Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
111 C 207/2021-52
Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozhodl samosoudcem Mgr. Otto Slavík ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o 14 150 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 050 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od 19. 9. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v rozsahu požadavku na zaplacení částky 11 100 Kč, úroku ve výši 7 294,90 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 10 897,17 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení z částky 10 897,17 Kč ve výši 8,05 % ročně za dobu od 7. 12. 2019 do 18. 9. 2020 a zákonného úroku z prodlení z částky 7 847,17 Kč ve výši 8,05 % ročně za dobu od 19. 9. 2020 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 050 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od 19. 9. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v rozsahu požadavku na zaplacení částky 11 100 Kč, úroku ve výši 7 294,90 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 10 897,17 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení z částky 10 897,17 Kč ve výši 8,05 % ročně za dobu od 7. 12. 2019 do 18. 9. 2020 a zákonného úroku z prodlení z částky 7 847,17 Kč ve výši 8,05 % ročně za dobu od 19. 9. 2020 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou, doručenou soudu dne 27. 1. 2021, domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit částku 14 150 Kč, úroku ve výši 7 294,90 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 10 897,17 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 10 897,17 Kč ve výši 8,05 % ročně za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení. Uplatněný nárok plynul z titulu nesplněné povinnosti žalované ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne datum, v které se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalované zápůjčku ve výši 15 000 Kč, kterou měla splatit formou 58 týdenních splátek po 450 Kč a to včetně souhrnného poplatku ve výši 11 100 Kč, žalovaná neplnila své smluvní závazky řádně ani včas, poslední splátka byla splatná ke dni 23. 2. 2017, žalovaná na dluh zaplatila jen 11 950 Kč, věřitel (právní předchůdce žalobkyně) pohledávku dne 6. 12. 2019 postoupil žalobkyni, v době postoupení činila pohledávka na jistině částku 10 897,17 Kč a na souhrnném poplatku částku 3 252,83 Kč, žalobkyně vyzvala žalovanou k plnění dopisem před podáním žaloby.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, jednání se nezúčastnila, ačkoliv byla řádně a včas předvolána z adresy trvalého pobytu, doručení předvolání bylo stanoveno ke dni 12. 7. 2021 náhradní formou dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z účasti u jednání se omluvila, ale nepožádala o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.
3. Ze smlouvy o zápůjčce číslo uzavřené dne datum a smluvních podmínek bez uvedení data účinnosti bylo zjištěno, že byla sepsána mezi zapůjčitelem (věřitelem) právnická osoba, IČO a žalovanou jako vydlužitelem (dlužníkem), obě strany smlouvu vlastnoručně podepsaly, věřitel se zavázal dlužníkovi poskytnout půjčku v částce 15 000 Kč, dlužník podpisem smlouvy potvrdil převzetí částky půjčky a současně se zavázal věřiteli vrátit částku 26 100 Kč tvořenou jistinou a souhrnným poplatkem 11 100 Kč v 58 týdenních splátkách po 450 Kč, první splátka byla splatná sedmého kalendářního dne od data uzavření smlouvy. Souhrnný poplatek byl ve smlouvě definován součtem dohodnutého úroku v částce 2 100 Kč a poplatku za administrativní činnost v částce 3 000 Kč. Žalovaná si ve smlouvě měla možnost zvolit úhradu buď hotovostním inkasem, které bylo zpoplatněno, nebo bezhotovostním převodem na účet věřitele, což zpoplatněno nebylo, žalovaná zvolila variantu bezhotovostního inkasa splátek, což bylo zpoplatněno částkou 6 000 Kč uvedenou rovněž ve smlouvě. Úhrada jiných závazků dohodnuta nebyla. Pro doručování písemností si strany dohodly doručování na smluvní adresu dlužníka, nebude-li smluvní stranou sdělena adresa jiná. Současně bylo dohodnuto, že bude-li dlužník v okamžiku splatnosti poslední splátky v prodlení se zaplacením některé ze splátek nebo neuhradí-li poslední splátku celkové dlužné částky řádně a včas, prodlužuje se účinnost smlouvy do doby řádného uhrazení celkové dlužné částky. Smluvní strany si dále dohodly, že v případě splatnosti v rozsahu 58 splátek činí úrok 23,72 % (pouze ale po dobu původně sjednané doby trvání smlouvy, při prodloužení trvání k úročení nemělo docházet), RPSN činilo 75,72 % Smlouva byla sepsána na předtištěném formuláři, do něhož byly vepsány generálie dlužníka, údaje o výši dluhu a způsobu úhrady, podpisy stran a datum uzavření. Jiné změny ve formuláři provedeny nebyly. Dlužník svým podpisem pod smlouvou současně potvrdil, že mu byly poskytnuty standardní informace o spotřebitelském úvěru. Ve smlouvě není uvedeno, že bylo dlužníkovi poskytnuto náležité vysvětlení, tak aby byl schopen posoudit, zda navrhovaná smlouva o zápůjčce odpovídá jeho potřebám a finanční situaci, a že věřitel před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr. Ze zákaznické karty soud zjistil, že šlo o tiskopis vyhotovený věřitelem, do něhož byly vepsány informace o žalované a žalovaná obsah listiny stvrdila svým podpisem dne datum. Žalovaná v listině uvedla svůj měsíční příjem ve výši 15 200 Kč ve formě mzdy, výdaje byly uvedeny ve výši 11 200 Kč, zůstatek pro žalovanou činil 4 000 Kč měsíčně. Dle záznamů v listině byly předloženy nájemní smlouva žalované, výpis z účtu, výplatní pásky, občanský průkaz a doklad SIPO. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 bylo zjištěno, že žalobkyně jako postupník koupila od postupitele právnická osoba, IČO (soudu je z úřední činnosti známo, že právnická osoba, IČO v důsledku fúze ze dne datum je nyní právnická osoba, IČO) pohledávku za žalovanou z označené smlouvy ve výši 14 150 Kč. Z oznámení o postoupení soud zjistil, že postupitel oznámil žalované postoupení pohledávky žalobkyni tímto dopisem ze dne 6. 12. 2019 odeslaným poštou dne 7. 1. 2020 na aktuální adresu žalované (zjištěno z podacího lístku). Z výzvy ze dne 3. 9. 2020 bylo zjištěno, že zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k úhradě dluhu před podáním žaloby ve lhůtě do 18. 9. 2020, dopis byl dne 4. 9. 2020 odeslán poštou na smluvní adresu žalované, což bylo také zjištěno z podacího lístku.
4. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla písemnou formou uzavřena dne datum smlouva o zápůjčce, na základě které byla žalované vyplacena částka 15 000 Kč, kterou měla v týdenních splátkách vrátit nejpozději ke dni datum (den, kdy uplynul 58. týden po datu uzavření smlouvy s tím, že první splátka byla splatná sedmý kalendářní den od data uzavření smlouvy) spolu se smluvně dohodnutým poplatkem ve výši 11 100 Kč tvořeným kapitalizovaným úrokem a odměnou za administrativu smlouvy, žalovaná tedy měsíčně měla platit částku 1 800 Kč po dobu jednoho roku a dvou týdnů. Žalovaná před podáním žaloby na svůj dluh zaplatila částku 11 950 Kč Smlouva ani jiná důkazní listina neobsahovala informaci o tom, že věřitel před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudil schopnost dlužníka splácet spotřebitelský úvěr na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka, žalobkyně soudu předložila jen jeden důkaz, z něhož bylo možno zjistit osobní a majetkové poměry žalované v době uzavření smlouvy, tzv. zákaznickou kartu, nikoliv však způsob, jakým byla schopnost žalované spotřebitelský úvěr splácet posouzena, žalované zůstal k dispozici měsíční zůstatek ve výši 4 000 Kč. Na žalobkyni byla pohledávka ze smlouvy o zápůjčce postoupena ke dni 6. 12. 2019 písemnou smlouvou. Žalobkyně žalovanou k plnění dluhu vyzvala dopisem ze dne 3. 9. 2020 se splatností ke dni 18. 9. 2020 s upozorněním na možnost podání soudní žaloby.
5. Skutkový stav byl soudem právně posouzen tak, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla dle § 2390 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uzavřena smlouva o zápůjčce, která byla uzavřena jako spotřebitelský úvěr, protože zápůjčku lze považovat za úvěrovou službu vycházeje z definice spotřebitelského úvěru uvedené v § 1 z. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného do 30. 11. 2016. Zápůjčka patří mezi reálné kontrakty, které pro vznik účinnosti vyžadují výplatu peněz. Žalobkyně prokázala, že peníze byly žalované předány, smlouva se proto stala účinnou. Soud však smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou. Závěr o neplatnosti soud učinil na základě skutečnosti, která vyšla v řízení najevo a to, že tato smlouva o spotřebitelském úvěru byla sjednaná protiprávně. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního jednání aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Ke dni sjednání smlouvy platilo ustanovení § 9 odst. 1 věty poslední zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle něhož věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Dle uvedeného zákonného ustanovení byl poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování měl vycházet především z informací poskytnutých spotřebitelem. Úvěr pak mohl poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. V projednávané věci z tvrzení žalobkyně a předložených listin však nikterak nevyplývá, že by se věřitel (právní předchůdce žalobkyně) před podpisem smlouvy o zápůjčce zabýval otázkou schopnosti žalované v budoucnu dostát svým závazkům ze smluv. Žalobkyně ani po poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. nepředložila žádný důkaz, z něhož by soud zjistil, že věřitel provedl postup splňující kritéria odborné péče, a že objektivně získal informace potřebné pro zhodnocení finanční situace spotřebitele (žalované) a mohl tak relevantně zhodnotit, zda je žalovaná schopna řádně spotřebitelský úvěr splácet bez negativních zásahů do svých majetkových a společenských poměrů. Soud odkazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takový skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. S uvedenými závěry se soud plně ztotožňuje a posuzovaný případ neskýtá žádných důvodů se od těchto formulovaných závěrů odchýlit. Pokud tedy věřitel spatřoval splnění své povinnosti zkoumat schopnost žalované úvěr řádně splácet pouze v tom, že prověřil příjmovou stránku majetkové sféry žalované (výměrem sociálních dávek), pak to zcela zjevně nepostačuje. Věřitel je povinen prověřovat i výdajovou stránku majetkové sféry dlužníka (výdaje za bydlení, případně další pravidelné výdaje), což věřitel v dané věci učinil, ovšem jen nahlédnutím do nájemní smlouvy, dokladu SIPO a vlastním prohlášením žalované. Ani z tohoto pohledu tak nebylo možno dospět k závěru o splnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalované řádně úvěr splácet. Na tomto místě soud rovněž odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. Navíc, pokud žalované měla měsíčně zůstat k volné dispozici pouze částka 4 000 Kč, nelze relevantně usoudit, že by mohla být stabilně schopná každý měsíc z tohoto zůstatku odebrat částku 1 800 Kč na splátky zápůjčky. Soud proto na základě provedeného dokazování učinil závěr, že věřitel neposoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr (zápůjčku) s odbornou péčí. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou je tedy neplatná, když k této skutečnosti je soud povinen přihlížet ve smyslu ustanovení § 588 o. z. i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž odpovídá i ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Absolutní neplatnost právního úkonu působí od počátku (ex tunc), důsledkem je, že účastníkům absolutně neplatného právního úkonu nevzniknou žádná subjektivní práva ani povinnosti. To, co bylo plněno na základě absolutně neplatného právního úkonu, jsou si subjekty povinny vrátit podle zásad o bezdůvodném obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o. z. Žalobkyni, která dle § 1879 a násl. o. z. byla ve věci aktivně legitimována jako právní nástupce původního věřitele, proto vzniklo právo na vrácení toho, co k rukám žalované bylo plněno na základě neplatného právního jednání, kdy výplata peněz nebyla v řízení sporná. Žalobkyni vznikl nárok na vrácení částky 15 000 Kč, což je částka, která byla žalované vyplacena. Pokud žalovaná před podáním žaloby zaplatila částku 11 950 Kč, tak nadále dluží částku 3 050 Kč, o kterou se obohatila a je povinna tuto žalobkyni vrátit. V rozsahu požadavku na zaplacení částky 11 100 Kč a smluvního úroku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Ohledně příslušenství pohledávek soud uzavřel, že až předžalobní výzva byla první kvalifikovanou výzvou k plnění, která byla žalované prokazatelně odeslána dne 4. 9. 2020. Při aplikaci domněnky obsažené v § 573 o. z. je pak nutno dojít k závěru, že výzva k plnění byla žalované doručena nejpozději dne 9. 9. 2020, který je třetím pracovním dnem po odeslání tohoto podání (k otázce došlé zásilky viz například rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 125/2019 ze dne 30. 4. 2019). Žalovaná byla povinna dluh žalobkyni zaplatit do 18. 9. 2020, jak bylo ve výzvě uvedeno, jelikož tak neučinila, dostala se dne 19. 9. 2020 dle § 1968 o. z. do prodlení a žalobkyni vznikl dle § 1970 o. z. nárok na úrok z prodlení, jehož výše byla dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ke dni 19. 9. 2020 činila zákonná výše úroku z prodlení 10 % dlužné částky ročně, ale žalobkyně požadovala úrok ve výši 8,05 % ročně (měla za to, že k prodlení došlo již ke dni 3. 3. 2017), soud určil, že žalovaná je povinna úrok z prodlení zaplatit ve výši 8,05 % ročně i od 19. 9. 2020, neboť dle § 153 odst. 2 o. s. ř. soud nemůže návrh účastníka překročit a přisoudit tak více, než čeho se domáhal. V přesahujícím rozsahu požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení byla žaloba pro nedůvodnost rovněž zamítnuta.
6. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2, § 142a o. s. ř. negativně, protože procesně úspěšné žalované žádné náklady v řízení nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu nebo nařízení exekuce.