Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (5)No categories available
11 C 112/2021-26
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 2 402,51 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 2 402,51 Kč s příslušenstvím, a to konkrétně ve formě úroků ve výši 16,9 % ročně z částky 2 402,51 Kč od 24. 11. 2018 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení v zákonné výši 9 % ročně z částky 2 402,51 Kč od 24. 11. 2018 do zaplacení, když žalovanou částku měla žalovaná dlužit na základě smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne datum uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba a žalovanou, jejíž nedílnou součástí byly všeobecné obchodní podmínky a ceník, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, a to v souladu se smlouvou bankovním převodem na účet žalované č. bankovní účet. V předmětné úvěrové smlouvě bylo sjednáno, že úvěr je poskytnut jako neúčelový s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru; že celková měsíční výše splátky (úvěr a úrok z úvěru) činí 250 Kč; splátka úvěru a dalších dluhů žalované bude provedena inkasem z účtu č. bankovní účet; splatnost měsíční splátky byla sjednána vždy ve 20. den každého kalendářního měsíce; roční úroková sazba byla sjednána ve výši 16,90 %; a pro případ, že žalovaná nezaplatí splátku úvěru nebo jinou pohledávku ze smlouvy řádně a v čas, je povinna platit úrok z prodlení v zákonné výši z nesplacené částky. Dále smlouva obsahovala ujednání o tom, že v případě, že dojde ze strany žalované k porušení tam uvedených ustanovení smlouvy, může právní předchůdkyně žalobkyně za každé jednotlivé porušení přistoupit k následujícím opatřením – pozastavit právo čerpat úvěr, snížit výši úvěrového limitu, prohlásit veškeré dluhy z úvěru za okamžitě splatné nebo smlouvu vypovědět anebo od ní odstoupit. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že žalovaná byla při uzavírání úvěrové smlouvy prověřena v databázích přístupných právní předchůdkyni žalobkyně, kdy zejména byla ověřena platnost občanského průkazu a dále byla žalovaná prověřena dotazem v databázi Centrálního registru dlužníků a dotazem v databázi ISIR. Vzhledem k tomu, že žalovaná přestala řádně hradit dohodnuté splátky úvěru, ač byla o úhradu dlužných splátek právní předchůdkyní žalobkyně několikrát upomenuta, došlo k porušení smlouvy (čl. 7 písm. a) smlouvy), a právní předchůdkyně žalobkyně dne 23. 11. 2018 rozhodla o zesplatnění celého zbytku dosud nesplaceného úvěru, přičemž žalovaná byla současně upozorněna, že ode dne 24. 11. 2018 je její pohledávka úročena sazbou řádného úroku i sazbou úroku z prodlení. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 9. 2019 postoupila právní předchůdkyně žalobkyně řešenou pohledávku za žalovanou na žalobkyni, přičemž o této skutečnosti byla žalovaná vyrozuměna ze strany právní předchůdkyně žalobkyně dopisem ze dne 9. 10. 2019. Ke dni postoupení pohledávka za žalovanou činila 2 856,50 Kč, když se sestávala z nesplacené části jistiny úvěru ve výši 2 402,51 Kč (žalováno) a z dlužného řádného úroku přirostlého do dne uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ve výši 296,10 Kč a úroku z prodlení přirostlého do dne uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ve výši 157,89 Kč, které však nejsou předmětem žaloby. Žalovaná dlužnou částku neuhradila i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Soud usnesením ze dne 18. 3. 2021 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované řádně doručeno dne 9. 4. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vhozením do domovní schránky, přičemž žalovaná se k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas v podání ze dne 16. 3. 2021.
4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako žádost o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 16. 3. 2018, smlouvou o revolvingovém úvěru (Peníze na klik) ze dne 16. 3. 2018, úplným zněním všeobecných obchodních podmínek právnická osoba ke dni 1. 4. 2011, záznamem o poskytnutí a vysvětlení předsmluvních informací ze dne 16. 3. 2018, poslední výzvou k úhradě dlužné částky a výpovědí smlouvy ze dne 23. 6. 2018, poslední výzvou k úhradě dlužné částky a výpovědí smlouvy ze dne 22. 10. 2018, rozhodnutím o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne 24. 11. 2018, obratovou historií evidenčního účtu pohledávky za období od 16. 3. 2018 do 1. 10. 2019, smlouvou o postoupení pohledávek právnická osoba ze dne 25. 9. 2019 vč. přílohy číslo (seznam pohledávek) ze dne 30. 9. 2019, oznámením o postoupení pohledávky (Peníze na klik) ze dne datum včetně poštovního podacího archu ze dne 9. 10. 2019 a předžalobní výzvou ze dne 24. 1. 2020 včetně podacího archu z téhož dne. Po provedeném dokazování dospěl soud ke skutkovému závěru, dle kterého právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 16. 3. 2018 smlouvu nazvanou jako smlouva o revolvingovém úvěru, podle které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla dne 16. 3. 2018 formou bankovního převodu žalované na její bankovní účet č. bankovní účet částku 5 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr a úroky z úvěru ve výši 16,90 % ročně splácet v rámci pravidelných měsíčních splátek ve výši 250 Kč, vždy ve 20. den každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem bezprostředně následujícím po měsíci, ve kterém došlo k uzavření smlouvy, a to inkasem z účtu č. bankovní účet. Úvěruschopnost žalované byla při uzavírání úvěrové smlouvy prověřena právní předchůdkyní žalobkyně v jí přístupných databázích, kdy zejména byla ověřena platnost občanského průkazu a dále byla žalovaná prověřena dotazem v databázi Centrálního registru dlužníků a dotazem v databázi ISIR; ze žádosti o poskytnutí úvěrového produktu pak plyne, že žalovaná byla v době poskytnutí úvěru svobodná, studentka, bydlela u rodičů, nevykonávala práci a měla pouze„ ostatní příjem“ ve výši 1 000 Kč měsíčně. Žalovaná však své povinnosti řádně neplnila, když přestala hradit dohodnuté splátky úvěru, a to přesto, že na tuto skutečnost byla právní předchůdkyní žalobkyně upomenuta dopisy ze dne 23. 6. 2018 a 22. 10. 2018, pročež porušila úvěrovou smlouvu a právní předchůdkyně žalobkyně dne 23. 11. 2018 rozhodla v souladu s úvěrovou smlouvou o zesplatnění celé do té doby žalovanou nesplacené části úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně pak smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 25. 9. 2019 postoupila předmětnou pohledávku za žalovanou s účinností k 1. 10. 2019 na žalobkyni, přičemž o této skutečnosti byla žalovaná vyrozuměna dopisem ze dne 8. 10. 2019, který jí byl odeslán dne 9. 10. 2019. Z obratové historie evidenčního účtu pohledávky za období od 16. 3. 2018 (poskytnutí úvěru) do 1. 10. 2019 (postoupení pohledávky) pak plyne, že žalovaná uhradila právní předchůdkyni žalobkyně do účinnosti postoupení pohledávky celkem částku ve výši 7 335,74 Kč (dne 13. 7. 2018 uhradila 2 604,33 Kč, dne 20. 7. 2018 uhradila 250 Kč, dne 1. 8. 2018 uhradila 1,18 Kč, dne 22. 10. 2018 uhradila 764,31 Kč, dne 11. 12. 2018 uhradila 165,79 Kč, dne 10. 1. 2019 uhradila 3 437,75 Kč a dne 11. 1. 2019 uhradila 112,38 Kč); od postoupení pohledávky žalobkyně neviduje žádnou úhradu ani přes výzvu před podáním žaloby ze dne 24. 1. 2020 odeslanou téhož dne.
5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí; dle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru pak poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
12. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 odst. 1 ve spojení s § 75 uvedeného zákona tak měl poskytovatel úvěru před uzavřením samotné smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, přičemž poskytovatel má navíc poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele výše uvedeným způsobem vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Nesplnění této povinnosti má za následek neplatnost úvěrové smlouvy (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Tuto neplatnost je přitom přes možný gramatický výklad § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nutno podle jeho smyslu a účelu chápat jako neplatnost absolutní, k níž musí soud přihlédnout z úřední povinnosti. Jak totiž vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho (§ 75)) stanoví, že (poskytovatel a zprostředkovatel) je povinen (provozovat svou činnost) s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem (§ 86 odst. 1) zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že (nezbytnými, spolehlivými, přiměřenými a) dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98 - 109, ISBN číslo).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V těchto souvislostech je pak nutno poukázat i na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, ve kterém Ústavní soud uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, a dospěl k závěru, že obecné soudy by měly vést poskytovatele úvěrů k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.
13. Následkem nesplnění povinnosti poskytovatele před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to s ohledem na výše uvedené neplatnost absolutní, když porušení řešené povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně – zejména pro výše zmíněné možné širší dopady nesplnění předmětné povinnosti – zjevně narušuje veřejný pořádek (srov. § 588 o. z.). Tento závěr je v souladu se smyslem právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaným na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, a rovněž má oporu v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo.
14. V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že při sjednávání úvěrové smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalované splácet úvěr tak, že ověřila platnost občanského průkazu žalované a prověřila žalovanou dotazy v databázi Centrálního registru dlužníků a v ISIR, což však v řízení prokázáno nebylo, když žalobkyně nepředložila žádný výpis ani z jedné uvedené evidence. Dále měla právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici údaje uvedené samotnou žalovanou, jež právní předchůdkyně žalobkyně zaznamenala v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, a z nichž plynulo pouze to, že žalovaná disponuje„ ostatním příjmem“ ve výši 1 000 Kč měsíčně a že je svobodná, žije u rodičů, studuje a nevykonává práci. Právní předchůdkyně žalobkyně si nevyžádala a nedisponovala žádnými poklady k uvedeným ani jiným skutečnostem. Nutno rovněž poukázat, že výdaje žalované právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala vůbec. Pomine-li soud skutečnost, že již z žádosti o poskytnutí úvěrového produktu bylo bez jakéhokoli bližšího zkoumání naprosto zjevné, že žalovaná nebyla schopná splácet jakýkoliv úvěr, když nedisponovala pravidelnými měsíčními příjmy, ale pouze„ ostatními“ příjmy ve výši 1 000 Kč, u nichž ani původ, ani pravidelnost a výše poskytování zkoumány nebyly, právní předchůdkyně žalobkyně ne, že by nedostála vyžadovaného standardu postupovat s odbornou péčí, ale ve své podstatě zcela rezignovala na posouzení úvěruschopnosti žalované a úvěr žalované poskytla v přímém rozporu s § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, když ověření platnosti průkazu totožnosti a nahlédnutí do Centrálního registru dlužníků a databáze ISIR, zvláště pak za situace, kdy právní předchůdkyni žalobkyně byly známy informace poskytnuté žalovanou v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, v žádném případě nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Lze tedy uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti neprovedla řádně, neboť nebyly ani elementárním způsobem prověřeny zcela nedostatečné příjmy žalované, a výdaje žalované nebyly uvedeny vůbec, natož aby byly jakkoliv ověřeny. Důsledkem tohoto postupu právní předchůdkyně žalobkyně a nesplnění její zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy.
15. Z absolutně neplatné úvěrové smlouvy nevznikla jejich účastnicím žádná práva a povinnosti a obě si tak byly povinny vrátit vše, co si na jejím základě vzájemně plnily (§ 2993 o. z.). Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla celkem částku 5 000 Kč, když v řízení nebylo nijak zpochybňováno, že peněžní prostředky byly skutečně převedeny na bankovní účet žalované. Žalovaná do okamžiku postoupení pohledávky vrátila právní předchůdkyni žalobkyně částku 7 335,74 Kč, a tudíž žalobkyni z titulu úvěru již ničeho nedluží, naopak je to právě žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, která se na úkor žalované bezdůvodně obohatila, nicméně tento nárok žalované není předmětem tohoto řízení. S ohledem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítnul.
16. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř, podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V projednávané věci měla úspěch žalovaná, která by tak měla právo na úhradu nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné, když předmětem řízení bylo peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (§ 202 odst. 2 o. s. ř.).