Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
22 C 302/2020-87
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 21 316 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 000 Kč od 29. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 6 316 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 316 Kč od 29. 1. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 922 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně příjmení jméno příjmení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 000 Kč od 29. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 6 316 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 316 Kč od 29. 1. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 922 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].
1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 21 316 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se žalovanou uzavřel dne datum smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které žalovaná čerpala na svůj bankovní účet finanční prostředky. Předmětná smlouva pak byla uzavřena prostřednictvím webových stránek právního předchůdce žalobkyně. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce provedl odečet doložených výdajů žalované od doložených příjmů, přičemž dbal na to, aby po tomto odečtu žalované zbývala rezerva ve výši 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a výdaji mimo splátku a aby tato rezerva odpovídala minimálně životnímu minimu ve výši 3 410 Kč. Dále právní předchůdce žalobkyně provedl rovněž lustraci žalované v databázích ISIR, CEE, CRKI a EUCB. Po provedeném posouzení neměl právní předchůdce žalobkyně důvodné pochybnosti ohledně platební schopnosti žalované. Žalovaná však úvěr řádně nesplácela. Následně byla pohledávka za žalovanou z titulu předmětné smlouvy postoupena na žalobkyni. Zažalovaná částka pak sestává z dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč, z účelně vynaložených nákladů ve výši 500 Kč a z úroků za období čerpání ve výši 5 816 Kč. S ohledem na prodlení žalované žalobkyně požadovala také zaplacení úroku z prodlení, a to za období od 29. 1. 2020 do zaplacení v zákonné výši.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba byla dne datum uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na základě níž se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalované finanční prostředky do výše úvěrového limitu 80 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto finanční prostředky splácet spolu s úrokem ve výši 10,50 % měsíčně. Tato smlouva pak byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku, kdy žalovaná podala žádost o uzavření smlouvy prostřednictvím webových stránek právního předchůdce žalobkyně (viz článek 4.2. Obchodních podmínek právního předchůdce žalobkyně) a dále převedla ze svého účtu na účet právního předchůdce žalobkyně částku 1 Kč (viz článek 5.1. Obchodních podmínek), přičemž poté jí byl zřízen účet, k němuž bylo přiděleno osobní identifikační číslo (viz článek 6.1. Obchodních podmínek a článek 6.2. Obchodních podmínek). Žalovaná posléze smlouvu podepsala zadáním unikátního identifikačního kódu, který jí byl zaslán prostřednictvím SMS (viz článek 4.8. Obchodních podmínek). K této smlouvě žalobkyně doložila rovněž formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.
4. Dle doloženého výpisu žalovaná zůstala právnímu předchůdci žalobkyně dlužna 15 000 Kč na jistině, 500 Kč na účelně vynaložených nákladech a 5 816,62 Kč na úrocích.
5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovanou z titulu výše uvedené smlouvy postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 9. 3. 2020. Předžalobní upomínkou ze dne 9. 3. 2020 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do tří dnů.
6. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
7. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku , který stanoví, že„ k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“ a s § 561 odst. občanského zákoníku , který stanoví, že„ písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“
8. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb. , o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7 „ k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1 .“
9. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalované došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním unikátního identifikačního SMS kódu v chráněném webovém rozhraní žalobkyně, kam měla po provedené registraci přístup pouze žalovaná. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016 ). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.
10. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
11. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
12. Žalobkyně sice tvrdila, že její právní předchůdce údajně zkoumal za účelem prověření úvěruschopnosti žalované její příjmy a výdaje a dále, že provedl lustraci žalované v příslušných registrech, avšak tato tvrzení ničím nepodložila a nedoložila dokumenty osvědčující příjmy a výdaje žalované ani výpisy z příslušných registrů. Soudu proto nezbylo než dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně řádně nedostál své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované.
13. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
14. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
15. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1 879 občanského zákoníku , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.
16. Soud tedy přiznal žalobkyni vůči žalované právo pouze na zaplacení požadované jistiny ve výši 15 000 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této jistiny z důvodu prodlení žalované s úhradou dle § 1970 občanského zákoníku :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok z prodlení žalobkyně požadovala od prvního dne prodlení v zákonné výši.
17. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení celkové částky 21 316 Kč, přičemž jí soudem bylo přiznáno 15 000 Kč. Žalobkyně tak byla ve věci ze 70 % úspěšná a z 30 % neúspěšná (z 30 % byla úspěšná žalovaná). Žalobkyně tak má vůči žalované právo na náhradu 40 % nákladů řízení.
18. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 853 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupkyně žalobkyně učinila ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu v plné výši (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle § 14b odst. 1 advokátního tarifu 300 Kč a dále za ně právní zástupkyni žalobkyně podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně DPH ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 2 305 Kč. Soud tedy přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v částce 922 Kč (40 % z 2 305 Kč).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.