Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 C 55/2021-43

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení částky 2 700 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Řízení se v části týkající se zaplacení smluvní pokuty ve výši 900 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 2 940,54 Kč zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 800 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 800 Kč od 26. 3. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 223,50 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % z částky 1 800 Kč od 12. 6. 2019 do 25. 3. 2020, se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Řízení se v části týkající se zaplacení smluvní pokuty ve výši 900 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 2 940,54 Kč zastavuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 800 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 800 Kč od 26. 3. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. III. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 223,50 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % z částky 1 800 Kč od 12. 6. 2019 do 25. 3. 2020, se zamítá. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení bylo původně zaplacení částky 1 800 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 940,54 Kč (zahrnujícího podle žalobních tvrzení poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 615,68 Kč, smluvní úroky za poskytnutí úvěru ve výši 1 161,86 Kč a náklady na vymožení pohledávky ve výši 163 Kč) a smluvní pokuty ve výši 900 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 223,50 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 800 Kč od 12. 6. 2019 do zaplacení. Tyto částky měl žalovaný dlužit na základě Smlouvy o úvěru č. číslo, uzavřené dne 21. 9. 2017 mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně – společností právnická osoba (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 1 800 Kč, které byly žalovanému zaslány na jeho bankovní účet. Žalovaný se měl zavázat vrátit bance tuto částku společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 615,68 Kč a sjednaným smluvním úrokem za dobu trvání úvěru nejpozději do 16. 10. 2017 Smlouva přitom měla být uzavřena elektronicky prostřednictvím internetových stránek banky webová adresa, kde žalovaný zvolil bezhotovostní formu poskytnutí úvěru na bankovní účet a následně si vybral výši požadovaného úvěru a navolil vyhovující počet dnů splácení úvěru. Po vyplnění uvedených dat se žalovanému zobrazilo, jaký bude poplatek za poskytnutí úvěru a jakou celkovou částku by byl povinen uhradit. Jelikož uvedené podmínky poskytnutí finančních prostředků žalovanému vyhovovaly, následně kliknul na políčko„ Chci půjčit“. V dalším kroku žalovaný vyplnil registrační formulář, do něhož uvedl e-mail: email, číslo mobilního telefonu číslo, jméno, příjmení, rodné číslo a číslo občanského průkazu, trvalé bydliště, popř. kontaktní adresu. V následující sekci vyplnil žalovaný údaje o svém zaměstnání, tj. typ příjmu, jméno nebo název zaměstnavatele, IČ zaměstnavatele, či pokud byl žalovaný OSVČ své IČ, jakož i výši svého příjmu. V následující sekci žalovaný vyplnil údaje o kontaktní osobě a v poslední sekci pak i číslo bankovního účtu, na který měly být poskytnuté finanční prostředky žalovanému zaslány. V okamžiku, kdy byly všechny části registračního formuláře ze strany žalovaného vyplněny, byl žalovaný povinen se seznámit s celkovým obsahem smlouvy o spotřebitelském úvěru, když celý text byl žalovaný povinen si přečíst, tak aby věděl jaká práva, povinnosti či případné právní dopady plynou pro něj z předmětného dokumentu a následně po odsouhlasení předmětné smlouvy z vlastní vůle byl žalovaný povinen na důkaz svého souhlasu s předmětnou smlouvou tuto odsouhlasit zaškrtnutím příslušného čtvercového políčka, čímž potvrdil, že rozuměl a souhlasil se všemi právními součástmi procesu. Po odsouhlasení smlouvy o spotřebitelském úvěru následovalo v jednotlivých a oddělených krocích zcela shodně, jak je výše popsáno, seznámení a odsouhlasení dalších souvisejících dokumentů ze strany žalovaného, a to Ujednání a Čestného prohlášení Klienta, když i tyto všechny Související dokumenty byl žalovaný povinen si důkladně přečíst, porozumět jim a tuto skutečnost stvrdit zaškrtávacím čtverečkem pod jednotlivými dokumenty. Po procesu odsouhlasení všech uvedených dokumentů, byla žalovanému na zadané číslo mobilního telefonu odeslána SMS zpráva s unikátním kódem: vym4. Tento unikátní kód žalovaný opsal do příslušného pole internetového formuláře, čímž dokončil tvorbu svého osobního profilu a zároveň tím i odeslal žádost o poskytnutí úvěru. SMS kód je uveden na poslední straně smlouvy o úvěru spolu s datem a jménem žalovaného. Veškerá smluvní dokumentace pak byla žalovanému zaslána na zadaný e-mail. Projev vůle žalovaného uzavřít smlouvu a odsouhlasit dokumenty v navrhovaném znění tak byl učiněn okamžikem odeslání žádosti o poskytnutí úvěru, k tomu prosím vizte čl. III. odst. III. 1.8. smlouvy. Samotná smlouva o úvěru a související dokumenty pak byly žalovaným podepsány pomocí zadání verifikačního SMS kódu. Dokumenty nabyly platnosti a účinnosti zadáním SMS kódu, který měl omezenou dobu platnosti na 48 hodin. Žalovaný však své smluvní povinnosti neplnil řádně a včas, když na svůj dluh neuhradil ničeho. Na základě Projektu fúze sloučením ze dne 24. 11. 2016 došlo ke sloučení zanikající společnosti právnická osoba se společností právnická osoba, kdy v rámci tohoto procesu přešlo veškeré jmění zanikajících společností, tedy i všechny dotčené vymáhané pohledávky, na nástupnickou společnost. Následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 6. 2019, uzavřené mezi společností právnická osoba a žalobkyní došlo k převedení pohledávky na žalobkyni s účinností ke dni 11. 6. 2019, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Na výzvu soudu k doplnění žalobních tvrzení v tom směru, jakým právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy žalobkyně nereagovala a vzala žalobu v části týkající se kapitalizovaného úroku ve výši 2 940,54 Kč a smluvní pokuty ve výši 900 Kč zpět a nadále požadovala dlužnou jistinu ve výši 1 800 Kč a úrok z prodlení.

2. S ohledem na toto částečné zpětvzetí žaloby proto soud ve smyslu ust. (dále jen ) výrokem I. tohoto rozsudku řízení v části týkající se zaplacení smluvní pokuty ve výši 900 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 2 940,54 Kč zastavil a předmětem řízení tak zůstalo zaplacení částky 1 800 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 223,50 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 800 Kč od 12. 6. 2019 do zaplacení.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Soud ve věci usnesením ze dne 15. 3. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle , (dále jen ), souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dnem 12. 4 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě.

5. Z žalobkyní předložených důkazů učinil soud skutkový závěr, že dohodou označenou jako Smlouva o úvěru č. číslo ze dne 21. 9. 2017, uzavřenou prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, kdy žalovaný projevil svoji vůli uzavřít předmětnou smlouvu jedinečným SMS kódem, se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 21. 9. 2017 skutečně poskytla žalovanému na jeho bankovní účet č. bankovní účet peněžní prostředky ve výši 1 800 Kč, žalovaný se naopak zavázal vrátit bance celkem částku 3 465 Kč, z toho 1 800 Kč jako samotný, a to jednorázově nejpozději do 16. 10. 2017. Žalovaný však na uvedenou smlouvu nezaplatil ničeho, přičemž následně se právní předchůdkyně žalobkyně písemně dohodla se žalobkyní na tom, že jí za dohodnutou úplatu postupuje předmětnou pohledávku za žalovanou, a to se vším příslušenstvím a právy spojenými, kdy toto postoupení bylo žalovanému oznámeno bankou.

6. Podle , 2 , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Podle , , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Podle , , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle 991 odst. 2 , , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba, po jejím částečném omezení, je důvodná. Daný právní vztah je přitom nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla žalobkyní poskytnuta možnost čerpat peněžní částku ve výši 1 800 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy . Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně ani netvrdila, že její právní předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného prověřovala, naopak poté, co byla ze strany soudu vyzvána k doplnění těchto tvrzení, vzala žalobu zčásti zpět tak, že předmětem řízení zůstala toliko žalovaná jistina, a tudíž má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle , , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrových smluv pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18.

12. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že její právní předchůdkyně žalovanému poskytla celkem částku 1 800 Kč, přičemž tento nevrátil žalobkyni ničeho a dosud tedy žalovaný dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) právě částku 1 800 Kč, kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalovaného na úkor žalobkyně. Právě pro částku 1 800 Kč tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovaného, aby ji žalobkyni uhradil. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 10. 3. 2020. Tato výzva byla žalovanému odeslána dne 11. 3. 2020, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j.  -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 16. 3. 2020. Od této chvíle běžela ve smyslu , , žalovanému lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k  , (Hulmák, M. a kol.: V. Závazkové právo. Obecná část ( –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 25. 3. 2020. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 26. 3. 2020 podle , , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě požadovaného úroku z prodlení ve výši 8,05 %, když soud byl v tomto rozsahu vázán podanou žalobou a nemohl přiznat úrok z prodlení vyšší, který by odpovídal vládnímu Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.

13. Právní předchůdkyně žalobkyně – společnost právnická osoba se následně ke dni 24. 11. 2016 sloučila se společností právnická osoba, kdy v rámci tohoto procesu přešlo veškeré jmění zanikajících společností, tedy i všechny dotčené vymáhané pohledávky, na nástupnickou právnická osoba anonymizována dvě slova, která pak uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikované pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byla pohledávka vůči žalovanému se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedena na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávek učinila ve vztahu k žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.

14. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. věta před středníkem a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalovaného k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.

15. Výrok o nákladech řízení pak má oporu v ust. o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo, a to ve spojení s ust. věta prvá , podle něhož jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. V projednávané věci to byla právě žalobkyně, která svým částečným zpětvzetím žaloby, neodůvodněným chováním žalovaného, zavinila částečné zastavení řízení, pročež je nutno ve vztahu k nákladům řízení k této části žaloby pohlížet jako na procesní neúspěch žalobkyně. Vzhledem k této skutečnosti pak žalobkyně byla úspěšná v řízení jen částečně, když její žalobě bylo vyhověno jen v části týkající se zaplacení částky 1 800 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, které soud zohlednil v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. a kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku na částku 174,37 Kč, takže celková přiznaná částka k tomuto datu činila 1 974,37 Kč. Tento její úspěch však představuje jen 32,1 % ze 100 % (tj. z celkového předmětu řízení kapitalizovanému včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku na částku 6 152,65 Kč). Je tedy zřejmé, že procesně úspěšnějším byl v daném řízení žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení ).

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.