Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
27 C 172/2021-31
Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení
sídlem adresa
proti;
žalované: ; celé jméno žalované, datum narození, trvale bytem
ulice a číslo, PSČ obec část obce
o zaplacení částky 10 248,63 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 748,63 Kč s 8,5% úrokem z prodlení p.a. z částky 9 748,63 Kč od 29. 5. 2018 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 2 792,46 Kč, zamítá.
III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 833,84 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 748,63 Kč s 8,5% úrokem z prodlení p.a. z částky 9 748,63 Kč od 29. 5. 2018 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 2 792,46 Kč, zamítá.</b> <b>III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 833,84 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.</b>
1. Žalobou doručenou soudu dne 18. 11. 2020 se domáhala žalobkyně na žalované zaplacení částky 10 248,63 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost právnická osoba uzavřela se žalovanou prostřednictvím internetu dne 28. 12. 2017 smlouvu o revolvingovém úvěru až do limitu 35 000 Kč. Na základě této smlouvy poskytl původní věřitel žalované peněžní prostředky ve výši 11 000 Kč. Žalovaná neuhradila jistinu ve výši 9 748,63 Kč. Žalovaná rovněž neuhradila poplatky za výzvy ve výši 500 Kč a kapitalizovaný úrok ve výši 2 2392,63 Kč. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni.
2. Žalovaná se k věci nijak nevyjádřila.
3. K jednání nařízenému na den 26. 7. 2021 se žalobkyně ani žalovaná nedostavily. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul.
4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to 2x smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, Smlouvy o revolvingovém úvěru, Obchodních podmínek, Loan application, Potvrzení o provedení plateb, Měsíčních výpisů a Předžalobní výzvy včetně podacího archu.
5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
6. Ze smlouvy o úvěru číslo ze dne 28. 12. 2017 soud zjistil, že předchůdce žalobkyně právnická osoba jako věřitel a žalovaná tohoto dne elektronicky uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě níž se věřitel zavázal poskytnout žalované revolvingový úvěr s limitem 35 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy jsou obchodní podmínky věřitele a ceník. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalované. Z výpisu z účtu soud zjistil, že věřitel zaslal žalované na účet uvedený ve smlouvě dne 28. 12. 2017 částku 8 000 Kč a 2000 Kč a dne 28. 1. 2018 částku 1 000 Kč, a to pod VS tvořeným číslem smlouvy. Z výpisu z účtu soud dále zjistil, že k 28. 5. 2018 činila nesplacená jistina 9 748,63 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 16. 12. 2019 soud zjistil, že společnost právnická osoba postoupila své pohledávky uvedené v příloze na společnost právnická osoba Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 19. 12. 2019 soud zjistil, že společnost právnická osoba postoupila své pohledávky uvedené v příloze na žalobkyni. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě elektronicky uzavřené smlouvy poslala žalované na její účet postupně částku v celkové výši 11 000 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes výzvu soudu nijak nedoložila, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o zápůjčce prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/ rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 /44/ rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008 /48/ musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek.
8. Soud proto žalovanou zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovanou nevrácené jistiny, tedy částku 9 748,63 Kč. Soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení z jistiny 9 748,63 Kč ode dne 29. 5. 2018, tedy ode dne následujícího po dni splatnosti uvedeném ve výpisu z účtu – výzvě k úhradě, neboť má soud za to, že lze tento termín brát jako lhůtu pro vrácení bezdůvodného obohacení. Ve zbytku, tedy aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 2 792,46 Kč (součet poplatků a smluvních úroků), soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků zamítnul.
9. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě 2 smluv o postoupení pohledávek, které mají všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku , ve znění účinném od 1. 1. 2014. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovanou. Žalobkyně se tak stala novým majitelem pohledávky a je oprávněna tuto pohledávku vymáhat soudní cestou, byť jen z titulu bezdůvodného obohacení.
10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Soud považuje za úspěch žalobkyně zavázání žalované k povinnosti plnit v I. výroku rozsudku, za její neúspěch zamítnutí žaloby v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku. Úspěch žalobkyně činí 78 % původně žalované částky, její neúspěch 22 %, rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem 54 %. Soud proto přiznal žalobkyni 54 % účelně uplatňovaných nákladů řízení. Náklady řízení ve výši 1 489 Kč zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměna právního zástupce žalobkyně za 3 úkony právní pomoci po 200 Kč dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, předžalobní výzvu a sepis a podání žaloby), 3 režijní paušály po 100 Kč dle § 14b téže vyhlášky a 21% DPH. 54 % z částky 1 489 Kč činí 833,84 Kč a tuto částku soud uložil žalované k povinnosti nahradit žalobkyni na nákladech řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, a to písemně, ve dvou vyhotoveních.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř. ).