivní legitimaci žalobkyně k vedení sporu ohledně závazků s obou nesplacených půjček..
Právní vztah mezi účastníky vznikl na základě smlouvy z roku 2007. Jelikož dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti nový občanský zákoník , zkoumal soud, dle jakého právního předpisu bude ve věci postupovat. Podle § 3028 , odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle odstavce třetího, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. K takové dohodě mezi účastníky zjevně nedošlo.
Podle § 657 obč. zák., účinného do 31. 12. 2013, na základě smlouvy o půjčce přenechával věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze a dlužník se zavazoval vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Smlouva o půjčce má reálnou (nikoliv jen konsensuální povahu) a vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi. Žalovaný svým podpisem potvrdil, že poskytnuté finanční prostředky převzal a nevyvrátil tvrzení žalobkyně, že ve stanovené lhůtě peníze nevrátil.
Dle § 39 občanského zákoníku , platného do 31.12.2013 je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Ze smlouvy o půjčce nebylo možno shledat, co částka, označená jako souhrnný poplatek konkrétně představuje a soud ji proto posoudil jako úrok, který činí více než polovinu poskytnutých finančních prostředků při celkové době splácení netrvající ani jeden rok a to při přepočtu 83 % p. a.
Takové ujednání má soud za odporující dobrým mravům a tedy neplatné dle shora uvedeného ustanovení občanského zákoníku . Souhrnné poplatky ve shora uvedené výši soud celé posoudil jako kapitalizovaný úrok, když jiný úrok smlouvou o půjčce sjednán nebyl. Ačkoli občanský zákoník ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky, nelze z toho dovozovat, že by jejich výše závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce a nepodléhala žádnému omezení. I zde se uplatní ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku , platného do 31. 12. 2013, podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroku přitom postupuje ten věřitel, který bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník, se spokojí s přiměřenou výší úplaty za poskytnuté peněžité prostředky, a zhodnotí je běžným způsobem.
Vzhledem k tomu, že soudem bylo zjištěno, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 13,24 - 13,92 % ročně, přesahovala dohodnutá výše úroku podstatně horní hranici této obvyklé úrokové míry. Za této situace pak soud dospěl k závěru, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy a posoudil uzavřené smlouvy jako neplatné. I při respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách, o které se nepochybně mezi účastníky jedná, je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Soud přitom vzal v úvahu, že v tzv. nebankovním sektoru mohli poskytovatelé půjček sjednávat úroky vyšší než v sektoru bankovním, neboť nesli větší míru rizika a poskytovali půjčky osobám, kterým by je banky neposkytly, jelikož by dlužník nevyhověl požadavkům na svoji bonitu. Výše úroku by však i v takových případech mohla přesáhnout úrokové sazby, poskytované bankami zhruba na dvojnásobek. Taková úroková sazba by při půjčce 8 000 Kč představovala částku 2 240 Kč Soud proto dospěl k závěru, že smluvní ujednání o poplatku za poskytnutí půjčky je pro rozpor s dobrými mravy neplatné.
Vztah účastníků tak posoudil podle obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení dle ustanovení § 451 a násl., občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013. Předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, kterážto částka nebyla žalovaným zcela splacena. Soud proto dospěl k závěru, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení, pokud jde o nesplacení částky 2 588 Kč a ode dne následujícího po dohodnuté splatnosti dluhu uložil žalovanému nejen vydat bezdůvodné obohacení, ale i zaplatit úroky z prodlení. Ve zbývající části pak nezbylo, než žalobu zamítnout. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku do rozhodnutí soudu, octl se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 517 odst. 2 obč. zák., s přihlédnutím k výši úroků, stanovené nařízením vlády č. 142/1994 Sb.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , (dále jen „o. s. ř. ”) tak, že s pohledem na převážný neúspěch žalobkyně nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 588 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 2 588 Kč od 2. 7. 2015 do 31. 12. 2015, s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 1. 2016 do 30. 6. 2016, s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2016, s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017, s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 7. 2017 do 31. 7. 2017, s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018, s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020 a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba na zaplacení částky 5 120 Kč s příslušenstvím se zamítá.</b> <b>III. Na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.</b> <b>Odůvodnění</b> Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 7 708 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností, vyplývajících žalovanému ze smlouvy, uzavřené v roce 2007. Jednalo se o smlouvu o půjčce [číslo] ze dne 25. 6. 2007, na jejímž základě poskytl právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba] žalovanému částku 8 000 Kč, Žalovaný na základě smlouvy o půjčce finanční prostředky čerpal, čímž mu v souvislosti vznikla povinnost poskytnuté částky vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 5 120 Kč. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud účastníky, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , (dále jen „o. s. ř. ”) vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. ). Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř. o. s. ř. , proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise. Z listinných důkazů soud zjistil skutečnosti, které jsou zcela v souladu se skutkovými tvrzeními žalobkyně, přičemž na tyto listin y soud v plném rozsahu odkazuje. Ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 25. 6. 2007, že žalovaný obdržel finanční prostředky ve výši 8 000 Kč, které se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobkyně i se souhrnným poplatkem ve výši 5 120 Kč, a to 31. 3. 2008. Žalovaný uhradil na sjednané splátky pouze 5 412 Kč. Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. [číslo] a z ze dne 24. 8. 2018 dokládá aktivní legitimaci žalobkyně k vedení sporu ohledně závazků s obou nesplacených půjček.. Právní vztah mezi účastníky vznikl na základě smlouvy z roku 2007. Jelikož dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti nový občanský zákoník , zkoumal soud, dle jakého právního předpisu bude ve věci postupovat. Podle § 3028 , odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle odstavce třetího, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. K takové dohodě mezi účastníky zjevně nedošlo. Podle § 657 obč. zák., účinného do 31. 12. 2013, na základě smlouvy o půjčce přenechával věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze a dlužník se zavazoval vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Smlouva o půjčce má reálnou (nikoliv jen konsensuální povahu) a vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi. Žalovaný svým podpisem potvrdil, že poskytnuté finanční prostředky převzal a nevyvrátil tvrzení žalobkyně, že ve stanovené lhůtě peníze nevrátil. Dle § 39 občanského zákoníku , platného do 31.12.2013 je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Ze smlouvy o půjčce nebylo možno shledat, co částka, označená jako souhrnný poplatek konkrétně představuje a soud ji proto posoudil jako úrok, který činí více než polovinu poskytnutých finančních prostředků při celkové době splácení netrvající ani jeden rok a to při přepočtu 83 % p. a. Takové ujednání má soud za odporující dobrým mravům a tedy neplatné dle shora uvedeného ustanovení občanského zákoníku . Souhrnné poplatky ve shora uvedené výši soud celé posoudil jako kapitalizovaný úrok, když jiný úrok smlouvou o půjčce sjednán nebyl. Ačkoli občanský zákoník ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky, nelze z toho dovozovat, že by jejich výše závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce a nepodléhala žádnému omezení. I zde se uplatní ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku , platného do 31. 12. 2013, podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroku přitom postupuje ten věřitel, který bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník, se spokojí s přiměřenou výší úplaty za poskytnuté peněžité prostředky, a zhodnotí je běžným způsobem. Vzhledem k tomu, že soudem bylo zjištěno, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 13,24 - 13,92 % ročně, přesahovala dohodnutá výše úroku podstatně horní hranici této obvyklé úrokové míry. Za této situace pak soud dospěl k závěru, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy a posoudil uzavřené smlouvy jako neplatné. I při respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách, o které se nepochybně mezi účastníky jedná, je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Soud přitom vzal v úvahu, že v tzv. nebankovním sektoru mohli poskytovatelé půjček sjednávat úroky vyšší než v sektoru bankovním, neboť nesli větší míru rizika a poskytovali půjčky osobám, kterým by je banky neposkytly, jelikož by dlužník nevyhověl požadavkům na svoji bonitu. Výše úroku by však i v takových případech mohla přesáhnout úrokové sazby, poskytované bankami zhruba na dvojnásobek. Taková úroková sazba by při půjčce 8 000 Kč představovala částku 2 240 Kč Soud proto dospěl k závěru, že smluvní ujednání o poplatku za poskytnutí půjčky je pro rozpor s dobrými mravy neplatné. Vztah účastníků tak posoudil podle obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení dle ustanovení § 451 a násl., občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013. Předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, kterážto částka nebyla žalovaným zcela splacena. Soud proto dospěl k závěru, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení, pokud jde o nesplacení částky 2 588 Kč a ode dne následujícího po dohodnuté splatnosti dluhu uložil žalovanému nejen vydat bezdůvodné obohacení, ale i zaplatit úroky z prodlení. Ve zbývající části pak nezbylo, než žalobu zamítnout. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku do rozhodnutí soudu, octl se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 517 odst. 2 obč. zák., s přihlédnutím k výši úroků, stanovené nařízením vlády č. 142/1994 Sb. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , (dále jen „o. s. ř. ”) tak, že s pohledem na převážný neúspěch žalobkyně nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.