Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
27 C 62/2021-29
Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení, Ph.D.
sídlem adresa žalobkyně
proti;
žalované: ; celé jméno žalované, narozená dne datum
trvale bytem adresa žalované
o zaplacení částky 28 876 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Řízení se co do kapitalizovaného úroku ve výši 9 929,26 Kč a 20,5% úroku p.a. z částky 15 894,94 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a co do kapitalizovaného úroku ve výši 993,17 Kč a 20,5% úroku p.a. z částky 1 308,41 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení zastavuje.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 408,56 Kč s 8,5% úrokem z prodlení p.a. z částky 4 631 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
III. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 24 245 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 928,33 Kč, 8,5% úrok z prodlení p.a. z částky 11 263,94 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 227,62 Kč, 8,05% úrok z prodlení p.a. z částky 1 308,41 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zamítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Řízení se co do kapitalizovaného úroku ve výši 9 929,26 Kč a 20,5% úroku p.a. z částky 15 894,94 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a co do kapitalizovaného úroku ve výši 993,17 Kč a 20,5% úroku p.a. z částky 1 308,41 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení zastavuje.</b> <b>II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 408,56 Kč s 8,5% úrokem z prodlení p.a. z částky 4 631 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>III. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 24 245 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 928,33 Kč, 8,5% úrok z prodlení p.a. z částky 11 263,94 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 227,62 Kč, 8,05% úrok z prodlení p.a. z částky 1 308,41 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zamítá.</b> <b>IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobou doručenou soudu dne 27. 11. 2020 domáhala se žalobkyně na žalované zaplacení částky 28 876 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost právnická osoba uzavřela se žalovanou dne 25. 11. 2015 smlouvu o zápůjčce číslo na základě níž poskytla žalované v hotovosti částku 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 16 721 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 613 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 18. 1. 2017. Žalovaná však sjednané splátky řádně a včas nesplácela, když poslední splátka byla uhrazena dne 22. 1. 2018. Žalovaná uhradila pouze 9 677 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 18. 1. 2017 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině úvěru 15 894,94 Kč a na souhrnném poplatku 11 149,06 Kč. Žalovaná dluh dosud neuhradila. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalované i kapitalizovaný úrok ve výši 9 929,26 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 2 705,89 Kč do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 21. 1. 2020. Dále společnost právnická osoba uzavřela se žalovanou dne 3. 4. 2015 smlouvu o zápůjčce číslo na základě níž poskytla žalované v hotovosti částku 9 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 7 524 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 276 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 27. 5. 2016. Žalovaná však sjednané splátky řádně a včas nesplácela, když poslední splátka byla uhrazena dne 26. 11. 2017. Žalovaná uhradila pouze 14 692 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 27. 5. 2016 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině úvěru 1 308,41 Kč a na souhrnném poplatku 523,59 Kč. Žalovaná dluh dosud neuhradila. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalované i kapitalizovaný úrok ve výši 993,17 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 227,62 Kč do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 21. 1. 2020. Pohledávky byly ke dni 20. 1. 2020 postoupeny na žalobkyni.
2. Žalovaná se k žalobě ani přes opakovanou výzvu soudu nijak nevyjádřila. K jednání nařízenému na den 12. 5. 2021 se nedostavila a z jednání se omluvila. K jednání nařízenému na den 26. 7. 2021 se žalovaná opět nedostavila a již se nijak neomluvila. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti žalované, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v její nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul.
3. Při jednání konaném dne 12. 5. 2021 vzala žalobkyně v rozsahu uvedeném v I. výroku rozsudku žalobu zčásti zpět. Soud proto řízení v I. výroku částečně zastavil.
4. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to 2x smlouvy o úvěru včetně smluvních podmínek, Smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, Oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího archu a Předžalobní výzvy včetně podacího archu.
5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
6. Ze smlouvy o zápůjčce číslo bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 25. 11. 2015 mezi společností právnická osoba a žalovanou jako zákazníkem. Žalované byla poskytnuta částka ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaná současně potvrdila převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 16 721 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 613 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 18. 1. 2017. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalované. Ze smlouvy o zápůjčce číslo bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 3. 4. 2015 mezi společností právnická osoba a žalovanou jako zákazníkem. Žalované byla poskytnuta částka ve výši 9 000 Kč, přičemž žalovaná současně potvrdila převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 7 524 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 276 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 27. 5. 2016. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalované. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 20. 1. 2020 mezi společností právnická osoba postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o zápůjčce, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovanou ze smlouvy o zápůjčce. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě 2 smluv předala žalované na částky 20 000 Kč a 9 000 kč. Žalovaná tyto skutečnosti ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně nijak nedoložila, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o zápůjčce prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 9 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 9 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 9 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/ rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 /44/ rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008 /48/ musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Tím spíš toto platí pro úpravu obsaženou v § 9 předcházejícího zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb., kde je absolutní neplatnost smlouvy výslovně stanovena. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek.
8. Soud proto žalovanou zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovanou nevrácené jistiny. Dle důkazů a dle tvrzení žalobkyně byly žalované poskytnuty částky 20 000 Kč a 9 000 Kč, celkem tedy 29 000 Kč, a žalovaná uhradila částky 9 677 Kč a 14 692 Kč, celkem tedy 24 369 Kč. Rozdíl mezi těmito částkami činí 4 631 Kč a tuto částku soud uložil žalované k povinnosti zaplatit žalobkyni jako bezdůvodné obohacení. Soud žalobkyni přiznal i úroky z prodlení z jistiny 4 631 Kč dle pozdější smlouvy ze dne 25. 11. 2015 (neboť na první smlouvu ze dne 3. 4. 2015 žalovaná jistinu přeplatila) jak částečně kapitalizované do 20. 1. 2020 ve výši 777,56 Kč, tak ode dne 21. 1. 2020 do zaplacení. Ve zbytku, tedy aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 24 245 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 928,33 Kč, 8,5% úrok z prodlení p.a. z částky 11 263,94 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 227,62 Kč, 8,05% úrok z prodlení p.a. z částky 1 308,41 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků zamítnul.
9. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek, která má všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovanou. Žalobkyně se tak stala novým majitelem pohledávky a je oprávněna tuto pohledávku vymáhat soudní cestou, byť jen z titulu bezdůvodného obohacení.
10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o.s.ř. Jelikož poměr úspěchu a neúspěchu obou stran je přibližně stejný, když za neúspěch žalobkyně soud považuje jak zamítnutí části žaloby v III. výroku rozsudku, tak i zastavení řízení v I. výroku rozsudku, rozhodnul soud o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, a to písemně, ve dvou vyhotoveních.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).