Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 195/2021-20
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: Home Credit a.s., IČO 26978636
sídlem Nové sady 996/25, 602 00 Brno - Staré Brno
zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 46 230 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 45 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 45 000 Kč od 7. 1. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 1 230 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 9 452,11 Kč, úrok ve výši 29,88 % ročně z částky 45 000 Kč od 20. 3. 2021 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok ve výši 239,85 Kč za dobu od 15. 12. 2020 do 6. 1. 2020 a zákonný úrok ve výši 8,25 % ročně z částky 1 230 Kč od 7. 1. 2021 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 046,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 45 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 45 000 Kč od 7. 1. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 1 230 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 9 452,11 Kč, úrok ve výši 29,88 % ročně z částky 45 000 Kč od 20. 3. 2021 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok ve výši 239,85 Kč za dobu od 15. 12. 2020 do 6. 1. 2020 a zákonný úrok ve výši 8,25 % ročně z částky 1 230 Kč od 7. 1. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 046,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 19. 3. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 46 230 Kč společně s kapitalizovanými úroky ve výši 9 452,11 Kč, úroky ve výši 29,88 % ročně z částky 45 000 Kč od 20. 3. 2021 do zaplacení, dále spolu s kapitalizovanými úroky z prodlení ve výši 988,03 Kč za dobu od 15. 12. 2020 do 19. 3. 2021 a spolu s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 46 230 Kč od 20. 3. 2021 do zaplacení, když žalované částky měl žalovaný dlužit na základě smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru číslo uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 25. 6. 2020. Nedílnou součástí smlouvy pak byly úvěrové podmínky žalobkyně. Na základě takto uzavřené smlouvy o úvěru se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše úvěrového rámce 45 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené úvěrovou smlouvou tak, že výše měsíční splátky byla stanovena na 3,05 % z výše sjednaného úvěrového rámce. Splátky byly splatné vždy k 20. dni v kalendářním měsíci. Žalovaný takto vyčerpal celkem částku ve výši 45 000 Kč, neuhradil na ni však ničeho. V jednotlivých splátkách měly být zahrnuty příslušná část úvěru, sjednané úroky a poplatky. Jelikož žalovaný nehradil splátky řádně a včas, využila žalobkyně svého oprávnění a podle odst. 6.1. úvěrových podmínek a zesplatnila celý úvěr ke dni 30. 11. 2020. Dopisem z téhož dne vyzvala žalovaného výzvu ke splacení celého úvěru. Nadále tak žalovaný žalobkyni dluží částku 46 230 Kč, která se skládá z neuhrazené jistiny ve výši 45 000 Kč, z nákladů na vymáhání ve výši 230 Kč, ze smluvních pokut ve výši 1 000 Kč. Příslušenství pak představují kapitalizované úroky ve výši 9 452,11 Kč za dobu ode dne následujícího po zesplatnění, tj. 1. 12. 2020 do 19. 3. 2021 (sepsání žaloby), úroky ve výši 29,88 % ročně z částky 45 000 Kč od 20. 3. 2021 do zaplacení, kapitalizované úroky z prodlení ve výši 988,03 Kč za dobu od 15. dne po zesplatnění úvěru, tj. 15. 12. 2020 do 19. 3. 2021 (sepsání žaloby) a úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 46 230 Kč od 20. 3. 2021 do zaplacení. Žalobkyně přímo v žalobě uvedla, že úvěruschopnost žalovaného při uzavírání smlouvy důsledně zjišťovala posouzením kreditního skóre klienta, tedy posuzovala spotřebitelovu příjmovou a výdajovou stránku a dále přezkoumávala klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Následně v podání ze dne 29. 6. 2021 doplnila, že úvěryschopnost každého klienta posuzuje důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre, tímto procesem je posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále jsou přezkoumávány klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Pro tento účel je využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Tento model je postaven na logistické regresi, kde se jednotlivé dichotomické proměnné opírají o další. Pro každou produktovou linii potom žalobkyně využívá odlišný model pro zjištění kreditního skóre klienta. Stejně tak jsou nastaveny hodnoty minimálního skóre, jehož nedosažením je posuzovaná žádost zamítnuta. Uvedené na základě parametrů vytvořených odbornými zaměstnanci vykonává automatizovaný systém. Výše nastíněný postup a jeho nutnost se ve své podstatě ničím neliší např. od situace v pojišťovnictví, kdy pojišťovny obdobným způsobem při kontraktaci vyhodnocují pomocí podobných matematických (statistických) operací pojistná rizika svých pojištěnců a jejich finanční krytí. Pro předcházení předlužení klienta zajišťuje žalobce kontrolu bonity klienta, jejímž výsledkem je limit nejvyšší měsíční splátky. V rámci něho je ověřována schopnost klienta splácet další finanční závazky a hradit nezbytné životní výdaje. Zohledňováno je rodinné postavení klienta, zejména vyživovací povinnosti, příjem partnera, případně další skutečnosti. Vyvstává-li navzdory takto podrobnému přezkumu pochybnost o pravosti tvrzení klienta, přistupuje úvěrující subjekt k žádosti o předložení potvrzení o výši příjmu nebo výpisu z bankovního účtu, ověření údajů o zaměstnání apod. Existenci případných dalších pochybností ohledně bonity klienta minimalizuje žalobce kontrolou klienta v externích registrech. Využívány jsou úvěrové registry SOLUS a NRKI. S jejich pomocí jsou shromažďovány klientské informace, jako je např., existence závazků, jejich výše, historická platební morálka klienta. Hodnotu informací z těchto registrů je přitom potřeba považovat za význačnou s ohledem na skutečnost, že poskytují obraz o stavu závazků u velkého počtu věřitelů – dá se říci, že u naprosté většiny relevantních institucionálních věřitelů působících na trhu. Vstupní data pro zjištění kreditního skóre, resp. pro zjištění limitu nejvyšší měsíční splátky, žalovaného byla následující: specifikace klienta (rodinný stav – svobodný, druh bydlení – nájem, počet dětí – 0), finanční údaje (zdroj příjmu klienta – podnikatel, výše čistého měsíčního příjmu klienta – 19 400 Kč, výše čistého měsíčního příjmu ostatních členů domácnosti – 42 000 Kč, měsíční výdaje domácnosti – 18 000 Kč). Žalobkyně dále vycházela z životního minima dospělého člena domácnosti v době schvalování úvěru a měsíčních nákladů domácnosti na bydlení dle údajů ČSÚ. Žalobkyně provedla lustraci žalovaného v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR, přičemž dotaz do registru SOLUS byl proveden s výsledkem bez negativní informace v SOLUS, dotaz do registru NRKI byl proveden s výsledkem klient v NRKI nalezen – pozitivní vyhodnocení, dotaz do registru CEE i ISIR byl proveden s výsledkem – bez záznamu v registrech.
2. Soud ve věci usnesením ze dne 2. 6. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř. ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dnem 18. 6. 2021 osobním převzetím, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě.
3. Na základě provedeného dokazování soud vzal za prokázané následující skutečnosti: Z listin y nazvané Flexibilní půjčka – revolvingový úvěr číslo z úvěrové zprávy o žalovaném vyhotovené žalobkyní, jakož i z úvěrových podmínek žalobkyně má soud za prokázáno, že žalobkyně a žalovaný se dne 25. 6. 2020 dohodli na tom, že žalobkyně poskytne žalovanému úvěr až do výše úvěrového rámce 45 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené úvěrovou smlouvou tak, že výše měsíční splátky byla stanovena na 3,05 % z výše sjednaného úvěrového rámce. Splátky byly splatné vždy k 20. dni v kalendářním měsíci s tím, že v jednotlivých splátkách byly zahrnuty sjednané úroky, příslušná část jistiny a poplatky, sjednané smlouvou. Roční úroková sazba byla sjednána na 29,88 %, RPSN na 34,33 % a celková částka splatná žalovaným ke dni uzavření smlouvy byla vyčíslena na částku 52 283 Kč. Nedílnou součástí uzavřené písemné dohody o poskytnutí úvěru se staly dle ujednání stran v samotné smlouvě úvěrové podmínky žalobkyně, které se zavázal žalovaný dodržovat, podle bodu 6.1. těchto podmínek byla žalobkyně oprávněna přistoupit k okamžitému zesplatnění úvěru v případě, že jí žalovaný bude dlužit 2 a více splátek nebo v případě, že nezaplatil splátku déle než 3 měsíce. V samotné smlouvě pak žalovaný prohlásil, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí v podnájmu, je podnikatelem s čistým příjmem ve výši 19 400 Kč měsíčně, příjem ostatních členů jeho domácnosti činí 42 000 Kč. V rámci zjištění dřívějších kontraktů žalovaného v dostupných registrech bylo zjištěno, že žalovaný ke dni podání žádosti neměl žádné další aktuální úvěry, nevystupoval ani jako ručitel.
4. Z listin y nazvané Výpis čerpání, splátek a úhrad, má soud v řízení za to, že žalovaný vyčerpal z úvěrového rámce dne 26. 6. 2020 celkem částku 45 000 Kč, úvěr vůbec nesplácel.
5. Z listin y nazvané Výzva ke splacení celého úvěru ze dne 30. 11. 2020 a z připojeného poštovního podacího archu, je prokázáno, že žalobkyně v důsledku prodlení žalovaného s úhradou závazků vyplývajících z úvěrové smlouvy číslo vyzvala žalovaného k tomu, aby splatil celý úvěr ve výši 52 262,61 Kč, a to do 14 dnů ode dne sepsání této listin y. Tuto výzvu žalobkyně zaslala na adresu žalovanému uvedenou ve smlouvě dne 1. 12. 2020.
6. Z listin y nazvané Předžalobní výzva k plnění ze dne 17. 12. 2020 a z připojeného poštovního podacího archu ze dne 18. 12. 2020, má soud za to, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 52 905,92 Kč, a to do 7 dnů. V opačném případě žalobkyně sdělila žalovanému, že se obrátí na soud.
7. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé.
8. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že žalobkyně a žalovaný se dne 25. 6. 2020 dohodli na tom, že žalobkyně poskytne žalovanému úvěr až do výše úvěrového rámce 45 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené úvěrovou smlouvou tak, že výše měsíční splátky byla stanovena na 3,05 % z výše sjednaného úvěrového rámce. Splátky byly splatné vždy k 20. dni v kalendářním měsíci s tím, že v jednotlivých splátkách byly zahrnuty sjednané úroky, příslušná část jistiny a poplatky, sjednané smlouvou. Roční úroková sazba byla sjednána na 29,88 %, RPSN na 34,33 % a celková částka splatná žalovaným ke dni uzavření smlouvy byla vyčíslena na částku 52 283 Kč. Žalovaný přitom žalobkyni neuhradil ničeho. Žalovaný se dostal do prodlení s placením alespoň dvou splátek, proto jej vyzvala žalobkyně dne 17. 12. 2020 k tomu, aby splatil celý úvěr ve výši 52 262,61 Kč, a to do 7 dnů ode dne sepsání této listin y. Tuto výzvu odeslala žalobkyně dne 18. 12. 2020. Při uzavírání úvěrové smlouvy posuzovala žalobkyně úvěryschopnost žalovaného z údajů, která tento uvedl v úvěrové smlouvě a dále v registrech o dřívějších kontraktech žalovaného.
9. Podle § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
12. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
14. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti a je na místě jí částečně vyhovět, avšak z jiných právních důvodů, než tvrdila žalobkyně. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla žalobkyní poskytnuta možnost čerpat peněžní částku ve výši 45 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. . V daném konkrétním případě však žalobkyně výslovně tvrdila na výzvu soudu, že schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr byla zkoumána pouze na základě informací, které žalobkyně čerpala z registrů NRKI, BRKI, SOLUS a dále z Centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku, dále měla vycházet z jeho příjmových a výdajových poměrů, aniž by vůbec tvrdila, zda tyto měla jakkoli prověřeny, soudu, i přes jeho výzvu, žádné takové doklady nepředložila, pouze doplnila, že v rámci postupu v poskytování úvěru naplňuje žalobkyně svoji zákonnou povinnost prověřování bonity spotřebitele důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre, tímto procesem je posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále jsou přezkoumávány klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod.; tento model je postaven na logické regresi, kde se jednotlivé dichotomické proměnné opírají o další, pro každou produktovou linii potom žalobce využívá odlišný model pro zjištění kreditního skóre klienta, stejně tak jsou nastaveny hodnoty minimálního skóre, jehož nedosažením je posuzovaná žádost zamítnuta. Dle názoru soudu však tato argumentace žalobkyně nemůže v řízení obstát. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval ve výše uvedeném rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho příjmech a výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019 ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z nijak nepodložených informací od žalovaného a tudíž má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř. zde přitom nebyly předpoklady.
15. Žalobkyně přitom v řízení prokázala, že žalovanému poskytla celkem částku 45 000 Kč, žalovaný ji doposud nevrátil ničeho. S ohledem na tuto skutečnost tak soud zavázal žalovaného, aby žalobkyni uhradil na jí žalobkyní poskytnuté plnění bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) právě částku 45 000 Kč, když není možno žalobkyni přiznat další nároky z titulu neplatné smlouvy. Právě pro tuto částku tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovaného, aby ji žalobkyni uhradil. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky dopisem odeslaným žalovanému dne 18. 12. 2020, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 23. 12. 2020. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , žalované lhůtu„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012 , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měla žalovaná splnit svůj dluh nejpozději dne 6. 1. 2021. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 7. 1. 2021 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení v žalobou požadované výši 8,25 % ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
16. Výrok o nákladech řízení pak má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 45 000 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, které soud zohlednil v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 a kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku na částku 1 922,36 Kč, takže celková přiznaná částka k tomuto datu činila 46 922,36 Kč. Tento její úspěch však představuje jen 75,4 % ze 100 % (tj. z celkového předmětu řízení kapitalizovanému včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku na částku 62 202,79 Kč). Naopak neúspěch žalobkyně představuje 24,6 %. Čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak činí 50,8 % a žalobkyni proto ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. vzniklo právo na náhradu 50,8 % jí účelně vynaložených nákladů řízení. V projednávané věci však soud v souladu s vyhl. č. 120/2014 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2014, když žaloba byla ke zdejšímu soudu podána dne 19. 3. 2021, hodnotil při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení specifika tohoto řízení, neboť žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné obchodování s pohledávkami, přičemž z úřední činnosti soudu je známo, že žalobkyně s ohledem na předmět svého podnikání podává další žaloby ve skutkově a právně obdobných věcech (kdy vymáhá pohledávky ze smluv o úvěru), a je tedy naplněn předpoklad § 14b odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“) tedy, že řízení je zahájeno na ustáleném vzoru, uplatněném opakovaně týmž žalobcem, ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud jde o ustálenost vzoru, jde o strukturované vylíčení nároků ze smlouvy o úvěru uvedením věřitele, data uzavření smlouvy (případně jejího čísla), výše pohledávky, výše úroků z úvěru a poplatků odkazem na smlouvu, poukazem na splátkovou povinnost dlužníka (často bez uvedení výše splátek), která byla porušena s následkem zesplatnění úvěru k určitému datu a vyčíslení požadované částky v jejich jednotlivých součástech s případným odkazem na listin y. Individualizace pohledávky je pak pouze doplněním konkrétních údajů, jako data, jména a částky (blíž. srovnej usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2014, č.j. 51 Co 263/2014 – 12). Základ právní argumentace v těchto žalobách, včetně její stylizace a formálního vyjádření je tak v podstatě zcela totožný a sepis této žaloby je pak spíše administrativním úkonem, než úkonem právní služby v pravém slova smyslu. Navíc v dané věci jde o předmět řízení, v rámci něhož peněžité plnění a tarifní hodnota nepřesahují hodnotu 50 000 Kč ve smyslu § 14b odst. 1 písm. b) advokátního tarifu a v daném řízení byla žalobkyni přiznána náhradu nákladů řízení ve smyslu § 14b odst. 1 písm. c) advokátního tarifu. S ohledem na uvedené proto soud dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni za její první tři úkony právní pomoci (tzn. za zaslání předžalobní upomínky, za přípravu a převzetí zastoupení a za sepis žaloby) přiznat odměnu a režijní paušály dle vyhl. č. 120/2014 Sb. účinné od 1. 7. 2014.
17. Celkové náklady žalobkyně jsou přitom představovány částkou 4 028 Kč, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 850 Kč a z nákladů právního zastoupení ve výši 2 178 Kč mající oporu ve vyhl. č. 177/1996 Sb. (tvořené částkou 1 500 Kč jako odměnou dle § 14b odst. 1 bodu 3 ve spojení s § 11 odst. 1 advokátního tarifu za tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu žaloby a sepisu předžalobní upomínky po 500 Kč, 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, jež v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Žalovaný proto byl zavázán zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 50,8 % těchto nákladů, tedy částku 2 046,20 Kč, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.