Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
8 C 12/2021-24
Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Stachovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o 18.250 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10.000 Kč od 11. 12. 2017 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba na zaplacení částky ve výši 9.250 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3.250 Kč od 11. 12. 2017 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10.000 Kč od 11. 12. 2017 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba na zaplacení částky ve výši 9.250 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3.250 Kč od 11. 12. 2017 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 19.250 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne datum. Uváděla, že žalované poskytla zápůjčku ve výši 10.000 Kč. Dále požadovala poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 3.250 Kč, vynaložené náklady v souvislosti s prodlením ve výši 1.000 Kč a smluvní pokutu ve výši 5.000 Kč, kterou žalobkyně vyčíslila s ohledem na § 122 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru jako součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru. Ve smlouvě o zápůjčce byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení a žalobkyně s ohledem na výše uvedené požaduje jen částku ve výši 5.000 Kč. Žalovaná na daný dluh neuhradila žádnou platbu. Žalovaná neuhradila žádnou částku ani na předžalobní výzvu žalobkyně.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. K projednání věci samé soud nenařizoval podle § 115a občanského soudního řádu jednání, neboť věc lze rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů a oba účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.
4. Po právní stránce posuzoval soud smlouvu o zápůjčce dle ustanovení § 2390 a násl. obč. zákoníku, když touto smlouvou je možné přenechat vydlužiteli zastupitelnou věc, tak aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu s tím, že při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.
5. Uzavření smlouvy o zápůjčce a poskytnutí částky ve výši 10.000 Kč pak žalobkyně prokázala smlouvou o zápůjčce a výpisem z účtu žalobkyně a žalovaná nevznesla proti těmto tvrzením žalobkyně žádné námitky (smlouva, výpis z účtu). Dále se soud zabýval i v této projednávané věci posouzením, zda žalobkyně jako poskytovatel úvěru podle ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru posoudila řádně schopnost spotřebitele, tedy žalované, řádně splácet úvěr. Žalobkyně pak v žalobě netvrdila, že by před poskytnutím úvěru zkoumala schopnost žadatelky o úvěr její schopnost úvěr splácet. Takový postup nevyplývá z obsahu předložené smlouvy o zápůjčce a ani z dalších listinných důkazů předložených žalobkyní. Soud má za to, že žalobkyně před poskytnutím u zápůjčky nezkoumala schopnost žalované tuto zápůjčku řádně splatit. Tento závěr soud odůvodňuje i samotnými tvrzeními v žalobě, když zápůjčka měla být poskytnuta prostřednictvím webových stránek žalobkyně a pouze na základě formuláře vyplněného žadatelem o úvěr, tedy žalovanou. Žalobkyně pak poskytla uvedenou zápůjčku pouze na základě vyplnění tohoto formuláře a zaškrtnutí řádku žalovanou, kde potvrzuje, že se seznámila se zněním smlouvy a všeobecných obchodních podmínek.
6. Podle § 86 odst. 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle
§ 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
7. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele, před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky navazuje zákon o spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016 zejména na novelu zákona
č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. , také při výkladu
ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se pak musí prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26), podle nichž se má s odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu aktivní a pasivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zajištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat (srovnej rozsudek KS v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019 -103 ze dne 5. 11. 2019).
8. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že žalobkyně, jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, jak vyplývá ze samotných tvrzení uvedených v žalobě a z předložených listinných důkazů žalobkyní. Tím, že žalobkyně nezkoumala a neprověřila otázku příjmů a ani výdajů žalované, nesplnil nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru - zápůjčky. Žalobkyně poskytla žalované - spotřebiteli zápůjčku v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, a proto je podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, smlouva absolutně neplatná.
9. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 -654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne
20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení – ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/ rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -277/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 číslo rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vtáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bod 41). Stejný závěr pak vyplývá z aktuálního stanoviska generální advokátky jméno příjmení ve věci C -616/18 Cofidis SA proti YU, ZT a ve věci C -679/18, OPR. – Finance s. r. o. proti GK, v němž generální advokátka k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě, ve smyslu výkladu článku 8 Směrnice 2008 /4//, o spotřebitelském úvěru, navrhla soudnímu dvoru EU, aby na předběžnou otázku, zda se musí spotřebitel porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost na své straně při uzavření smlouvy o úvěru dovolovat neplatnosti smlouvy, či zda k porušení této povinnosti přihlíží vnitrostátní soud z úřední povinnosti, navrhla stanovisko, podle jehož obsahu v případě, že vnitrostátní zjistí z úřední povinnosti porušení článku 8 Směrnice 2008 /48/, musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a to případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty, jsou-li sankce ustanovené tímto právem účinné, odrazující a přiměřené.
10. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.
11. S ohledem na neplatnost smlouvy o zápůjčce jsou si pak strany neplatné smlouvy povinny vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Další uplatněné nároky žalobkyni z neplatné smlouvy nevznikly.
12. S ohledem na výše uvedené pak soud vyhověl žalobě co do poskytnuté částky ve výši
10.000 Kč, když na straně žalované vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení v této výši. Další uplatněné nároky žalobkyní jsou nedůvodné a s ohledem na výše uvedené byly soudem zamítnuty. Současně přiznal soud žalobkyni právo na uplatněné zákonné úroky z prodlení z přiznané jistiny, a to v souladu s ustanovením § 1970 o. z., a nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
13. Co se týká náhrady nákladů řízení, rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. a procesně úspěšné žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení, když tato žádné náklady řízení nepožadovala a dle obsahu spisu soud vyvodil závěr, že žalované žádné náklady řízení v průběhu vedení sporu nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, písemně, dvojmo ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Bruntále.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 občanského soudního řádu ).