Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (4)No categories available
14 C 319/2020-38
Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Homolovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovníkem příjmení jméno příjmení
sídlem adresa
o zaplacení 2.820 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žaloba, podle které je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 2.820 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8,05% od 23. 5. 2017 do zaplacení, se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na účet Okresního soudu v Nymburce náhradu nákladů řízení v plné výši tak, jak budou vyčísleny v samostatném usnesení tohoto soudu do tří dnů od právní moci tohoto samostatného usnesení.
Odůvodnění:
<b>I. Žaloba, podle které je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 2.820 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8,05% od 23. 5. 2017 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na účet Okresního soudu v Nymburce náhradu nákladů řízení v plné výši tak, jak budou vyčísleny v samostatném usnesení tohoto soudu do tří dnů od právní moci tohoto samostatného usnesení.</b>
1. Žalobkyně se žalobou ze dne datum, ve znění jejího doplnění ze dne datum, domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila zejména tím, že právní předchůdkyně žalobkyně - společnost právnická osoba, IČO, (ke dni datum byla část závodu převedena ve prospěch společnosti právnická osoba, IČO), uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru číslo ze dne datum, na jejímž na základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 12.000 Kč. Tuto částku žalovaný převzal při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit právnímu předchůdci žalobkyně spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem, poplatkem za poskytnutí úvěru, poplatkem za vyhodnocení úvěru a inkasním poplatkem. Celkem se tedy žalovaný zavázal zaplatit 20.280 Kč ve 13 měsíčních splátkách, přičemž splatnost poslední splátky nastala ke dni 22. 5. 2017. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně odkazovala na ustanovení zák. č. 257/2016 Sb. , spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (poznámka soudu: citovaný zákon nabyl účinnosti až od 1. 12. 2016). Smlouva pak byla uzavřena na základě žalovaným vyplněné žádosti o úvěr, do které uvedl základní údaje o své osobě a dále pak okolnosti vypovídající o jeho finanční situaci, jakými jsou údaje o zaměstnání, ostatních finančních závazcích, výši měsíčních příjmů, výši měsíčních výdajů a požadovanou výši úvěru. Na dokumentu jsou rovněž vyznačeny listin y či doklady, které byly žalovaným předloženy k posouzení jeho bonity a úvěruschopnosti. Správnost poskytnutých a vyplněných údajů žalovaný stvrdil svým vlastnoručním podpisem žádosti o úvěr. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, když uhradil na svůj dluh jen částku 17.820 Kč právnická osoba pak pohledávku postoupila na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019, o čemž byl žalovaný vyrozuměn. Celková hodnota pohledávky činila ke dni postoupení 2.820 Kč a je tvořena jistinou. Žalovaný na tento svůj dluh ke dni podání žaloby ničeho neuhradil.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a vzhledem k tomu, že jeho pobyt není znám, byl mu pro toto řízení ustanoven opatrovník. Opatrovník jen uvedl, že vzhledem k neznámému pobytu žalovaného, nemá žádné relevantní informace, které by soudu sdělil.
3. Se souhlasem účastníků rozhodl soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř. “), bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů.
4. Soud zjistil tento skutkový stav věci:
Mezi žalovaným a společností právnická osoba, IČO, byla uzavřena smlouva o úvěru číslo ze dne datum. Na jejím základě společnost právnická osoba, poskytla žalovanému úvěr ve výši 12.000 Kč. Tuto částku žalovaný převzal při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit právnímu předchůdci žalobkyně spolu s částkou ve výši 8.640 Kč představující kapitalizovaný smluvní úrok, poplatek za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasní poplatek. Celkem se tedy žalovaný zavázal zaplatit 20.640 Kč ve 13 měsíčních splátkách po 1.560 Kč s tím, že splatnost první splátky nastala 30. den po uzavření smlouvy a každá další splátka byla splatná 30. den od splatnosti předchozí splátky. Z„ žádosti o poskytnutí úvěru, podklady pro posouzení bonity klienta/klientů“ ze dne datum se pak podává, že společnost právnická osoba, ověřovala majetkovou situaci žalovaného. Jako ověřené dokumenty jsou zaškrtnuty kolonky s označením občanský průkaz a pracovní smlouva. Typ bydlení je uveden jako„ ostatní (riziková oblast, ubytovna, u rodičů)“. Žalovaný výslovně uvedl, že nemá žádnou vyživovací povinnost. Ve finančních informacích je dále uvedeno, že průměrný čistý měsíční příjem žalovaného činí 11.640 Kč. Jiné příjmy nejsou uvedeny s tím, že průměrné měsíční příjmy celé domácnosti ale činí 15.000 Kč. Průměrné měsíční výdaje žalovaného byly uvedeny ve výši 2.000 Kč, resp. shrnuty do jediné částky jako průměrné měsíční výdaje celé domácnosti ve výši 5.000 Kč. Žalovaný pak na svůj dluh uhradil již částku 17.820 Kč. Pohledávka vyplývající ze smlouvy byla včetně příslušenství postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 s účinností k témuž dni.
5. Dle § 2395 o.z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 1751 odst. 1 o.z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost.
7. Podle § 1 věty druhé zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.
8. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
9. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
10. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Podle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
12. Na základě shora provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že předmětnou smlouvu je třeba vzhledem k jejímu obsahu posoudit jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, nikoliv tedy podle zákona č. 257/2016 Sb. , jak tvrdila žalobkyně, neboť posledně citovaný zákon vstoupil v účinnost až dne datum. Předmětná smlouva o úvěru byla přitom uzavírána dne datum. Zákon o spotřebitelském úvěru do právního řádu zavedl povinnost věřitele (poskytovatele úvěru) před uzavřením smlouvy o úvěru posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Postup s odbornou péčí zahrnuje též povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp.zn. 32 Odo 1726/2006 , ze dne 22. 4. 2009, sp.zn. 32 Cdo 241/2009 , rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č.j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel je tak povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními.
13. Za rozhodující pro právní posouzení této věci tedy soud považoval skutečnost, zda právní předchůdkyně žalobkyně řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel pak smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud je zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Otázkou, zda došlo ke splnění předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je soud povinen zabývat se z úřední povinnosti.
14. V souzené věci pak soud na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, tj. na poskytnutý spotřebitelský úvěr ve výši 12.000 Kč zaplatit celkem 20.640 Kč. Především z předložené žádosti o poskytnutí úvěru je zřejmé, že společnost právnická osoba, při prověřování úvěruschopnosti žalovaného postupovala zcela formálně a spokojila se s tím, že uvedené informace žalovaný stvrdil svým čestným prohlášením a podpisem. O tom svědčí zejména to, že finanční analýza rozpočtu domácnosti žalovaného vykazuje zásadní nedostatky a je vnitřně rozporná. Především není zřejmé, na základě čeho byly uvedeny měsíční příjmy celé domácnosti ve výši 15.000 Kč, když průměrný čistý měsíční příjem žalovaného měl činit jen 11.600 Kč. Žalobkyně rovněž žádným způsobem neprovedla analýzu finančního rozpočtu žalovaného. Nezjišťovala, jaké má žalovaný výdaje (inkaso, nájem, výdaje na stravu). Částka 5.000 Kč uvedená jako měsíční výdaje celé domácnosti je evidentně zcela mimo realitu. Nelze uvěřit tomu, že by žalovaný neměl žádné náklady spojené s bydlením, výdaje spojené s dopravou do zaměstnání a jiné obvyklé výdaje (na ošacení, komunikační prostředky – žalovaný uváděl svoje číslo na mobilní telefon) apod. Nic takového se ze smlouvy ani žádosti o poskytnutí úvěru nepodává.
15. Na základě shora uvedeného lze uzavřít, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného proběhlo víceméně formálně, bez náležitých dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele byla zkoumána (s kladným výsledkem). Takový postup lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Všechny shora uvedené skutečnosti přitom svědčí o tom, že zde jednoznačně existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet, a to nejen vzhledem k nízkým měsíčním příjmům žalovaného, ale i s ohledem na nereálnost uváděných částek a nijak neprověřených výdajů na domácnost. Pokud by společnost právnická osoba, postupovala odborně a s řádnou péčí, neměla žalovanému úvěr poskytnout. V projednávané věci tedy soud uzavřel, že citovaná předmětná smlouva o poskytnutí úvěru je ve smyslu § 580 odst. 1 o.z. absolutně neplatná (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ).
16. V řízení však bylo prokázáno, že věřitel - společnost právnická osoba, poskytla žalovanému částku 12.000 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná, soud vztah účastníků poměřoval ustanoveními občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Pokud tedy žalovaný splatil na poskytnutý úvěr již celkem 17.820 Kč, není tak již povinen z titulu bezdůvodného obohacení cokoliv vydávat. Soud proto žalobu jako zcela nedůvodnou zamítl (výrok I. tohoto rozsudku).
17. O náhradě nákladů řízení pak soud rozhodl ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. , když žalovaný byl ve věci zcela úspěšný, neboť žaloba byla zamítnuta. V daném případě byl žalovaný zastoupen ustanoveným advokátem - opatrovníkem.
18. Podle § 140 odst. 2 o.s.ř. byl-li ustanoven účastníku zástupcem nebo opatrovníkem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty, stát; při určení náhrady hotových výdajů a odměny za zastupování se postupuje podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně a náhradu za daň z přidané hodnoty soud určí z odměny za zastupování a z náhrady hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty stanovené zvláštním právním předpisem. V odůvodněných případech stát poskytne advokátovi přiměřenou zálohu.
19. O nákladech, které je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému na účet státu, bude rozhodnuto dodatečně samostatným usnesením, neboť ke dni vyhlášení rozsudku nebyla jejich výše známa (výrok II.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.