Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 C 93/2021-14

Okresní soud v Rokycanech rozhodl samosoudkyní JUDr. Ludmilou Horskou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 7 708 Kč s přísl.,

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 588 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 2 588 Kč od 2. 7. 2015 do 31. 12. 2015, s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 1. 2016 do 30. 6. 2016, s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2016, s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017, s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 7. 2017 do 31. 7. 2017, s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018, s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020 a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 5 120 Kč s příslušenstvím se zamítá.

III. Na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.

Odůvodnění

Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 7 708 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností, vyplývajících žalovanému ze smlouvy, uzavřené v roce 2007. Jednalo se o smlouvu o půjčce číslo ze dne 25. 6. 2007, na jejímž základě poskytl právní předchůdce žalobkyně, společnost právnická osoba žalovanému částku 8 000 Kč, Žalovaný na základě smlouvy o půjčce finanční prostředky čerpal, čímž mu v souvislosti vznikla povinnost poskytnuté částky vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 5 120 Kč.

Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud účastníky, aby se ve smyslu ustanovení , , (dále jen „ ”) vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek ( ). Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu , proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.

Z listinných důkazů soud zjistil skutečnosti, které jsou zcela v souladu se skutkovými tvrzeními žalobkyně, přičemž na tyto y soud v plném rozsahu odkazuje. Ze smlouvy o půjčce číslo ze dne 25. 6. 2007, že žalovaný obdržel finanční prostředky ve výši 8 000 Kč, které se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobkyně i se souhrnným poplatkem ve výši 5 120 Kč, a to 31. 3. 2008. Žalovaný uhradil na sjednané splátky pouze 5 412 Kč.

Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. číslo a z ze dne 24. 8. 2018 dokládá aktivní legitimaci žalobkyně k vedení sporu ohledně závazků s obou nesplacených půjček..

Právní vztah mezi účastníky vznikl na základě smlouvy z roku 2007. Jelikož dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti nový , zkoumal soud, dle jakého právního předpisu bude ve věci postupovat. Podle , odst. 1 se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle odstavce třetího, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. K takové dohodě mezi účastníky zjevně nedošlo.

Podle § 657 obč. zák., účinného do 31. 12. 2013, na základě smlouvy o půjčce přenechával věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze a dlužník se zavazoval vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Smlouva o půjčce má reálnou (nikoliv jen konsensuální povahu) a vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi. Žalovaný svým podpisem potvrdil, že poskytnuté finanční prostředky převzal a nevyvrátil tvrzení žalobkyně, že ve stanovené lhůtě peníze nevrátil.

Dle , platného do 31.12.2013 je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Ze smlouvy o půjčce nebylo možno shledat, co částka, označená jako souhrnný poplatek konkrétně představuje a soud ji proto posoudil jako úrok, který činí více než polovinu poskytnutých finančních prostředků při celkové době splácení netrvající ani jeden rok a to při přepočtu 83 % p. a.

Takové ujednání má soud za odporující dobrým mravům a tedy neplatné dle shora uvedeného ustanovení . Souhrnné poplatky ve shora uvedené výši soud celé posoudil jako kapitalizovaný úrok, když jiný úrok smlouvou o půjčce sjednán nebyl. Ačkoli ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky, nelze z toho dovozovat, že by jejich výše závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce a nepodléhala žádnému omezení. I zde se uplatní ustanovení , platného do 31. 12. 2013, podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroku přitom postupuje ten věřitel, který bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník, se spokojí s přiměřenou výší úplaty za poskytnuté peněžité prostředky, a zhodnotí je běžným způsobem.

Vzhledem k tomu, že soudem bylo zjištěno, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 13,24 - 13,92 % ročně, přesahovala dohodnutá výše úroku podstatně horní hranici této obvyklé úrokové míry. Za této situace pak soud dospěl k závěru, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy a posoudil uzavřené smlouvy jako neplatné. I při respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách, o které se nepochybně mezi účastníky jedná, je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Soud přitom vzal v úvahu, že v tzv. nebankovním sektoru mohli poskytovatelé půjček sjednávat úroky vyšší než v sektoru bankovním, neboť nesli větší míru rizika a poskytovali půjčky osobám, kterým by je banky neposkytly, jelikož by dlužník nevyhověl požadavkům na svoji bonitu. Výše úroku by však i v takových případech mohla přesáhnout úrokové sazby, poskytované bankami zhruba na dvojnásobek. Taková úroková sazba by při půjčce 8 000 Kč představovala částku 2 240 Kč Soud proto dospěl k závěru, že smluvní ujednání o poplatku za poskytnutí půjčky je pro rozpor s dobrými mravy neplatné.

Vztah účastníků tak posoudil podle obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení dle ustanovení a násl., platného do 31. 12. 2013. Předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, kterážto částka nebyla žalovaným zcela splacena. Soud proto dospěl k závěru, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení, pokud jde o nesplacení částky 2 588 Kč a ode dne následujícího po dohodnuté splatnosti dluhu uložil žalovanému nejen vydat bezdůvodné obohacení, ale i zaplatit úroky z prodlení. Ve zbývající části pak nezbylo, než žalobu zamítnout. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku do rozhodnutí soudu, octl se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle obč. zák., s přihlédnutím k výši úroků, stanovené

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle , , (dále jen „ ”) tak, že s pohledem na převážný neúspěch žalobkyně nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.

Odůvodnění:

<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 588 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 2 588 Kč od 2. 7. 2015 do 31. 12. 2015, s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 1. 2016 do 30. 6. 2016, s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2016, s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017, s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 7. 2017 do 31. 7. 2017, s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018, s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020 a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 588 Kč od 1. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba na zaplacení částky 5 120 Kč s příslušenstvím se zamítá.</b> <b>III. Na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.</b> <b>Odůvodnění</b> Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 7 708 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností, vyplývajících žalovanému ze smlouvy, uzavřené v roce 2007. Jednalo se o smlouvu o půjčce [číslo] ze dne 25. 6. 2007, na jejímž základě poskytl právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba] žalovanému částku 8 000 Kč, Žalovaný na základě smlouvy o půjčce finanční prostředky čerpal, čímž mu v souvislosti vznikla povinnost poskytnuté částky vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 5 120 Kč. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud účastníky, aby se ve smyslu ustanovení , , (dále jen „ ”) vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek ( ). Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu , proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise. Z listinných důkazů soud zjistil skutečnosti, které jsou zcela v souladu se skutkovými tvrzeními žalobkyně, přičemž na tyto y soud v plném rozsahu odkazuje. Ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 25. 6. 2007, že žalovaný obdržel finanční prostředky ve výši 8 000 Kč, které se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobkyně i se souhrnným poplatkem ve výši 5 120 Kč, a to 31. 3. 2008. Žalovaný uhradil na sjednané splátky pouze 5 412 Kč. Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. [číslo] a z ze dne 24. 8. 2018 dokládá aktivní legitimaci žalobkyně k vedení sporu ohledně závazků s obou nesplacených půjček.. Právní vztah mezi účastníky vznikl na základě smlouvy z roku 2007. Jelikož dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti nový , zkoumal soud, dle jakého právního předpisu bude ve věci postupovat. Podle , odst. 1 se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle odstavce třetího, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. K takové dohodě mezi účastníky zjevně nedošlo. Podle obč. zák., účinného do 31. 12. 2013, na základě smlouvy o půjčce přenechával věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze a dlužník se zavazoval vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Smlouva o půjčce má reálnou (nikoliv jen konsensuální povahu) a vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi. Žalovaný svým podpisem potvrdil, že poskytnuté finanční prostředky převzal a nevyvrátil tvrzení žalobkyně, že ve stanovené lhůtě peníze nevrátil. Dle , platného do 31.12.2013 je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Ze smlouvy o půjčce nebylo možno shledat, co částka, označená jako souhrnný poplatek konkrétně představuje a soud ji proto posoudil jako úrok, který činí více než polovinu poskytnutých finančních prostředků při celkové době splácení netrvající ani jeden rok a to při přepočtu 83 % p. a. Takové ujednání má soud za odporující dobrým mravům a tedy neplatné dle shora uvedeného ustanovení . Souhrnné poplatky ve shora uvedené výši soud celé posoudil jako kapitalizovaný úrok, když jiný úrok smlouvou o půjčce sjednán nebyl. Ačkoli ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky, nelze z toho dovozovat, že by jejich výše závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce a nepodléhala žádnému omezení. I zde se uplatní ustanovení , platného do 31. 12. 2013, podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroku přitom postupuje ten věřitel, který bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník, se spokojí s přiměřenou výší úplaty za poskytnuté peněžité prostředky, a zhodnotí je běžným způsobem. Vzhledem k tomu, že soudem bylo zjištěno, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 13,24 - 13,92 % ročně, přesahovala dohodnutá výše úroku podstatně horní hranici této obvyklé úrokové míry. Za této situace pak soud dospěl k závěru, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy a posoudil uzavřené smlouvy jako neplatné. I při respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách, o které se nepochybně mezi účastníky jedná, je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Soud přitom vzal v úvahu, že v tzv. nebankovním sektoru mohli poskytovatelé půjček sjednávat úroky vyšší než v sektoru bankovním, neboť nesli větší míru rizika a poskytovali půjčky osobám, kterým by je banky neposkytly, jelikož by dlužník nevyhověl požadavkům na svoji bonitu. Výše úroku by však i v takových případech mohla přesáhnout úrokové sazby, poskytované bankami zhruba na dvojnásobek. Taková úroková sazba by při půjčce 8 000 Kč představovala částku 2 240 Kč Soud proto dospěl k závěru, že smluvní ujednání o poplatku za poskytnutí půjčky je pro rozpor s dobrými mravy neplatné. Vztah účastníků tak posoudil podle obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení dle ustanovení a násl., platného do 31. 12. 2013. Předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, kterážto částka nebyla žalovaným zcela splacena. Soud proto dospěl k závěru, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení, pokud jde o nesplacení částky 2 588 Kč a ode dne následujícího po dohodnuté splatnosti dluhu uložil žalovanému nejen vydat bezdůvodné obohacení, ale i zaplatit úroky z prodlení. Ve zbývající části pak nezbylo, než žalobu zamítnout. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku do rozhodnutí soudu, octl se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle obč. zák., s přihlédnutím k výši úroků, stanovené O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle , , (dále jen „ ”) tak, že s pohledem na převážný neúspěch žalobkyně nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení ).

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.