Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 C 209/2021-39

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci

žalobkyně: ; právnická osoba, IČO

sídlem adresa žalobkyně

zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení, LL.M.

sídlem adresa

proti;

žalované: ; celé jméno žalované, datum narození

trvale bytem adresa žalované

o zaplacení částky 8 852 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 018,08 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 8 000 Kč od 18. 2. 2021 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 853,92 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 852 Kč od 18. 2. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 1 191,20 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

<b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 018,08 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 8 000 Kč od 18. 2. 2021 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 853,92 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 852 Kč od 18. 2. 2021 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 1 191,20 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.</b>

1. Žalobou doručenou soudu dne 17. 2. 2021 se domáhala žalobkyně na žalované zaplacení částky 8 852 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovanou prostřednictvím internetu dne 22. 7. 2020 smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni tuto částku spolu s úroky a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaná však své smluvní závazky neuhradila řádně a včas a na úvěr dosud nic neuhradila. Žalobkyni vzniklo právo požadovat po žalované zaplacení částky 8 852 Kč sestávající z:

- neuhrazené jistiny ve výši 8 000 Kč,

- poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 264 Kč,

- poplatku za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč,

- poplatku za SMS servis v celkové výši 49 Kč,

- účelně vynaložených nákladů v celkové výši 200 Kč,

- smluvních pokut v celkové výši 240 Kč.

2. Žalovaná se k věci nijak nevyjádřila.

3. K jednání nařízenému na den 18. 8. 2021 se žalobkyně ani žalovaná nedostavily. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul.

4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to úvěrové smlouvy, předsmluvních informací, předžalobní výzvy včetně podacího archu, výpisu z účtu, opisu výpisu proplacení smlouvy, splátkového kalendáře, sazebníku poplatků a osobních dokladů.

5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

6. Ze smlouvy o úvěru ze dne 22. 7. 2020 soud zjistil, že žalobkyně jako věřitel a žalovaná tohoto dne elektronicky uzavřely smlouvu o úvěru, na základě níž se věřitel zavázal poskytnout žalované částku 8 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem 264 Kč do 30 dnů. Nedílnou součástí smlouvy jsou obchodní podmínky věřitele a ceník. Žalovaná smlouvu podepsala prostřednictvím ověřovacího SMS kódu. Z výpisu z účtu soud zjistil, že žalobkyně poskytla na určený účet ve prospěch žalované částku 8 000 Kč. Žalovaná sdělila výši příjmu 23 000 Kč a výdajů 11 000 Kč. Při uzavření smlouvy poskytla fotokopii svého občanského průkazu a fotografii čísla účtu z mobilu, kde je mj. uvedeno, že zůstatek na účtu činí 0 Kč. Předžalobní výzvou ze dne 8. 1. 2021 má soud za prokázáno, že žalovaná byla vyzvána žalobkyní k zaplacení částky 8 852 Kč, sestávající z jistiny úvěru, účtovaných poplatků a smluvních pokut. Z podacího archu soud zjistil, že výzva byla zaslána žalované na adresu uvedenou ve smlouvě dne 11. 1. 2021. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě elektronicky uzavřené smlouvy poskytla žalované částku 8 000 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně nijak nedoložila, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o zápůjčce prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalované. Žalobkyně pouze předložila, že prověřila žalovanou ve veřejně dostupných databázích SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. Dále tvrdila, že jí žalovaná sdělila výši příjmu 23 000 Kč a výdajů 11 000 Kč, avšak tato tvrzení nijak neprokázala, když žádné další důkazy k příjmové a výdajové stránce žalované nepředložila, a soud proto prověření úvěryschopnosti žalované žalobkyní považuje za zcela nedostatečné. K jednání nařízenému na den 18. 8. 2021, kdy naposledy mohla být žalobkyně o povinnosti toto tvrdit a doložit poučena, se žalobkyně o své vůli nedostavila, čímž zmařila soudu poslední možnost být o tomto poučena. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu ZoSÚ ve spojení s  (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci ZoSÚ ve spojení s  o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. . Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/ rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 /44/ rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. , bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008 /48/ musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v  směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu ZoSÚ ve spojení s  přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu ( ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek.

8. Soud proto žalovanou zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovanou nevrácené jistiny, tedy částku 8 000 Kč, když dle tvrzení žalobkyně žalovaná dosud na dluh neuhradila žádnou částku. Žalovaná byla nepochybně k vrácení bezdůvodného obohacení vyzvána nejpozději předžalobní výzvou. Soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení z jistiny 8 000 Kč, a to jak částečně kapitalizované za období od 8. 2. 2021 do 17. 2. 2021 ve výši 18,08 Kč, tak ode dne 17. 2. 2021, tedy od podání žaloby. Ve zbytku, tedy aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 853,92 Kč (součet částky 852 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1,92 Kč z částky 852 Kč) s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 852 Kč od 18. 2. 2021 do zaplacení, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků zamítnul.

9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle Soud považuje za úspěch žalobkyně zavázání žalované k povinnosti plnit v I. výroku rozsudku, za její neúspěch zamítnutí žaloby v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku. Úspěch žalobkyně činí 90 % původně žalované částky, její neúspěch 10 %, rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem 80 %. Soud proto přiznal žalobkyni 80 % uplatňovaných nákladů řízení. Náklady řízení v žalobkyní uplatňované výši 1 489 Kč zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměna právního zástupce žalobkyně za 3 úkony právní pomoci po 200 Kč dle (za převzetí věci, předžalobní výzvu a sepis a podání žaloby), 3 režijní paušály po 100 Kč dle téže vyhlášky a 21% DPH. 80 % z částky 1 489 Kč činí 1 191,20 Kč a tuto částku soud uložil žalované k povinnosti nahradit žalobkyni na nákladech řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné ( ).

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí ( ).