Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
5 C 194/2021-47
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudkyní Mgr. Janou Smýkalovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 26 743 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 460 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 460 Kč od 28. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do částky 16 283 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 540,75 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 452,78 Kč s úrokem ve výši 28 % ročně z částky 15 082,54 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 15 082,54 Kč od 21. 1. 2020 do 27. 2. 2020 a z částky 4 622,54 Kč od 28. 2. 2020 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši 268 Kč Soudní poplatek je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet číslo, variabilní symbol, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 460 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 460 Kč od 28. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se zamítá co do částky 16 283 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 540,75 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 452,78 Kč s úrokem ve výši 28 % ročně z částky 15 082,54 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 15 082,54 Kč od 21. 1. 2020 do 27. 2. 2020 a z částky 4 622,54 Kč od 28. 2. 2020 do zaplacení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši 268 Kč Soudní poplatek je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet [číslo], [variabilní symbol], a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 26. 5. 2021 domáhala na žalované zaplacení částky 26 743 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 540,75 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 8 452,78 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 15 082,54 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, úroku 28 % ročně z částky 15 082,54 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost právnická osoba uzavřela se žalovanou dne 11. 12. 2016 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě převzala žalovaná finanční hotovost 19 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnuté finanční prostředky a zaplatit souhrnnou částku ve výši 16 283 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 589 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 4. 2. 2018. Úroková sazba byla sjednána na 28 % ročně. Poslední splátka byla ze strany žalované uhrazena dne 13. 12. 2017. Ke dni 4. 2. 2018 činila dlužná jistina 15 288,54 Kč a dlužný poplatek částku 11 954,46 Kč (z toho vyplývá, že žalovaná k danému datu uhradila částku 8 040 Kč). Od tohoto data uhradila žalovaná ještě částku 500 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Obě účastnice se z jednání omluvily, a proto soud věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.).
4. Soud má za prokázané následující skutečnosti:
5. Žalovaná požádala dne 11. 12. 2016 o úvěr ve výši 19 000 Kč a současně vyplnila Zákaznickou kartu (viz č.l. 41 spisu), ve které uvedla, že je svobodná, má vyživovací povinnost k jedné osobě, je v domácnosti s čistým měsíčním příjmem 7 984 Kč (což bylo ověřeno výměrem důchodu, podpory nebo rozhodnutí o přiznání dávky), má již interní splátky u společnosti právnická osoba ve výši 2 800 Kč a její odhadované výdaje činí 5 000 Kč.
6. Následně téhož dne 11. 12. 2019 podepsali zástupce společnosti právnická osoba (dále jen původní věřitelka) a žalovaná smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla původní věřitelka žalované peněžní prostředky ve výši 19 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit peněžní prostředky ve výši 19 000 Kč a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 16 283 Kč, to vše v 60 týdenních splátkách po 589 Kč (viz smlouva o zápůjčce na č.l. 14 až 15 spisu).
7. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila, že žalovaná dosud uhradila celkovou částku 8 540 Kč. To odpovídá i tabulce umoření na čl. 16 spisu.
8. Pohledávku za žalovanou ze smlouvy o zápůjčce postoupila původní věřitelka na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 (viz smlouva o postoupení pohledávek č.l. 17 až 21 spisu, seznam postupovaných pohledávek č.l. 22 spisu). Původní věřitelka oznámila žalované postoupení pohledávek dopisem ze dne 20. 1. 2020, který byl odeslán doporučeně na poslední známou adresu žalované dne 14. 2. 2020 (viz dopis č.l. 23 a podací lístek č.l. 24 spisu), tudíž do tří dnů se oznámení o postoupení pohledávek, obsahující výzvu k plnění, dostalo do dispozice žalované. Žalovaná tak byla povinna zaplatit dlužnou částku do deseti dnů, tj. do 27. 2. 2020.
9. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.
10. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav:
11. Původní věřitelka poskytla žalované úvěr ve výši 19 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet (včetně úrokového navýšení) splátkami po 589 Kč týdne (tj. 2 356 Kč měsíčně), ačkoliv žalovaná byla nezaměstnaná, její jediný příjem činil pouze 7 984 Kč, měla jednu vyživovací povinnost a její tvrzené výdaje činily 7 800 Kč (včetně splátek).
12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
13. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
15. Podle § 2053 uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.
16. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
17. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi původní věřitelkou a žalovanou došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/.
18. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
19. Soud má tedy v dané věci za to, že původní věřitelka nepostupovala důsledně dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a poskytla spotřebitelský úvěr přesto, že z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalované vyplynulo, že tu jsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet. Původní věřitelka se objektivně nemohla domnívat, že žalovaná, která nebyla zaměstnaná a jejíž příjem činil pouze 7 984 Kč měsíčně, přičemž již splácela dluh splátkami po 2 800 Kč a její tvrzené výdaje činily 5 000 Kč, bude schopna hradit měsíčně částku 2 356 Kč. Soud má proto za to, že je smlouva o zápůjčce absolutně neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z.
20. Původní věřitelka tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o zápůjčce ve výši 19 000 Kč. Vzhledem k neplatnosti smlouvy nebyly platně sjednány ani úroky, ani poplatky. Na straně žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. a žalovaná byla povinna na výzvu původní věřitelky bezdůvodné obohacení vydat. Žalovaná dosud uhradila částku 8 540 Kč. Soud proto uložil žalované, aby uhradila žalobkyni, na níž byla pohledávka postoupena, jistinu ve výši 10 460 Kč (19 000 Kč – 8 540 Kč = 10 460 Kč) z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta.
21. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení vyplývá z ustanovení § 1970 o. z. Soud nemohl vycházet ze splatnosti úvěru sjednané v neplatných smlouvách o zápůjčce. Ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. byla žalovaná povinna splnit dluh (vrátit jistinu zápůjčky) na žádost věřitele, a to bez zbytečného odkladu od doručení výzvy. Výzva k plnění obsažená v oznámení o postoupení pohledávek byla odeslána doporučeně žalované dne 14. 2. 2020, třetím dnem, tj. dne 17. 2. 2020, se tato výzva dostala do dispozice žalované. Žalovaná byla povinna plnit v desetidenní lhůtě, tedy do 27. 2. 2020. Pokud neplnila, ocitla se dnem 28. 2. 2020 v prodlení s úhradou dluhu a od tohoto data náleží žalobkyni zákonné úroky z prodlení ve výši stanovené nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tedy ve výši 10 % ročně.
22. Žalovaná byla ve sporu převážně úspěšná, žádné náklady jí však nevznikly, a proto soud rozhodl dle § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
23. Soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz, a proto doměřil žalobkyni soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odst. 2 ve spojení s položkou 1 odst. 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků, která je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Předmětem řízení byla částka 26 743 Kč, z toho soudní poplatek činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 1 338 Kč. Žalobkyně uhradila soudní poplatek ve výši 1 070 Kč, k úhradě tak zbývá soudní poplatek 268 Kč.
24. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.