Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 C 205/2021-41

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci

žalobkyně: ; právnická osoba, IČO

sídlem adresa žalobkyně

zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení, anonymizováno.

sídlem adresa

proti

žalované: ; celé jméno žalované, narozená dne datum

bytem adresa žalované

o zaplacení 38 144 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 15 394 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 15 394 Kč od 5. 7. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení dalších 22 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6 303,71 Kč od 5. 7. 2018 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit doplatek soudního poplatku za podanou žalobu ve věci ve výši 382 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

<b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 15 394 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 15 394 Kč od 5. 7. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení dalších 22 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6 303,71 Kč od 5. 7. 2018 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> <b>IV. Žalobkyně je povinna zaplatit doplatek soudního poplatku za podanou žalobu ve věci ve výši 382 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b>

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 29. 6. 2021 domáhala po žalované zaplacení 38 144 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 21 697,71 Kč od 5. 7. 2018 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o úvěru, která měla být uzavřena mezi právnická osoba, IČO (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), a žalovanou dne 4. 5. 2017. Žalobkyně tvrdila, že na základě uvedené smlouvy poskytl její právní předchůdce žalované peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč. Žalovaná se měla zavázat uvedenou částku vrátit spolu se sjednanými platbami souvisejícími s poskytnutým úvěrem, jejichž celková výše činila 28 644 Kč, to vše v ujednaných měsíčních splátkách. Tuto svou povinnost však porušila, neboť splátky nehradila řádně a včas. Na základě smlouvy uzavřené dne 11. 12. 2019 byla pohledávka z předmětné úvěrové smlouvy postoupena na žalobkyni. Ta se domáhala zaplacení nesplacené části jistiny úvěru ve výši 21 697,71 Kč, úroku ve výši 1 296,18 Kč, poplatku za poskytnutí a sjednání úvěru ve výši 8 389,62 Kč, poplatku za vyhodnocení úvěru ve výši 1 516,95 Kč, a inkasního poplatku ve výši 5 243,54 Kč. Současně požadovala též zákonný úrok z prodlení z částky odpovídající dlužné jistině za dobu ode dne následujícího dni splatnosti poslední sjednané splátky úvěru, tj. od 5. 7. 2018, do zaplacení.

2. Žalovaná se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřila.

3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v  , v účinném znění (dále jen„ “). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem souhlasila již v podané žalobě, pokud jde o žalovanou, ta se k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle nevyjádřila, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, soud proto ve smyslu citovaného ustanovení její souhlas předpokládal.

4. Ze smlouvy o úvěru číslo uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou dne 4. 5. 2017 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované v hotovosti oproti podpisu smlouvy peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala, že mu tuto částku vrátí a že současně zaplatí úrok ve výši 3 370 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výš 14 000 Kč, poplatek za vyhodnocení úvěru ve výši 2 524 Kč a poplatek za inkaso plateb v hotovosti v bydlišti žalované ve výši 8 750 Kč. To vše měla uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 4 546 Kč, kdy první splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy a každá další pak vždy do měsíce po datu splatnosti bezprostředně předcházející splátky.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní dne 11. 12. 2019 soud zjistil, že pohledávka ze shora uvedené úvěrové smlouvy byla postoupena na žalobkyni.

6. Z předžalobní výzvy z 26. 2. 2020, která byla dle přiloženého poštovního podacího lístku odeslána žalované na adresu místa jejího trvalého pobytu dne 27. 2. 2020, soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce písemně informovala žalovanou o tom, že došlo k postoupení pohledávky, a vyzvala ji, aby uhradila dluh z předmětné úvěrové smlouvy ve výši 65 804,30 Kč a související náklady zastoupení ve výši 14 665 Kč.

7. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:

Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla dne 4. 5. 2017 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž podkladě byly žalované v hotovosti při podpisy smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátit a současně zaplatit úrok ve výši 3 370 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 14 000 Kč, poplatek za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 524 Kč a inkasní poplatek za inkaso plateb v hotovosti v místě bydliště žalované ve výši 8 750 Kč, to vše ve 14 měsíčních splátkách po 4 546 Kč, kdy první splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy a každá další splátka až do úplného splacení celkové dlužné částky do měsíce po datu splatnosti bezprostředně předcházející splátky. Pohledávka z předmětné úvěrové smlouvy byla smlouvou uzavřenou dne 11. 12. 2019 postoupena na žalobkyni. Ta žalovanou písemně informovala o postoupení a vyzvala ji k zaplacení dlužné částky ve výši 65 804,30 Kč a nákladů zastoupení ve výši 14 665 Kč předžalobní výzvou z 26. 2. 2020.

8. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle a násl. , v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení , o spotřebitelském úvěru v účinném znění.

9. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odstavce 2 cit. ustanovení je neplatné též právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.

12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravů, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, svou aktivní legitimaci ve sporu prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž podkladě se podle § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelem žalobou uplatněné pohledávky. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou vznikl na základě úvěrové smlouvy uzavřené ve smyslu § 2395 o. z. závazkový právní vztah. Právní předchůdce žalobkyně svým smluvním povinnostem prokazatelně dostál, neboť žalované poskytl peněžní prostředky v ujednané výši v hotovosti při podpisu smlouvy. V řízení nebylo vyvráceno tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaná nesplácela řádně a včas sjednané splátky úvěru. Bylo přitom na žalované, aby v případě, že splátky hradila v dohodnutých termínech splatnosti, takovou skutečnost soudu tvrdila a zejména pak prokázala. Žalovaná však zůstala nečinnou, na podanou žalobu ani k výzvě soudu nijak nereagovala a se soudem nekomunikovala. Soud proto vycházel z toho, že se skutečně dostala do prodlení s hrazením splátek úvěru.

14. Žalovaná byla nepochybně povinna dle smlouvy i dle § 2395 o. z. vrátit právnímu předchůdci žalobkyně, respektive následně žalobkyni samotné poskytnutou jistinu úvěru ve výši 35 000 Kč. Pro posouzení oprávněnosti celého žalobou uplatněného nároku však bylo třeba zhodnotit platnost ujednání o úroku z úvěru a o dalších poplatcích souvisejících s úvěrem.

15. Ujednání o úroku je ve smyslu § 2395 o. z. jednou z podstatných náležitostí úvěrové smlouvy. V daném případě byl mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou sjednán úrok v absolutní výši 3 370 Kč. Takový úrok by sám o sobě ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků nepochybně nebyl nepřiměřený, žalovaná se však ve smlouvě zavázala nejen k úhradě tohoto úroku, ale rovněž k zaplacení poplatku za vyhodnocení úvěru ve výši 2 524 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 14 000 Kč Tyto platby přitom nelze považovat za nic jiného, než za další formu úplaty za poskytnutí peněžních prostředků žalované. Stejně jako úrok z úvěru totiž v sobě zahrnují na jedné straně náklady, které právnímu předchůdci žalobkyně v souvislosti s administrací a poskytnutím úvěru vznikly, na straně druhé dozajista alespoň částečně i obchodní zisk právního předchůdce žalobkyně z daného obchodního případu, neboť je vyloučeno, že by právnímu předchůdci žalobkyně v souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvy a vyplacením peněžních prostředků žalované, k němuž došlo v hotovosti, vznikly celkové náklady odpovídající shora uvedeným částkám. Všechny shora uvedené platby navíc v souhrnu vyjadřují nákladovost celého úvěru pro žalovanou jakožto spotřebitele. Soudu je z jeho úřední činnosti velmi dobře známá zavedená praxe zejména nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (právního předchůdce žalobkyně nevyjímaje), kteří velmi často ve svých formulářových smlouvách namísto transparentně vyjádřeného úroku využívají institutu nejrůznějších poplatků (např. poplatek za sjednání smlouvy, administrativní poplatek, inkasní poplatek, atd.) a tímto způsobem v podstatě„ maskují“ skutečnou výši nákladů spojených s daným spotřebitelským úvěrem. Takový postup je přitom pro běžného spotřebitele velmi nepřehledný a soud jej považuje za zneužití postavení silnější smluvní strany, kterou poskytovatel úvěru nepochybně je. Je totiž třeba zdůraznit, že formulářový charakter smluv o spotřebitelských úvěrech v podstatě znemožňuje spotřebitelům jakkoliv ovlivnit smluvní podmínky, které jsou již dopředu nastaveny poskytovatelem úvěru, mimo jiné tedy i výši úplaty za poskytnutí úvěru. Autonomie vůle spotřebitele se při uzavírání smlouvy omezuje v podstatě pouze na to, zda poskytovatelem nabízené podmínky jako celek přijme či nikoliv. Jen stěží si lze představit, že by spotřebitel v rámci předsmluvního vyjednávání docílil například snížení výše úplaty za poskytnutí úvěru, apod.

16. Za těchto okolností je třeba klást zvýšené nároky na poskytovatele úvěru v tom směru, aby výše jím nárokovaných plateb za poskytnutí peněžních prostředků spotřebiteli (bez ohledu na to, jak tyto platby poskytovatel úvěru nazve) nepřesáhla přípustnou mez. Soud si je vědom toho, že hranice mezi přiměřenou a nepřiměřenou výší úplaty za poskytnutí úvěru není zákonem striktně upravena. Z ustálené judikatury však lze dovodit, že při posouzení přiměřenosti výše smluveného úroku (a podle názoru soudu tím pádem i úplaty za poskytnutí úvěru jako celku) je třeba vycházet v prvé řadě z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétní smlouvy. Zároveň je nutné zohlednit okolnosti daného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. ). Za rozpornou s dobrými mravy pak zpravidla je třeba považovat takovou výši úroků, která obvyklou úrokovou sazbu v době sjednání úroků podstatně převyšuje. Současně platí, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků u peněžité půjčky (a nepochybně tedy i u úvěru) je pouze takové jednání věřitele, který se„ spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá„ zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, kdy dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. ).

17. Nahlédnutím do databáze časových řad ARAD, která je dostupná na webových stránkách České národní banky, soud zjistil, že průměrná úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu u nových obchodů činila v květnu 2017, tj. v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, 11,48 % ročně (viz tabulka B2 .1.2, číslo ukazatele 5 – Domácnosti a NISD (S.14+S.15) – na spotřebu celkem). V řešeném případě byl úvěr žalované poskytnut na dobu 14 měsíců při sjednané celkové úplatě ve výši 19 894 Kč (úrok + poplatek za poskytnutí úvěru + poplatek za vyhodnocení úvěru). Výše úplaty tedy odpovídá roční úrokové sazbě 48,72 % (výše úplaty přepočtená na dobu 1 měsíce činí 1 421 Kč, což odpovídá roční výši úplaty 17 052 Kč a roční úrokové sazbě 48,72 % z poskytnuté jistiny úvěru). Je tedy zřejmé, že sjednaná úplata převyšovala obvyklou úrokovou sazbu bankovních spotřebitelských úvěrů více než čtyřnásobně, tedy velmi výrazně.

18. Soud na druhou stranu nepominul, že žalovaná obdržela peněžní prostředky hned při podpisu smlouvy, v hotovosti a bez nutnosti zajištění či jejich účelové vázanosti. To pro ni nepochybně znamenalo mnohem snazší a rychlejší přístup k potřebným financím, než kdyby o úvěr žádala u některé banky, kde by musela absolvovat jistě nepoměrně přísnější proces ověřování její schopnosti úvěr splatit, který by mohl v krajním případě vést i k tomu, že by jí banka úvěr vůbec nemusela poskytnout. S tím souvisí i zvýšená rizikovost celého obchodu pro právního předchůdce žalobkyně. Právě z těchto důvodů je soud v daném případě ochoten akceptovat vyšší úrok (respektive úplatu), než jaký by odpovídal obvyklé úrokové sazbě v době uzavření smlouvy. Tak vysokou úplatu, jaká byla sjednána v předmětné úvěrové smlouvě, však již nelze odůvodnit ani shora uvedenými hledisky. Soud proto jako oprávněný posoudil toliko nárok na zaplacení úroku ve výši 3 370 Kč a poplatku za vyhodnocení úvěru ve výši 2 524 Kč, neboť takto sjednaná úplata v celkové výši 5 894 Kč odpovídá roční úrokové sazbě 14,43 %, což je výše, která je s ohledem na okolnosti, za nichž byl úvěr žalované poskytnut, akceptovatelná. Naopak ujednání zavazující žalovanou k zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 14 000 Kč je již podle názoru soudu zjevně v rozporu s dobrými mravy, neboť nepřípustným způsobem navyšuje celkové náklady spotřebitelského úvěru. Toto ujednání je proto neplatné podle § 580 odst. 1 o. z., přičemž soud k této neplatnosti přihlédl ve smyslu § 588 o. z. přihlédl z úřední činnosti i bez návrhu žalované.

19. Žalovaná se dále ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně inkasní poplatek, jehož výše činila 8 750 Kč. Jak plyne z příslušného políčka formulářové smlouvy, tento poplatek měl být právním předchůdcem žalobkyně účtován za to, že veškeré platby žalované v souvislosti s předmětnou smlouvou budou inkasovány právním předchůdcem žalobkyně v hotovosti přímo v bydlišti žalované. Soud připouští, že s touto formou splacení úvěru (pokud tedy právní předchůdce žalobkyně skutečně inkasoval platby od žalované v hotovosti v místě jejího bydliště) mohly být spojeny dodatečné náklady právního předchůdce žalobkyně. Nelze však připustit, aby za takovou službu byla účtována úplata, jejíž výše odpovídá čtvrtině celkové částky poskytnuté žalované. Ze smlouvy ani z žalobních tvrzení navíc nelze dovodit, že by měla žalovaná při uzavření smlouvy reálnou možnost zvolit si způsob, jakým bude svůj dluh ze smlouvy o úvěru splácet. Je všeobecně známou skutečností, že mnohé bankovní domy již delší dobu provádí bezhotovostní platby či inkasa z účtu bez jakýchkoliv poplatků. I kdyby však soud tuto skutečnost pominul a vycházel z toho, že i bezhotovostní způsob splacení úvěru by byl zpoplatněn, je evidentní, že pokud by žalovaná splácela svůj dluh bezhotovostně, náklady s tím spojené by byly oproti sjednanému inkasnímu poplatku naprosto minimální. Za této situace si lze jen stěží představit, že žalovaná, který má možnost vybrat si způsob splácení svého dluhu, si zvolí variantu nepoměrně finančně náročnější. Soud je navíc přesvědčen o tom, že předmětný inkasní poplatek přinejmenším zčásti rovněž plnil funkci odměny za poskytnutí úvěru, neboť jak vyplývá z úvěrové smlouvy, právní předchůdce žalobkyně měl nárok na jeho zaplacení vždy, bez ohledu na to, zda bude úvěr splacen žalovanou řádně či předčasně. Je přitom nasnadě, že pokud by žalovaná úvěr splatila předčasně (což jí smlouva umožňovala), pak by náklady vynaložené právním předchůdcem žalobkyně na hotovostní inkaso splátek musely být nepoměrně nižší, než pokud by byl řádně dodržen sjednaný splátkový kalendář. Tento fakt přitom smlouva nijak nezohledňovala. Ze všech shora popsaných důvodů soud uzavřel, že i ujednání o inkasním poplatku je podle § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. ujednáním absolutně neplatným, neboť i toto ujednání se zjevně příčí dobrým mravům.

20. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že žalované vznikla na základě uzavřené smlouvy o úvěru povinnost vrátit poskytnutou jistinu úvěru ve výši 35 000 Kč a zaplatit úrok ve výši 3 370 Kč a poplatek za vyhodnocení úvěru ve výši 2 524 Kč Celkem tak byla žalovaná povinna k úhradě částky ve výši 40 894 Kč. V žalobě sice není výslovně uvedeno, kolik celkem žalovaná na svůj dluh uhradila, nicméně z toho, kolik žalobkyně požaduje po žalované na jednotlivých nárocích, lze dovodit, že celkové úhrady žalované musely činit 25 500 Kč. Celková dle smlouvy žalovanou splatná částka totiž činila 63 644 Kč, žalobkyně však v žalobě z titulu jistiny, úroku a úhrad souvisejících s poskytnutím úvěru požaduje toliko částku 38 144 Kč. Rozdíl uvedených částek tedy činí 25 500 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná neprokázala, že by žalobkyni či jejímu právnímu předchůdci uhradila více, soud vycházel z toho, že její aktuální dluh z předmětné smlouvy činí 15 394 Kč (40 894 Kč – 25 500 Kč = 15 394 Kč). Tuto částku proto žalobkyni přiznal, a to včetně zákonného úroku z prodlení za dobu od 5. 7. 2018 do zaplacení. Nárok na jeho zaplacení se opírá o o. z., neboť žalovaná se ocitla v prodlení se zaplacením peněžitého dluhu a z ničeho nevyplývá, že by za toto prodlení nebyla odpovědná. Výše přiznaného úroku z prodlení se pak řídí , za jehož účinnosti prodlení žalované nastalo.

21. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 22 750 Kč s příslušným úrokem z prodlení, pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to z důvodů, které byly popsány v předchozích odstavcích tohoto odůvodnění.

22. O nákladech řízení soud rozhodl podle Předmětem řízení bylo zaplacení částky v celkové výši 38 144 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 15 394 Kč s příslušenstvím, naopak co do částky 22 750 Kč byla žaloba zamítnuta a v tomto rozsahu měla procesní úspěch žalovaná. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastnic ve věci tak činí 40 % ku 60 % ve prospěch žalované. Té by tak dle shora citovaného ustanovení mělo svědčit právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 20 % (60 % - 40 % = 20 %). Žalovaná však zůstala po celou dobu trvání řízení nečinnou a ani dle obsahu jí žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

23. Soud dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku za podanou žalobu ve věci. Žalobkyně se domáhala vydání elektronického platebního rozkazu, tento však soud nevydal. Soudní poplatek tedy dle položky 2 bodu 2 ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků činí 1 908 Kč, přičemž žalobkyně doposud uhradila pouze 1 526 Kč. Zbývá jí tedy doplatit 382 Kč. Žalobkyně je povinna soudní poplatek zaplatit ve prospěch bankovního účtu č. bankovní účet, a to pod variabilním symbolem číslo.

24. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností soud stanovil v souladu s  na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích. Odvolání je třeba podat u Okresního soudu ve Svitavách.

Nebude-li tímto rozsudkem uložená povinnost splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nucený výkon rozhodnutí.