Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
11 C 114/2021-19
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 28 500 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 400 Kč od 13. 2. 2020 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 23 100 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 28 500 Kč od 21. 6. 2018 do 12. 2. 2020 a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 23 100 Kč od 13. 2. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 400 Kč od 13. 2. 2020 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 23 100 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 28 500 Kč od 21. 6. 2018 do 12. 2. 2020 a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 23 100 Kč od 13. 2. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 28 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení v zákonné výši 8,5 % ročně z částky 28 500 Kč od 21. 6. 2018 do zaplacení, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě smlouvy o úvěru ve výši 53 100 Kč (skládající se z půjčené částky ve výši 30 000 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 23 100 Kč) uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne datum, podle níž měl žalovaný splácet 885 Kč týdně, a to tak, že první splátka měla být uhrazena do sedmého dne od podpisu smlouvy a dále vždy do sedmého dne od předchozí splátky, kdy u každého úvěru je nejprve hrazeno na cenu úvěru (kapitalizovaný úrok) a poté na jistinu (půjčené peníze). V případě prodlení s plněním nebo v případě neplnění vůbec se dle smluvních podmínek smlouvy o úvěru stává zbylý dluh včetně příslušenství splatný, a to v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky. Podle platební historie ovšem žalovaný splácel nepravidelně, takže žalobkyně dosud žalovaným uhrazenou částku ve výši 24 600 Kč vydělila týdenní splátkou ve výši 885 Kč a vypočetla tak, kdy se žalovaný skutečně dostal do prodlení, pokud by splácel tuto částku v předepsaných týdenních splátkách. Splatnost pohledávky žalobkyně tak nastala ke dni 14. 11. 2017 a datum prodlení ke dni 21. 6. 2018. Žalobkyně ovšem ve své žalobě požaduje zákonný úrok z prodlení pouze od doby předepsané splatnosti smlouvy, tedy od 20. 6. 2018. Na výzvu soudu pak žalobkyně doplnila, že schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr posoudila na základě kontroly v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, kontroly předložených dokumentů vyplněných/zaškrtnutých v evidenční kartě klienta při jejím sepisování, kontroly RČ a OP dálkovým systémem společnosti právnická osoba, kontroly aktuálního počtu exekucí v databázi Centrální evidence exekucí prostřednictvím dálkového systému společnosti právnická osoba a případného vyhodnocení jejich aktuální a budoucí možné zátěže na finanční rozpočet klienta, kontroly aktuálního stavu v insolvenčním rejstříku prostřednictvím dálkového systému společnosti právnická osoba, kontroly platební historie klienta u žalobkyně vč. historie veškerých záznamů o klientovi, vyhodnocení aktuální finanční situace dle poskytnutých podkladů klienta zaznamenaných v evidenční kartě klienta sepsané před samotným poskytnutím společně se standardními informacemi o spotřebitelském úvěru a na základě vyhodnocení příslušné lokality bydliště, stejně tak i lokality zdrojů příjmu klienta, a to na základě vědomostí a praxe z„ terénu“ od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud usnesením ze dne 18. 3. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne 5. 4. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vhozením do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listino u označenou jako smlouva o spotřebitelském úvěru číslo ze dne datum, jejíž součástí byly smluvní podmínky, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne datum a evidenční karta klienta ze dne datum; dále listino u označenou jako informace o smlouvě: číslo (platební historie), předžalobní výzvou ze dne 31. 1. 2020 a přehledem podací pošty ze dne 31. 1. 2020. Po provedeném dokazování dospěl soud ke skutkovému závěru, dle kterého žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne datum smlouvu nazvanou jako smlouva o spotřebitelském úvěru, podle níž žalobkyně poskytla v hotovosti při podpisu smlouvy žalovanému částku 30 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit veškeré finanční prostředky mu poskytnuté spolu s celkovými náklady úvěru ve výši 23 100 Kč skládajícími se ze zápůjční úrokové sazby ve výši 66 % p.a., úroku ve výši 10 500 Kč, poplatku za zpracování a doručení úvěru ve výši 6 000 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 600 Kč. Úvěr se žalovaný zavázal splácet v rámci 60 pravidelných týdenních hotovostních splátek ve výši 885 Kč, přičemž úhrada první splátky byla stanovena na 3. 5. 2017 a úhrada každé další splátky měla proběhnout 7 dní po datu splatnosti předchozí splátky. Úvěruschopnost žalovaného měla být při uzavírání úvěrové smlouvy prověřena žalobkyní kontrolou v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, kontrolou předložených dokumentů zaškrtnutých v evidenční kartě klienta (tj. občanský průkaz, pracovní smlouva, doklad o platbách SIPO, tři výplatní pásky), kontrolou RČ a OP dálkovým systémem společnosti právnická osoba, kontrolou aktuálního počtu exekucí v databázi Centrální evidence exekucí prostřednictvím dálkového systému společnosti právnická osoba a případným vyhodnocením jejich aktuální a budoucí možné zátěže na finanční rozpočet klienta, kontrolou aktuálního stavu v insolvenčním rejstříku prostřednictvím dálkového systému společnosti právnická osoba, kontrolou platební historie klienta u žalobkyně vč. historie veškerých záznamů o klientovi, vyhodnocením aktuální finanční situace dle poskytnutých podkladů klienta zaznamenaných v evidenční kartě klienta sepsané před poskytnutím úvěru společně se standardními informacemi o spotřebitelském úvěru, a vyhodnocením příslušné lokality bydliště, stejně tak i lokality zdrojů příjmu klienta, a to na základě vědomostí a praxe z„ terénu“ od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti. Z evidenční karty klienta pak soud zjistil, že tento byl při uzavírání úvěrové smlouvy svobodný, vykonával práci u právnická osoba s.r.o. na pozici teamleader řidič, jeho čistý měsíční příjem činil 22 000 Kč a odhadované běžné měsíční výdaje 10 150 Kč (4 950 Kč za energie a 5 200 Kč za jiné výdaje domácnosti; výdaje na bydlení nebyly vyplněny i přesto, že žalovaný uvedl, že nevlastní žádnou nemovitost). Žalovaný však své povinnosti řádně neplnil, když hradil dohodnuté splátky úvěru nepravidelně (žalovaný uhradil podle platební historie celkem částku 24 600 Kč, a to 2 000 Kč v KT17/2017, 3 000 Kč v KT19/2017, 800 Kč v KT31/2017, 800 Kč v KT32/2017, 4 000 Kč v KT číslo, 3 000 Kč v KT číslo, 2 000 Kč v KT číslo, 3 000 Kč v KT číslo, 2 000 Kč v KT číslo, 2 000 Kč v KT číslo a 2 000 Kč v KT číslo), pročež žalobkyně vypočetla, že žalovaný se dostal do prodlení ke dni 21. 6. 2018. Předžalobní výzvou ze dne 31. 1. 2020, zaslanou žalovanému téhož dne, pak byl žalovaný vyzván k úhradě zbývající dlužné částky ve výši 28 500 Kč v náhradní době splatnosti do 7 dnů od jejího doručení.
5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí; dle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru pak poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
12. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
13. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 odst. 1 ve spojení s § 75 uvedeného zákona tak měl poskytovatel úvěru před uzavřením samotné smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, přičemž poskytovatel má navíc poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele výše uvedeným způsobem vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Nesplnění této povinnosti má za následek neplatnost úvěrové smlouvy (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Tuto neplatnost je přitom přes možný gramatický výklad § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nutno podle jeho smyslu a účelu chápat jako neplatnost absolutní, k níž musí soud přihlédnout z úřední povinnosti. Jak totiž vyslovil Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho (§ 75)) stanoví, že (poskytovatel a zprostředkovatel) je povinen (provozovat svou činnost) s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem (§ 86 odst. 1) zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že (nezbytnými, spolehlivými, přiměřenými a) dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98 - 109, ISBN číslo).“ Dle názoru okresního soudu je přitom tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V těchto souvislostech je pak nutno poukázat i na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , ve kterém Ústavní soud uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, a dospěl k závěru, že obecné soudy by měly vést poskytovatele úvěrů k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.
14. Následkem nesplnění povinnosti poskytovatele před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to s ohledem na výše uvedené neplatnost absolutní, když porušení řešené povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně – zejména pro výše zmíněné možné širší dopady nesplnění předmětné povinnosti – zjevně narušuje veřejný pořádek (srov. § 588 o. z.). Tento závěr je v souladu se smyslem právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaným na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, a rovněž má oporu v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo.
15. V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že při sjednávání úvěrové smlouvy zkoumala schopnost žalovaného splácet úvěr kontrolou v databázích (neplatných dokladů Ministerstva vnitra; RČ a příjmení; Centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku; vše prostřednictvím dálkového systému společnosti právnická osoba) a kontrolou platební historie klienta u žalobkyně vč. historie veškerých záznamů o klientovi, což však v řízení prokázáno nebylo. Žalobkyně nepředložila žádný výpis ani z jedné uvedené evidence. Dále tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala kontrolou dokumentů zaškrtnutých v evidenční kartě klienta (tj. občanský průkaz, pracovní smlouva, doklad o platbách SIPO, tři výplatní pásky), což však rovněž prokázáno nebylo, když žalobkyně tyto dokumenty nepředložila k důkazům a ani je jakkoliv blíže nespecifikovala (např. datem, obdobím apod.), pročež ani vyhodnocení aktuální finanční situace dle poskytnutých podkladů klienta zaznamenaných v evidenční kartě klienta sepsané před poskytnutím úvěru společně se standardními informacemi o spotřebitelském úvěru není ničím podloženo; a konečně vyhodnocením příslušné lokality bydliště, stejně tak i lokality zdrojů příjmu klienta, a to na základě vědomostí a praxe z„ terénu“ od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti, což je však velmi subjektivní a obecné hodnocení. Žádné jiné podklady žalobkyni předloženy nebyly. Z údajů poskytnutých přímo žalovaným v evidenční kartě klienta přitom vyplývá, že tento byl při uzavírání úvěrové smlouvy svobodný, vykonával práci u právnická osoba s.r.o. na pozici teamleader řidič, jeho čistý měsíční příjem činil 22 000 Kč a odhadované běžné měsíční výdaje 10 150 Kč, z toho 4 950 Kč měly činit výdaje na energie a 5 200 Kč na„ jiné výdaje domácnosti“ za situace, kdy žalovaný uvedl, že nevlastní žádnou nemovitost. K ověření příjmu žalovaného měly být žalobkyni dle jejich tvrzení předloženy tři výplatní pásky žalovaného a pracovní smlouva, nicméně zda k tomu skutečně došlo, žalobkyně neprokázala; k prověření výdajů si žalobkyně nevyžádala ničeho, a to přesto, že tyto byly explicitně uvedeny jako odhadované a že neobsahovaly žádné náklady na bydlení (nájem) žalovaného, když navíc žalovaný v evidenční kartě klienta typ bydlení neuvedl, pouze vyplnil, že není vlastníkem žádné nemovitosti, a žalobkyně tak tyto náklady nemohla ani odhadovat. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně porušila povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného, když pouhé doplnění čísel do formulářové evidenční karty klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti neprovedla řádně, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které by měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost žalovaného zkoumána a dána byla. Důsledkem tohoto postupu žalobkyně a nesplnění její zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy.
16. Z absolutně neplatné úvěrové smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit vše, co si na jejím základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že žalovanému poskytla v hotovosti celkem částku 30 000 Kč, což žalovaný stvrdil podpisem úvěrové smlouvy. Žalovaný dosud vrátil částku 24 600 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 5 400 Kč. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 31. 1. 2020, který mu byl doručován téhož dne prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději třetí pracovní den (k tomu srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019 -109), tj. 5. 2. 2020, a sedmidenní lhůta k vrácení poskytnutého úvěru uplynula 12. 2. 2020. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením částky 5 400 Kč dne 13. 2. 2020 a dle § 1970 o. z. je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky v žalobou požadované výši 8,5 % ročně od 13. 2. 2020 do zaplacení, když zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení číslo Sb. by byla k danému okamžiku vyšší, avšak soud při vázanosti rozsahem podané žaloby v souladu s § 153 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. nemohl přiznat žalobkyni úrok vyšší, než požadovala. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
17. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
18. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 5 400 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 23 100 Kč a související příslušenství (viz výrok II.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.