Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
111 C 217/2021-28
Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozhodl samosoudcem Mgr. Otto Slavík ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
proti
žalované: osobní údaje žalované
o 10 450 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně za dobu od 13. 5. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v rozsahu požadavku na zaplacení částky 7 700 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 10 450 Kč ve výši 9,75 % ročně za dobu od 11. 5. 2019 do 12. 5. 2020 a zákonného úroku z prodlení z částky 7 700 Kč ve výši 9,75 % ročně za dobu od 13. 5. 2020 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně za dobu od 13. 5. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v rozsahu požadavku na zaplacení částky 7 700 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 10 450 Kč ve výši 9,75 % ročně za dobu od 11. 5. 2019 do 12. 5. 2020 a zákonného úroku z prodlení z částky 7 700 Kč ve výši 9,75 % ročně za dobu od 13. 5. 2020 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně doručila soudu dne 10. 11. 2020 návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, jímž se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit částku 10 450 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně za dobu od 11. 5. 2019 do zaplacení. Uplatněný nárok plynul z titulu nesplněné povinnosti žalované ze smlouvy o úvěru uzavřené dne datum, na základě které žalobkyně žalované poskytla úvěr ve výši 10 000 Kč splatný v týdenních splátkách po 295 Kč počínaje sedmým dnem po podpisu smlouvy, žalovaná měla zaplatit celkem částku 17 700 Kč (jistina s kapitalizovaným úrokem), žalovaná uhradila dosud jen 7 250 Kč, úvěr byl v nesplacené výši zesplatněn ke dni 14. 9. 2018, žalovaná dosud dluží částku 10 450 Kč. Žalobkyně před podáním žaloby žalovanou k plnění žalovaného nároku písemně vyzvala.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, jednání se nezúčastnila, ačkoliv byla řádně a včas předvolána z adresy trvalého pobytu, doručení předvolání i žaloby bylo stanoveno ke dni 23. 7. 2021 náhradní formou dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), z účasti u jednání se neomluvila ani nepožádala o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované a současně v nepřítomnosti zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.
3. Soud ve věci provedl dokazování přečtením úvěrové smlouvy, úvěrových podmínek, předsmluvního formuláře, evidenční karty dlužníka, a předžalobní výzvy s podacím archem pošty. Na základě provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Úvěrovou smlouvou číslo ze dne datum má soud za prokázané, že tohoto dne žalobkyně jako věřitel a žalovaná jako klient uzavřely písemnou smlouvu, jejímž předmětem byl závazek věřitele poskytnout žalované úvěr 10 000 Kč bezúčelově, peníze byly vyplaceny k rukám žalované při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala splácet poskytnutý úvěr v 60 pravidelných týdenních splátkách ve výši 295 Kč. Žalovaná se spolu s jistinou zavázala žalobkyni vrátit i smluvený úrok v kapitalizované výši 3 500 Kč, poplatek za zpracování úvěru ve výši 2 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 200 Kč Smluvní podmínky žalobkyně účinné od 1. 4. 2017 obsahovaly ujednání o důsledcích nesplácení úvěru, jimiž byly poplatky na vymáhání dluhu, smluvní pokuta 0,1 % denně ze splatného dluhu, nejvýše v částce součinu 0,5 a výše úvěru, maximálně však v částce 200 000 Kč, a úroky z prodlení v zákonné výši. Smlouva o úvěru neobsahovala informace o osobních a výdělkových poměrech žalované, tyto byly uvedeny v evidenční kartě klienta, což byl listinný formulář žalobkyně vyplněný na základě údajů vyřčených žalovanou, k vyplnění došlo dne datum, žalovaná uvedla svůj měsíční příjem ze mzdy dělníka ve výši 12 000 Kč, ze státní podpory ve výši 5 500 Kč, z přídavků ve výši 2 000 Kč a z„ jiných“ ve výši 2 500 Kč, své měsíční výdaje odhadla na částku 6 000 Kč, dle poskytnutých údajů byl žalobkyní učiněn závěr o výši použitelných příjmů žalované ve výši 10 000 Kč měsíčně. Dle záznamu ve formuláři měla žalobkyně k dispozici občanský průkaz, pracovní smlouvu, výplatní pásky, výměr podpory a nájemní smlouvu. Jiný důkaz o schopnostech žalované poskytnutý úvěr splácet soudu předložen nebyl. Dle dohodnutého splátkového kalendáře byla žalovaná povinna částku 17 700 Kč splatit v 60 týdenních splátkách počínaje 12. týdnem v roce 2018 a konče 19. týdnem v roce 2019, žalovaná provedla sedm úhrad v celkové výši 7 250 Kč, naposledy platila v 16. týdnu roku 2019, potom již nikdy nic nezaplatila. Z předžalobní výzvy vyhotovené žalobkyní soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dluhu ve výši 10 450 Kč dle stavu ke dni 30. 4. 2020 a to nejpozději do 7 dnů od doručení výzvy. Z podacího archu pošty soud zjistil, že dopis s předžalobní výzvou byl odeslán na smluvní adresu žalované dne 30. 4. 2020.
4. Skutkový stav byl právně hodnocen následujícím způsobem. Požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky se opíral o ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Provedenými důkazy byla existence tvrzené smlouvy zjištěna. Tato však dle § 588 o. z. byla absolutně neplatná. Závěr o neplatnosti právního jednání soud učinil na základě skutečnosti, která vyšla v řízení najevo a to, že smlouva o spotřebitelském úvěru (viz definice spotřebitelského úvěru uvedená v § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru) byla sjednaná protiprávně. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že se jednalo o spotřebitelský úvěr podle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016, tj. v době uzavření smlouvy, musel se soud zabývat tím, zda žalobkyně jako věřitel dostála své povinnosti vyplývající z § 86 odst. 1 a 2 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudila úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel úvěru totiž může poskytnout spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Úvěr pak mohl poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. V projednávané věci z tvrzení žalobkyně a předložených listin však nikterak nevyplývá, že by se věřitel (žalobkyně) před podpisem smlouvy o úvěru zabýval otázkou schopnosti spotřebitele (žalované) v budoucnu dostát svým závazkům ze smlouvy. Žalobkyně nepředložila žádný důkaz, z něhož by soud zjistil, že věřitel provedl postup splňující kritéria odborné péče, a že objektivně získal informace potřebné pro zhodnocení finanční situace spotřebitele a mohl tak relevantně zhodnotit, zda je žalovaná schopna řádně úvěr splácet bez negativních zásahů do svých majetkových a společenských poměrů. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky se musí podle soudu prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda tento jako spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Žalobkyně důkazní písemností dokládala, že povinnost zkoumat schopnost žalované úvěr řádně splácet byla splněna prohlášením žalované o výši jejích příjmů a výdajů a nahlédnutím do pracovní a nájemní smlouvy, včetně výplatních pásek a rozhodnutí o sociálních dávkách, nikoliv již například ověřením v registrech klientských informací či v insolvenčním rejstříku apod. Žalobkyně si nevyžádala od žalované žádné doklady o výši celkových plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje, přičemž se spokojila pouze s odhadem výdajů. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalované, čímž nesplnila nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že byla případně provedena lustrace žalované (byť s negativním výsledkem) v registrech klientských informací, či v insolvenčním rejstříku, neboť je sice možno učinit závěr, že pokud by žalovaná byla v těchto registrech vedena, bylo by snad možno učinit závěr o její neschopnosti úvěr řádně splácet, avšak nelze současně učinit závěr opačný, tedy takový, že z nevedení žalované v těchto registrech by bylo možno dovozovat automaticky její schopnost úvěr splácet řádně. Soud proto na základě provedeného dokazování učinil závěr, že žalobkyně jako věřitel neposoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi ní a žalovanou je tedy neplatná, když k této skutečnosti je soud povinen přihlížet dle § 588 o. z. i bez návrhu, neboť smlouva je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž odpovídá i ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Absolutní neplatnost právního úkonu působí od počátku (ex tunc), důsledkem je, že účastníkům absolutně neplatného právního úkonu nevzniknou žádná subjektivní práva ani povinnosti. To, co bylo plněno na základě absolutně neplatného právního jednání, jsou si subjekty povinny vrátit podle zásad o bezdůvodném obohacení dle § 2991 odst. 1 , 2 o. z. Žalobkyni proto vzniklo právo na vrácení toho, co k rukám žalované plnila na základě neplatného právního jednání, kdy výplata peněz nebyla v řízení sporná. Žalobkyni vznikl nárok na vrácení částky 10 000 Kč, což je částka, která byla žalované vyplacena. Pokud žalovaná před podáním žaloby zaplatila částku 7 250 Kč, tak žalobkyni již bezdůvodné obohacení v rozsahu zaplacené částky vydala a nadále dluží částku 2 750 Kč, o kterou se žalovaná obohatila a je povinna tuto žalobkyni vrátit. V rozsahu požadavku na zaplacení zbytku jistiny a smluvního úroku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Ohledně dalšího příslušenství pohledávky soud uzavřel, že teprve předžalobní výzva byla první kvalifikovanou výzvou k plnění, kterou žalobkyně prokazatelně odeslala na adresu žalované dne 30. 4. 2020, jak se podává z podacího archu odeslané doporučené pošty. Při aplikaci domněnky obsažené v § 573 o. z. je pak nutno dojít k závěru, že výzva k plnění byla žalované doručena nejpozději dne 5. 5. 2020, který je třetím pracovním dnem po odeslání tohoto podání (k otázce došlé zásilky viz například rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 125/2019 ze dne 30. 4. 2019). Podle obsahu předžalobní výzvy byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni žalovanou částku ve lhůtě sedm dnů po doručení výzvy, tj. ke dni 12. 5. 2020. Jelikož tak neučinila, dostala se dne 13. 5. 2020 dle § 1968 o. z. do prodlení a žalobkyni vznikl dle § 1970 o. z. nárok na úrok z prodlení, jehož výše byla dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Jelikož ke dni 13. 5. 2020 činila zákonná výše úroku z prodlení 10 % dlužné částky ročně, ale žalobkyně požadovala úrok ve výši 9,75 % ročně (měla za to, že k prodlení došlo již ke dni 11. 5. 2019), soud určil, že žalovaná je povinna úrok z prodlení zaplatit ve výši 9,75 % ročně i od 13. 5. 2020, neboť dle § 153 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. soud nemůže návrh účastníka překročit a přisoudit tak více, než čeho se domáhal. V přesahujícím rozsahu požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení byla žaloba pro nedůvodnost rovněž zamítnuta.
5. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. negativně, protože převážně procesně úspěšnější žalované žádné náklady v řízení nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.