Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
16 C 193/2020-115
Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Králem jako samosoudcem ve věci
žalobce: ; příjmení jméno a právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobce
sídlem adresa žalobkyně
zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení
sídlem adresa, obec
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
bytem adresa žalovaného
zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení příjmení
sídlem adresa, obec - obec
o zaplacení 4.200 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 2.800 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 2.800 Kč od 4.7.2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba žalobce, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 272,02 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 4.298,01 Kč, částku 1.400 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 9% ročně z částky 2.800 Kč za dobu od 11.12.2019 do 3.7.2020 a zákonný úrok z prodlení v rozsahu 0,75% ročně z částky 2.800 Kč za dobu od 4.7.2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 588,54 Kč k rukám právního zástupce žalobce, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 2.800 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 2.800 Kč od 4.7.2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba žalobce, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 272,02 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 4.298,01 Kč, částku 1.400 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 9% ročně z částky 2.800 Kč za dobu od 11.12.2019 do 3.7.2020 a zákonný úrok z prodlení v rozsahu 0,75% ročně z částky 2.800 Kč za dobu od 4.7.2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 588,54 Kč k rukám právního zástupce žalobce, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobce se svojí žalobou podanou k Městskému soudu v Brně domáhal vydání rozhodnutí, jímž by žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci částku 4.200 Kč s příslušenstvím, neboť dne 24.8.2018 uzavřel se společností právnická osoba smlouvu o úvěru č. anonymizováno, na základě které poskytl věřitel žalovanému bezhotovostním převodem na bankovní účet finanční prostředky ve výši 2.800 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2.854,04 Kč a smluvní úrok z úvěru ve výši, jež byla vypočtena z poskytnuté jistiny v sazbě dle smlouvy o úvěru za dobu trvání úvěru. Splatnost byla účastníky sjednána do 21.9.2018. Žalovaný však své povinnosti řádně a včas nesplnil, když do sjednané doby splatnosti řádně neuhradil částku, ke které se zavázal. Na poskytnutý úvěr ničeho nezaplatil.
2. Městský soud v Brně vydal dne 25.8.2020 elektronický platební rozkaz č.j. EPR 169241/2020 -5, proti kterému podal žalovaný odpor, ve kterém jednak požádal o ustanovení právního zástupce, neboť v současné době se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, bez možnosti zaměstnání a bez finančních prostředků. K samotnému úvěru se nevyjádřil, neboť si na nic nepamatuje. V následném doplnění odporu, jež učinil prostřednictvím právního zástupce, navrhl zamítnutí žaloby, neboť dosud nebylo spolehlivě prokázáno, že by byla uzavřena smlouva o úvěru a že poskytnuté finanční prostředky byly skutečně poukázány na bankovní účet žalovaného. Dále poukázal na neplatnost uzavřené smlouvy o úvěru pro rozpor se zákonem č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru, kdy věřitel ve smyslu § 86 zákona řádným způsobem nezkoumal úvěruschopnost žalovaného. Závěrem odporu žalovaný s opatrností namítl nepřiměřenou výši úroku z poskytnutého úvěru, kterou rovněž považuje v rozporu se zákonem s tím, že sjednaná smluvní pokuta představující 50% poskytnuté jistiny je v rozporu s dobrými mravy.
3. Městský soud v Brně provedl důkaz smlouvou o úvěru č. anonymizováno ze den 14.8.2018, sdělením právnická osoba ze dne 24.3.2021, potvrzením o provedení transakce z právnická osoba, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 10.12.2019, předžalobní výzvou ze dne 23.6.2020 a oznámením o postoupení pohledávky ze dne 21.1.2020, ze kterých soud zjistil a vzal za prokázáno, že dne 24.8.2018 byla uzavřena smlouva o úvěru č. anonymizováno, a to mezi společností právnická osoba jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem. Proces poskytnutí finančních prostředků žalovanému ve smyslu článku III. byl takový, že na internetových stránkách www.creditportal.cz žalovaný zvolil bezhotovostní formu poskytnutí úvěru na bankovní účet a následně si vybral, jaký bude poplatek za poskytnutí úvěru a jakou celkovou částku by byl povinen uhradit. Jelikož uvedené podmínky poskytnutí finančních prostředků žalovanému vyhovovaly, následně kliknul na políčko "Chci půjčit". V dalším kroku žalovaný vyplnil registrační formulář, do něhož uvedl email: email, číslo mobilního telefonu číslo, jméno, příjmení, rodné číslo a číslo občanského průkazu, trvalé bydliště, popřípadě kontaktní adresu. Následně vyplnil údaje o svém zaměstnání, tj. typ příjmu, jméno nebo název zaměstnavatele, IČ zaměstnavatele či pokud byl žalovaný příjmení své IČ, jakož i výši svého příjmu. V následující sekci žalovaný vyplnil údaje o kontaktní osobě a v poslední sekci číslo bankovního účtu, na který měly být poskytnuté finanční prostředky žalovanému zaslány. V okamžiku, kdy byly všechny části registračního formuláře ze strany žalovaného vyplněny, byl žalovaný povinen se seznámit s celkovým obsahem smlouvy o spotřebitelském úvěru, když celý text byl žalovaný povinen si přečíst, tak aby věděl svá práva, povinnosti či případné právní dopady plynoucí pro něj z předmětného dokumentu. Následně po odsouhlasení předmětné smlouvy z vlastní vůle byl žalovaný povinen na důkaz svého souhlasu s předmětnou smlouvou tuto odsouhlasit zaškrtnutím příslušného čtvercového políčka, čímž potvrdil, že rozuměl a souhlasil se všemi právními součástmi procesu. Ve smlouvě o úvěru si účastníci sjednali, že věřitel poskytne klientovi úvěr ve výši 2.800 Kč dne 24.8.2018 a splatnost poskytnutého úvěru byla účastníky sjednána na 21.9.2018, při roční zápůjční úrokové sazbě 40%. Celkový poplatek za poskytnutí úvěru byl účastníky sjednán ve výši 1.090,04 Kč, přičemž celková částka, jež měla být žalovaným uhrazena, byla účastníky ve smlouvě po slevě sjednána ve výši 3.921,46 Kč. Ze sdělení právnická osoba ze dne 24.3.2021 soud zjistil, že k 22.3.2021 je majitelem účtu č. bankovní účet žalovaný, na který byla dne 24.8.2018 připsána částka 2.800 Kč, a to z účtu č. bankovní účet, jehož majitelem je právnická osoba, jak vyplývá z potvrzení o provedené transakci. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 10.12.2019 soud zjistil, že původní věřitel - právnická osoba jako postupitel uzavřel s žalobcem jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které byla na žalobce postoupena předmětná pohledávka, což bylo žalovanému oznámeno podáním ze dne 21.1.2020. Dne 23.6.2020 vyzval žalobce žalovaného k úhradě dlužné částky nejpozději do 3.7.2020.
4. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru v platném znění, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
5. Dle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Dle ust. § 580 odst. 1 občanského zákona (dále jen o.z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
7. Dle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
8. Dle ust. § 547 o.z. musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonům.
9. Podle ust. § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
10. Z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) se soud nejprve zabýval tím, zda právní předchůdce žalobce jako věřitel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru splnil svoji povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, když smlouva byla uzavřena s žalovaným jako spotřebitelem. Sjednaná smlouva o úvěru ze dne 24.8.2018 byla svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobce, respektive jeho právní předchůdce v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěr (§ 419 o.z.). Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. Bylo tak na žalobci jako věřiteli, aby tento s odbornou péčí posoudil, zda dlužník - žalovaný nebude mít zjevný problém úvěr splácet (Nález Ústavního soudu ČR, sp.zn. III. ÚS 4129/18 ), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaj o schopnosti úvěr splácet tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č.j. 1 As 30/2015 -39).
11. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměru dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelského úvěru, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádů spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky apod. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 ). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézt i zásady uznávané demokratickými právními předpisy (Nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp.zn. I. ÚS 523/07 ). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tak vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel smlouvu s žalobcem vůbec uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů úvěru, jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze, sp.zn. 27 Co 221/19 ). Jak vyplývá ze spisu právní předchůdce žalobce se bezdůvodně spolehl toliko na skutečnosti sdělené mu žalovaným, aniž by si jej jakkoliv ověřil, jak je zřejmé ze zjištěného skutkového stavu, když případné další zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, nejen že neprokázal, ale vůbec nezkoumal, přestože důkazní břemeno v tomto ohledu tížilo právě jeho.
12. Vzhledem k výše uvedenému má tak soud za to, že právní předchůdce žalobce se měl podrobněji zajímat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4 2015, pod č.j. 1 As 30/15 -39). Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno bez zisku, či dokonce stále v mínusu a rozpouští úspory, popřípadě zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Právní předchůdce se však toliko formálně spokojil s příjmy a tvrzenými výdaji, když prověřováním výdajů žalovaného se vůbec nezabýval. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce dostatečně neprověřil výdaje žalovaného a nehodnotil všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu.
13. Právní předchůdce žalobce tedy nedostál své zákonem stanovené povinnosti, neboť nepostupoval s odbornou péči při posuzování úvěruschopnosti žalovaného (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2019, pod sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 ). K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud ve svém příjmení ze dne 26.2.2019, pod sp.zn. III. ÚS 4129/18 . Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, což znamená, že ujednání o úrocích ve smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítl (§ 588 o.z.). Pro absolutní neplatnost celé smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše). Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení Pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. P1 .ÚS 1/10 bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).
14. Vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému plnění bez právního důvodu, je třeba na toto plnění hledět, nikoliv jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného ve smyslu § 2991 o.z. Byla-li žalovanému poskytnuta částka 2.800 Kč a ta dosud zaplacena nebyla, soudu nezbylo, než konstatovat, že žalovaný je povinen zaplatit celou poskytnutou částku ve výši 2.800 Kč.
15. Žalobce má současně právo na zaplacení úroku z prodlení dle § 1970 o.z., kdy žalovaný byl k plnění prokazatelně vyzván podáním ze dne 23.6.2020 se stanoveným datem splatnosti do 3.7.2020. Pokud se týká výše úroku z prodlení, tato odpovídá § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. v platném znění, přičemž lhůta k plnění byla soudem stanovena v rozsahu 3 dnů s odkazem na ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.
16. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a zřejmého rozporu s veřejným pořádkem a dobrými mravy celá smlouva, nepřiznal soud žalobci ani úrok ze zápůjčky, neboť podklad pro jejich přiznání byla absolutně neplatná smlouva. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuta, poplatky apod., nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru).
17. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. , kdy žalobce byl ve věci toliko částečně úspěšný, a to v rozsahu 67% (4.200: 2.800) úspěšný a v rozsahu 33% neúspěšný. Po odpočtu neúspěchu od úspěchu představuje míra přiznaných účelně vynaložených nákladů řízení 34%. Při plném úspěchu ve věci by soud žalobci přiznal za tři a půl úkonu po 200 Kč, čtyři režijní paušály po 100 Kč a zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, celkem 1.731 Kč včetně 21% DPH. Jelikož však žalobce byl ve věci toliko částečně úspěšný, soud mu přiznává toliko 34% z celkového úspěchu dle výpočtu, jak shora uvedeno, tedy celkem částku 588,54 Kč (§ 7 ,13 odst. 1,3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a § 137 odst. 3 o.s.ř. ).
18. S ohledem na výši předmětu tohoto sporu podléhá odůvodnění tohoto rozhodnutí ustanovení § 157 odst. 4 o.s.ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.
Nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat svého nároku návrhem na výkon soudního rozhodnutí nebo exekucí.