Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
47 C 73/2021-30
Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci
žalobce: ; právnická osoba, IČ: osobní údaje žalobce
sídlem adresa žalobkyně
zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení
sídlem adresa, obec
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 6 773,59 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Zamítá se žaloba požadující zaplacení částky 6 773,59 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6 773,59 Kč od 9. 8. 2018 do zaplacení.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Zamítá se žaloba požadující zaplacení částky 6 773,59 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6 773,59 Kč od 9. 8. 2018 do zaplacení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobce je povinen zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Stručné odůvodnění:
(§ 157 odst. 4 občanského soudního řádu)
1. Žalobou ze dne 22. 12. 2020 (podána téhož dne) se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku ve výši 6 773,59 Kč a zákonné úroky z prodlení za dobu od 9. 8. 2018 do zaplacení. Svůj nárok žalobce opřel o smlouvu o revolvingovém úvěru ze dne 8. 3. 2018.
2. Žalovaný se v průběhu řízení k věci samé nevyjádřil.
3. Dne 23. 7. 2021 proběhlo jednání, na kterém soud provedl dokazování a vyhlásil rozsudek. Na základě provedených důkazů soud uzavřel, že žalobce neprokázal ani samotné uzavření smlouvy o revolvingové úvěru, neprokázal poskytnutí peněžních prostředků na bankovní účet, který by patřil žalovanému, a dále neprokázal svou aktivní věcnou legitimaci. K jednotlivým dílčím důvodům soud uvádí následující.
4. Žádná listina, která by mohla vést k uzavření smlouvy, není podepsána žalovaným (není vůbec podepsána žádnou ze stran). Listina nazvaná jako„ Smlouva o revolvingovém úvěru“ datovaná dnem 8. 3. 2018 je prostým tiskopisem bez toho, že by obsahovala podpisy smluvních stran. Není ani jinak prokázána totožnost osoby, která by právní jednání za tu kterou smluvní stranu vedoucí k uzavření smlouvy měla učinit. Nad tom, žalobce neprokázal, že by žalovaný vůbec požádal o poskytnutí té které žalované částky (celkem tří částek).
5. Co se týká aktivní věcné legitimace žalobce, tedy že se stal novým věřitelem žalovaného, tato z ničeho nevyplynula. Žalobce sice doložil uzavření dvou určitých smluv o postoupení pohledávek a doložil k nim tvrzené přílohy, avšak není jisté, že se jedná o autentické přílohy, tedy že právě ta která příloha byla skutečně přílohou té které smlouvy o postoupení pohledávek, a to tím spíše, když přílohy nejsou podepsané. Nad to v domnělé příloze první smlouvy o postoupení pohledávek žalovaný není vůbec uveden, v domnělé příloze druhé smlouvy o postoupení pohledávek se soudu nepodařilo právě v tomto řízení žalovanou pohledávku dohledat. Soud proto nemohl žalobě vyhovět i z těchto důvodů. Oznámení o postoupení pohledávky je sepsáno jen žalobcem, tedy nikoli postupitelem.
6. Dalším nedostatkem, který sled právních skutečností o postoupení pohledávky obsahuje, spočívá v tom, že oznámení o postoupení pohledávek ze dne 7. 11. 2020 neobsahuje identifikaci pohledávky takovým způsobem, že by ji bylo možno ztotožnit s pohledávkou, která je předmětem tohoto řízení.
7. Pokud jde o eventuální kvalifikaci žalovaného nároku jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, tak ani toto nepřicházelo v úvahu, a to právě s ohledem na fakt, že žalobce neprokázal aktivní věcnou legitimaci, a také proto, že žalovaný neautorizoval bankovní účet jako svůj bankovní účet (zejména pro chybějící podpis smlouvy).
8. Vzhledem k tomu, že žalobce se k jednání soudu nedostavil, zabránil tím soudu v postupu podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu – soud nemohl žalobce poučit o tom, že a jak je potřeba doplnit rozhodující skutečnosti a označit důkazy k jejich prokázání. Soud uzavírá, že žalobci se nepodařilo prokázat oprávněnost jeho nároku z právem aprobovaného titulu.
9. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
10. V řešené věci je to žalovaný, kdo byl zcela úspěšný, a proto by mu náležela náhrada nákladů řízení. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
11. Žalobce v řešené věci zaplatil soudní poplatek ve výši 400 Kč za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. Elektronický platební rozkaz nebyl vydán (kvůli tomu, že žalované nároky bylo nutné blíže zkoumat).
12. Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jako„ poplatkový zákon“) stanoví v položce 2 bodu 2. Sazebníku, že pokud nebyl vydán elektronicky platební rozkaz,„ doměří“ soud poplatek podle položky 1 (v nynějším případě jde o doplatek ve výši 600 Kč, jelikož poplatek podle položky 1 bodu 1. písm. a) Sazebníku činil 1 000 Kč). To znamená, že žalobce (a poplatník zároveň) ztratil výhodu„ slevy“ na poplatku.
13. Pokud poplatkový zákon říká, že soud doplatek„ doměří“, není to totéž, co„ vyzve“ (§ 9 odst. 1 poplatkového zákona) k zaplacení soudního poplatku. To ostatně vyplývá i ze systematického zařazení úpravy doměření poplatku až do Sazebníku; výzva (v případě nezaplacení poplatku nebo zaplacení v nesprávné výši) je upravena v samotném zákonu – v jeho„ hlavních“ ustanoveních.
14. Je třeba vyložit i otázku splatnosti doměřeného doplatku v případě převodu věci z agendy CEPR do agendy C. Doplatek doměřeného poplatku není splatný podáním formulářové elektronické žaloby (na rozdíl od sníženého poplatku za žalobu) podle § 4 odst. 1 písm. a), nýbrž podle § 4 odst. 1 písm. i) poplatkového zákona až v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci samé. Nejde totiž o případ, kdy žalobce zaplatil poplatek v nesprávné výši a měl by být vyzván k jeho doplacení pod hrozbou zastavení řízení, ale o případ, kdy nedoplatek na poplatku vznikl v souvislosti s převodem věci z agendy CEPR do agendy C, který navíc nemůže žalobce jakkoliv ovlivnit. V takovém případě bude sice povinností žalobce, resp. podle výsledku řízení žalovaného, doměřený poplatek zaplatit, ale až tehdy, kdy se stane splatným, tedy v návaznosti na právní moc konečného rozhodnutí. K uvedeným závěrům již dospěla judikatura. Jde zejména o usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013, které přitom bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu a je evidováno jako R 48/2014 (svazek 5, ročník 2014, str. 724). Dále jde např. o usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 8 Co 38/2019, které je dostupné veřejnosti např. na www.beck-online.cz (je tam vedeno i jako“ Výběr 97/2019).
15. Soud proto výrokem III. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit rozdíl v soudním poplatku 600 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.)